Z pohledu malého človíčka

8. srpna 2017 v 21:28 | Evča |  moje tvorba
Druhá polovina léta, nesnesitelná horka pomalu končí. Protahuji se. Blíží se večer a já jsem stále ještě v práci. Ještě jeden návrh reklamy, poslední. Pak konečně bílou škodovkou domů.
Cvakly dveře.
"Zase půjdu domů poslední," pomyslím si naštvaně.
O to více mě překvapí tenký dětský hlásek, který se ozve přímo za mnou. Vyděšeně nadskočím, tak rychle, že převrhnu vychlazenou plechovku Coly na stůl.
"Nakresli mi beránka," opakuje mi znovu neznámý človíček. To už jsem slyšela. Asi jsem v dnešním teplém dni pracovala déle, než bylo zdrávo. Prohlížím si ho. Světlé vlnité vlasy, modré oči, drobná postava. Zamračím se. Mám pocit, že ho odněkud znám.
"Kde ses tady vzal?" zabručím a nezní to zrovna mile. Neznámého můj podrážděný tón očividně nevyvedl z míry. Usmívá se, ale neodpovídá.
"Nakresli mi beránka," vede si svou.
"Nemám teď čas na tvého beránka, jsem v práci," odseknu.
"Ach," řekne človíček smutně. "To jsi asi dnes neviděla západ slunce."
Pohoršeně odseknu: "Nemám čas na takové nesmysly. Jsem v práci."
"Je to pěkná práce?" ptá se stvoření. Už vím, odkud ho znám. No ano! Je to on!
"Ty jsi přece Malý princ," vydechnu.
"Je to pěkná práce?" opakuje Malý princ. To o něm přece vím. To, že se ptá, dokud nedostane odpověď.
"Nebaví mě to," postěžuji si popravdě. "Není to nijak důležitá práce. Prostě teď píšu. Jen píšu."
"Píšeš něco zajímavého? Příběh? Třeba o hvězdách?"
Zasměju se.
"Ne. Je to reklama."
"Co je to?" ptá se Malý princ.
"Podívej," ukazuji mu obrázek v počítači. "Píšu o tom, že tohle je ten nejlepší telefon na světě. Mnoho lidí si to přečte a půjde si jej koupit. Říká se tomu reklama."
"Je dobře, když radíš lidem, který telefon je nejlepší. Ty už sis ho koupila?"
Zasměju se.
"To tak. Zítra budu psát úplně o jiném telefonu. Nebo o jiné věci. Nebudu si ji proto hned kupovat."
Malý princ užasl: "Do zítra se stihne vyrobit jiný ještě lepší telefon?"
"Samozřejmě, že ne," odpovídám. "Jenom se napíše, že je lepší."
Človíček posmutněl: "Není to tedy pravda? Je to lež?"
Zamyslím se. Zní to nepříjemně. Lež. Já přece nelžu.
"Není to lež," říkám váhavě nakonec. "Není to pravda, ale není to ani lež. Je to jen reklama."
Malý princ se najednou tváří ještě sklíčeněji.
"Když si nemyslíš, že to je pravda, proč to píšeš?"
"Je to moje práce," připouštím a následně se rozhodnu uvést ten nejdůležitější důvod, proč to dělám: "Mám za to peníze."
"O nich jsem už slyšel," připouští Malý princ. "Co s nimi děláš?"
"No," zaváhám. Co vlastně dělám? Kam každý měsíc mizí, že mi někdy ani nestačí? Že občas počítám dny, kdy přijde výplata?
"Utrácím je," přiznávám se nakonec.
"Za co je utrácíš?" ptá se stvoření.
"Nejčastěji? Za oblečení. Kupuji si ho hodně. Pořád nové. Taky platím nájem. A benzín."
"Proč si kupuješ pořád nové oblečení?"
"Abych vypadala dobře. Hlavně v práci. Pracuji v reklamě, musím reprezentovat firmu."
"Co je to nájem?"
"No, to jsou peníze, které platím za to, že bydlím v bytě."
"Máš v tom bytě taky zahradu s růží a beránkem?"
Zasměju se. "Kdepak. Je to jen jedna místnost. Říká se tomu garsonka. Zahrada není široko daleko v okolí. Všichni lidé mají spoustu malých bytů vedle sebe. Nemají zahrady. Každý má jen pár místností. Je to tam docela ošklivé."
"Proč tam bydlíš, když je to tam ošklivé? Když nemáš zahradu, růže ani beránka?"
"Nemám to daleko do práce."
"Ach tak. A proč platíš benzín? Na co je?"
