To když takhle není chuť na nic, nebo naopak na všechno...

16. října 2017 v 17:49 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Můj život.
Můj nový život.
Někdy plný sluníčka, zlatých korun stromů a tmavě modré oblohy, voňavého tlejícího listí a červeného vína. Kola.
Parfému. Rudé rtěnky. Čerstvého vzduchu a barevných punčoch. Krajek. Hnědého laku na nehty. Natočených vlasů.
Knih.
Filmů.

Jindy zamračený, slzavý, bolavý, tak bolavý a naprosto nenesitelný.
Někdy jen přežít z pondělí na pátek, vydržet, hlavně vydržet, překonat všechny překážky, drzé děti, jejich ADHD, inkluzi, autismus, zničené hodiny, napomínání, poznámky, špatné známky a nepovedené písemky. Hromady hodin opravování. Překonat protivné a drzé rodiče. První rodičáky.
Je tak neuvěřitelné, že už je pondělí za mnou. Je to možné? Ano, vím, je. Žít z pondělí na pátek a uprostřed mít středu, kdy se to láme. A trávit hodiny v kabinetě a vařit si čaje a pít rozpustnou kávu a snít o espressu. A o tom, že někdo někdy ocení, jak moc jsem si dala práci s přípravou téhle hodiny, aby byla zábavná.
Když tak moc prší a cesta se zdá tak moc nekonečná, je lepší vlézt si do auta a být líná. A zabalit se do huňatého šátku, který vypadá jako deka, a dá se rozložit do téměř totožných rozměrů.
A nosit barevné věci a korále a lesklé náhrdelníky a veliké náušnice a protestovat tím proti té vší šedi.

Když už to dál nejde, prostě přežít celý den a sama sobě slíbit, že si doma vlezu do postele a pustím si ten seriál o královně Viktorii, který mě teď tak pohltil. A říkat si, že mě to další den čeká znovu a znovu a doufat, že epizod bude dost.

Předminulý týden jsem měla poprvé po dlouhé době pocit, že znovu žiju. Byla jsem v knihovně na autorském čtení a bylo to zvláštní, zase sedět na židlích na opačné straně, jako posluchač, ne jako ten, kdo řídí výchovný proces.
Po dlouhé době kultura. Po dlouhé době jsem se znovu stala člověkem a ten pocit tam byl se mnou a z oken knihovny zářilo barevné listí a pak se mě spisovatel zeptal, co právě čtu, a já odpověděla, že knihu o Suzanne Renaud.
Ten pocit se mi zalíbil. Došla jsem si koupit lístky na podzimní koncert symfonického orchestru. Hudba. Život.
A tak mám v plánu žít další měsíce.
Znovu věřit, že budu žít, a že se budu smát, i když je teď všechno úplně jiné.
Usmívat se.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 supice supice | E-mail | Web | 5. listopadu 2017 v 19:11 | Reagovat

Vždycky jsem nechápala ty pracující, kteří čekají jen na pátek a zbytek týdnu přežívají, ale už to taky tak nějak začínám pociťovat...ale smířit se s tím teda jen tak nehodlám!;D

2 Silwiniel Silwiniel | Web | 16. prosince 2017 v 19:35 | Reagovat

Milá Evčo, moc mě mrzí, že to máš tak těžké! Já bych učit nedokázala, asi bych si všechno moc brala, trápilo by mě, kdyby děti zlobily a pořád bych se rozčilovala. Máš můj velký obdiv, že děláš takové zodpovědné a důležité povolání! Neztrácej naději, začátky bývají nejtěžší, určitě to časem půjde líp!
A chci se zmínit o tom, že mám blog na nové adrese, budu ráda, když tam někdy zavítáš. A omlouvám se, že jsem tu tak dlouho nebyla.
Ta fotka je nádherná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama