Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 8. května 2018 v 10:30 | Reagovat

Přeju ti hodně síly! Když teď chodím pomáhat do obchodu s dětským zbožím, pořád se kochám tím roztomilým dětským oblečením a říkám si, jak bych si do toho chtěla obléct své miminko. Pak mi ale zase stačí chvíli stát někde ve frontě, kde je neukázněné řvoucí dítě a hned si říkám, jak děti nemůžu vystát. Tak nevím, co se sebou, neumím se s tím nějak srovnat. Na jednu stranu si říkám, že život bez dítěte by byl smutný a prázdný, na druhou stranu mám tak hrozný strach, že by mi přišlo osvobozující, kdybych nemusela rodit a mít děti...Fakt nevím, co se sebou. Zatím u mně převládá ten strach. Ale snad to ještě nějakou dobu nebudu muset řešit...

2 supice supice | E-mail | Web | 13. května 2018 v 11:07 | Reagovat

Díky za sdílení tvých pocitů. Já jsem zvědavá na sebe, až na to přijde:)

3 Evča Evča | Web | 15. května 2018 v 14:01 | Reagovat

[1]: Já jsem docela dlouho cítila, že vůbec nejsem připravená a opravdu jsem měla dlouhé období, kdy jsem dítě upřímně nechtěla, ale vždycky jsem věděla, že to jednou přijde, dřív nebo později... a přišlo to tak nějak samo, přirozeně, možná to byly ty biologické hodiny :-D a my si s manželem řekli, že už jsme připravení po všech stránkách, a že už pro nás neexistuje žádný rozumný důvod, proč to dál odkládat, ale neřešili jsme, jestli to bude příští měsíc nebo příští rok... Já za sebe cítím mateřství jako to nejdůležitější, proč jsem na světě. Myslím, že je ale důležité, aby na to každý byl připravený a nikdo ti nemůže mluvit do toho, když se rozhodneš z nějakých důvodů děti nemít... proto nesnáším různé "vtipné" dotazy od okolí, kdy už jako budeme mít dítě, nebo případně rady, že se máme víc snažit, když oni ani nevědí, jestli dítě chceme nebo ne... A že jsme si jich s manželem po svatbě vyslechli hodně... plus nepřetržité narážky některých věřících kamarádek-matek, které mě téměř přestaly brát jako lidskou bytost, když jsem hned po svatbě nebyla těhotná, protože proč jsem se teda vdávala, žejo... :-(

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 16. května 2018 v 8:23 | Reagovat

[3]: No mě už je 28 a zatím právě moc necítím biologické hodiny ani mateřské touhy...zatím si připadám nepřipravená. Nemyslím si, že mít děti je smysl života, určitě to tak nevidím. Smysl života spíš vidím v tom milovat lidi okolo sebe a snažit se být svou existencí nějak užitečná. Naštěstí kolem sebe nemám moc lidí, kteří by se mě ptali, kdy už bude dítě, jen moje rodiče občas říkají, že by chtěli vnouče. My jsme spolu s manželem skoro dva roky po svatbě a necítím tlak, že už bychom měli mít dítě, možná jen tak ve svojí hlavě. Ale co ti teda říkaly ty věřící kamarádky...to mi rozum nebere! Pořád se mi potvrzuje, že mezi věřícími je víc vyšinutých lidí, než mezi nevěřícími. Je to smutný :( Tolik věřících má potřebu druhé posuzovat, soudit a manipulovat. Proto se bojím začít znovu chodit do církve.

5 Evča Evča | Web | 17. května 2018 v 13:29 | Reagovat

[4]: Tak každý to má jinak, to je jasné, já ale vím, že bez dětí bych cítila, že můj život nesplnil to hlavní, prostě mám takové tušení, že jsem na světě proto, abych co nejlépe vychovala své děti, abych je s manželem milovala a dala jim podle našich nejlepších možností co nejharmoničtější domov... Jako učitelka vidím, jak hrozně dopadá, když rodiče tenhle úkol nesplní, když se dětem nevěnují nebo je dokonce týrají, když ten největší grázl přijde po vysvědčení s podlitinami na obličeji a rozraženým rtem, i když ho nesnáším, chce se mi plakat, protože v jeho případě maminka zklamala a on je hrozně smutný, proto se chová tak strašně...
Taky bohužel vidím, že to není samozřejmost, počít dítě, zdravé ho donosit a porodit... mluví se o tom, že čím dál víc žen má problémy otěhotnět, dneska máme dojem, že si to naplánujeme a až budeme chtít, tak to musí vyjít, ale bohužel nemusí a bohužel hodně ženám nevyjde, dítě je prostě dar a není na něj nárok. Znám strašně moc holek ze svého okolí, co potratily, musí to být strašné a já k těhotenství mám velkou úctu...
Na tvém místě bych se nebála chodit zase do církve, nechodíme tam přece kvůli lidem, nebo aspoň já to tak beru, když jdu do kostela, jdu v první řadě za Bohem, poděkovat mu, poprosit ho o něco, jen tak s ním strávit čas... a je mi jedno, kdo další tam je, co si o mně eventuálně myslí nebo nemyslí, jestli mě vidí rádi... Po dlouhé době jsem z knihovny vyndala zaprášenou knihu od Lewise K jádru křesťanství a začínám se jí znovu prokousávat... četla jsem knihu o jeho životě Tvůrce Narnie a překvapilo mě, jak složitá byla jeho cesta k víře, co všechno prožil... A taky se chystám znovu podívat na svůj oblíbený film Krajina stínů. Fascinuje mě, jak moc promyšlené Lewis všechno měl, obdivuji ho a chci jeho příběhy číst svým dětem :-)

6 Silwiniel Silwiniel | Web | 22. května 2018 v 10:15 | Reagovat

U mě to asi není tak, že bych děti vyloženě nechtěla...hluboko v jádru je chci a připadalo by mi smutný, kdybych žádné nikdy neměla. Ale mám velký strach, který je iracionální, ale prostě je a trápí mě. Ale věřím, že se mi ho podaří překonat a že to zvládnu a bude to dobrý. Já měla všechno takový opožděný, první vztah jsem měla až ve 24 letech, tak asi ani není divu, že potřebuju trošku víc času, než se budu cítit připravená na děti.
Já vím, že církev není o lidech, ale nemám pocit, že bych musela chodit do kostela nebo církve, abych se setkala s Bohem, vždyť on je se mnou pořád, můžu k němu mluvit kdykoli...Když jsem chodila do církve, tak nám tam vtloukali do hlavy, že věřící člověk musí být součástí církve, že bez toho to nejde, ale já to teď prostě tak necítím. Mám pár věřících přátel, které můžu někdy i poprosit o modlitbu nebo se s nimi bavit o víře, za to jsem ráda. Ale už nikdy nechci být součástí nějaké organizace a nechci se vystavovat tomu, aby někdo soudil můj život a říkal mi, že se málo modlím, nejsem dostatečně dobrá a podobně...Prostě jsem byla v církvi zraněná příliš hluboce a asi to nepřekonám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.