"No... Abych mohla jezdit autem do práce. Bydlím sice docela blízko, ale často dělám dlouho do noci a také cestuji daleko do okolí a mluvím s lidmi o práci, kterou dělá naše firma. O reklamě."
"Proč tedy děláš tuhle práci? Když tě nebaví?" zeptá se mě nakonec po delší odmlce.
Zamračím se. Myslím, že už jsem mu to vysvětlila.
"Potřebuji peníze."
"A nač je potřebuješ?"
"Už jsem ti to řekla. Abych mohla reprezentovat firmu. Abych mohla pracovat."
Princ chvíli přemýšlí. Potom se na mě nejistě podívá.
"Potřebuji peníze, abych tady mohla pracovat, a pracuji tady, protože potřebuji peníze," znova mu vysvětluji a pak se zarazím, když si uvědomím, jak divně to zní. Ale je to přece pravda. Jsem úspěšná. Musím se vhodně upravovat, proto ty nákupy. Taky kadeřnice, nehty, kosmetika. Sotva bych se dostala na tuhle pozici, kdybych o sebe tak nedbala. I ten ošklivý byt jsem vzala proto, že byl blízko práce a moje škodovka... to je spíš srdeční záležitost. První auto, které jsem si koupila zbrusu nové. Utrácím i za návštěvy fitcentra. V práci se moc nehýbu, hodně sedím, často mě bolí záda. Mám osobního trenéra. Podívám se na naivně vyhlížejícího Malého prince. To by stejně nepochopil.
"Co kdybys dělala práci, která by tě bavila?"
"Asi bych měla lepší náladu. Ale neměla bych tolik peněz. Takže bych nebyla šťastná." Ano, vydělávám dost... I když... ty peníze vždycky zmizí rychle. Tím spíš si neumím představit, že bych měla menší plat.
"Vy dospělí jste zvláštní lidé," říká nakonec Malý princ. "Dopoledne pracujete a děláte práci, která vás nebaví, a to jen proto, abyste mohli večer utrácet. Kdybych já měl pracovat, našel bych si práci, co by mě těšila. Otevřel bych si třeba malý krámek s beránky. Podívej," ukázal mi svůj obrázek.
"Hezký," říkám taktně. "Ale myslíš, že by si ho někdo koupil?"
"Nic bych za ně nechtěl," pokrčí ramínky, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě.
Rozesměje mě. "To bys moc nezbohatl."
"Nechci být bohatý. Nepotřebuji to. Jen bych maloval beránky a až bych je rozdal, vrátil bych se ke své květině. Jednoho bych si nechal. Mám ho už dlouho."
"Já vím," přitakávám, když spatřím jeho kresbu. Provázela mě od dětství. Krabice s dírkami. Beránek není vidět, je uvnitř. Jak originální.
"A teď mi nakresli beránka. Potřeboval bych druhého, aby tomu, co už mám, nebylo smutno."
"Už jsem ti řekla, že nemám čas. Musím pracovat."
"Mohla bys se mnou rozdávat beránky. Malovali bychom je oba," vede si Malý princ svou.
"Zní to lákavě, ale nezlob se. Už mám práci. Potřebuji ji včas dokončit. Pak pojedu domů. Jsem unavená."

Malý princ zklamaně odešel a já jsem se zabrala do své práce. To tak, rozdávat beránky! To tak, mluvit s Malým princem! Dokončila jsem návrh té reklamy. Tedy, ne že by mě to nějak bavilo, ale práce přece není zábava, to ví každý.
Práce je práce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 8. srpna 2017 v 22:17 | Reagovat

A já bych šla rozdávat beránky! :)

2 ladypilgrim ladypilgrim | Web | 9. srpna 2017 v 0:59 | Reagovat

Ano měli bychom více objímat a rozdávat beránky...chodit s malým princem, aby svět byl lepší...jenže on je ...je nádherný a plný divů...jen spěcháme a nedbáme...díky ♥

3 Evča Evča | Web | 10. srpna 2017 v 8:22 | Reagovat

[1]: Já bych šla s Tebou :)

[2]: Musíme si dělat čas na to, co je důležité... Malý princ nás naučil, že důležité je to, co je očím neviditelné :)

4 ladypilgrim ladypilgrim | Web | 10. srpna 2017 v 13:43 | Reagovat

Přesně tak Evíku ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama