Srpen 2017

Deset rozumných důvodů, proč potřebuji harfu

11. srpna 2017 v 18:27 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Věřte tomu nebo ne, už je to nějakou dobu, co jsem zjistila, že nutně potřebuji harfu. Nehledě na to, kolik taková harfa stojí, jak je velká, že má v notách speciální klíč, struny naladit trvá dlouho a člověk asi potřebuje chodit do nějakých hodin hry na harfu... nehledě na tohle všechno prostě potřebuji harfu.
Nutně a rozumně.
Je zhruba deset důvodů, proč je tomu tak...

1. Důvod, proč mít harfu: ZVUK.
Tohle je důvod nejdůležitější a nejpochopitelnější. Harfa je nástroj, který má nezaměnitelný zvuk: fantasticky jemný, přesto pevný. Pusťte si nějakou harp cover verzi své oblíbené písně. Slyšíte to? No řekněte, není to nádhera? Dá se tomu něco vytknout?

2. Důvod: ESTETIKA INTERIÉRU.
Podle mě není moc nástrojů, které by byly schopny natolik povznést jakýkoliv interiér. Harfa mezi ně rozhodně patří.
Z obyčejného starého a oprýskaného obýváku se díky harfě stane hudební salón srovnatelný s jakýmkoli zámeckým hudebním salónkem.

3. Důvod: ŠIROKÁ VYUŽITELNOST.
Máte harfu? Určitě ji využijete nejen pro hraní doma, ale i na veřejnosti. Existuje něco romantičtějšího, než harfa na svatebním obřadu? V orchestru? O Vánocích?

4. Důvod: OKOLÍ.
Pořídili jste si harfu? Nedivte se, pokud s vámi bude chtít najednou každý kamarádit, aby si ji aspoň na chvilinku mohl půjčit a zasnít se.
Alespoň mé nehynoucí přátelství byste měli zaručené.

5. Důvod: ESTETIKA MAJITELE.
Zkrátka osoby, která na harfu hraje. Každá žena, která se posadí k harfě, se stane Ženou. Princeznou. Elfkou. Dokonalou éterickou bytostí. I když má krátké vlasy. I když má krátké vlasy! I KDYŽ MÁ KRÁTKÉ VLASY!

6. Důvod: SEN.
Každý máme nějaký velký sen. Pro mě je to harfa. Potřebujeme sny. Já potřebuji sen o tom, jaké by to bylo mít harfu.

7. Důvod: DĚTSTVÍ.
Pamatuji si naučný program v knihovně, na němž jsem byla jako malé dítě, snad druhá třída... Paní knihovnice nám vyprávěla o historii tohoto nástroje a potom říkala, že se hodí k holčičkám s dlouhými vlásky, načež vybrala jednu mou spolužačku, která byla sice od dětství zlá, ale dlouhovlasá. Řekla jí, že by mohla hrát na harfu. Bylo to úplně nedůležité, nepodstatné, ale já jí to neodpustila... Ani jedné. Já, tenkrát pečlivě krátkovlasá. Je to ve mně dodnes.

8. Důvod: PÁN PRSTENŮ / HOBIT/ ELFOVÉ.
Neexistuje nástroj, který by se více hodil do tohoto dokonalého tolkienovského světa. Narniovského světa. A nesmím zapomenout ani na Kroniky Prydainu. Neopakovatelný Fllewdur Fflam. Totéž.

9. Důvod: VÝJIMEČNOST.
To i mezi námi muzikanty. Tento důvod lze libovolně kombinovat s důvodem číslo 4.

10. Důvod: SLUČITELNOST A KOMBINOVATELNOST...
... se zpěvem. Zpěv plus harfa rovná se andělská bytost místo dřívě obyčejného člověka (ženy).

Tak.
Toto je deset mých základních a rozumných důvodů, proč bych si přála harfu.
Co vy, chtěli byste ji?



Z pohledu malého človíčka

8. srpna 2017 v 21:28 | Evča |  moje tvorba
Druhá polovina léta, nesnesitelná horka pomalu končí. Protahuji se. Blíží se večer a já jsem stále ještě v práci. Ještě jeden návrh reklamy, poslední. Pak konečně bílou škodovkou domů.
Cvakly dveře.
"Zase půjdu domů poslední," pomyslím si naštvaně.
O to více mě překvapí tenký dětský hlásek, který se ozve přímo za mnou. Vyděšeně nadskočím, tak rychle, že převrhnu vychlazenou plechovku Coly na stůl.
"Nakresli mi beránka," opakuje mi znovu neznámý človíček. To už jsem slyšela. Asi jsem v dnešním teplém dni pracovala déle, než bylo zdrávo. Prohlížím si ho. Světlé vlnité vlasy, modré oči, drobná postava. Zamračím se. Mám pocit, že ho odněkud znám.
"Kde ses tady vzal?" zabručím a nezní to zrovna mile. Neznámého můj podrážděný tón očividně nevyvedl z míry. Usmívá se, ale neodpovídá.
"Nakresli mi beránka," vede si svou.
"Nemám teď čas na tvého beránka, jsem v práci," odseknu.
"Ach," řekne človíček smutně. "To jsi asi dnes neviděla západ slunce."
Pohoršeně odseknu: "Nemám čas na takové nesmysly. Jsem v práci."
"Je to pěkná práce?" ptá se stvoření. Už vím, odkud ho znám. No ano! Je to on!
"Ty jsi přece Malý princ," vydechnu.
"Je to pěkná práce?" opakuje Malý princ. To o něm přece vím. To, že se ptá, dokud nedostane odpověď.
"Nebaví mě to," postěžuji si popravdě. "Není to nijak důležitá práce. Prostě teď píšu. Jen píšu."
"Píšeš něco zajímavého? Příběh? Třeba o hvězdách?"
Zasměju se.
"Ne. Je to reklama."
"Co je to?" ptá se Malý princ.
"Podívej," ukazuji mu obrázek v počítači. "Píšu o tom, že tohle je ten nejlepší telefon na světě. Mnoho lidí si to přečte a půjde si jej koupit. Říká se tomu reklama."
"Je dobře, když radíš lidem, který telefon je nejlepší. Ty už sis ho koupila?"
Zasměju se.
"To tak. Zítra budu psát úplně o jiném telefonu. Nebo o jiné věci. Nebudu si ji proto hned kupovat."
Malý princ užasl: "Do zítra se stihne vyrobit jiný ještě lepší telefon?"
"Samozřejmě, že ne," odpovídám. "Jenom se napíše, že je lepší."
Človíček posmutněl: "Není to tedy pravda? Je to lež?"
Zamyslím se. Zní to nepříjemně. Lež. Já přece nelžu.
"Není to lež," říkám váhavě nakonec. "Není to pravda, ale není to ani lež. Je to jen reklama."
Malý princ se najednou tváří ještě sklíčeněji.
"Když si nemyslíš, že to je pravda, proč to píšeš?"
"Je to moje práce," připouštím a následně se rozhodnu uvést ten nejdůležitější důvod, proč to dělám: "Mám za to peníze."
"O nich jsem už slyšel," připouští Malý princ. "Co s nimi děláš?"
"No," zaváhám. Co vlastně dělám? Kam každý měsíc mizí, že mi někdy ani nestačí? Že občas počítám dny, kdy přijde výplata?
"Utrácím je," přiznávám se nakonec.
"Za co je utrácíš?" ptá se stvoření.
"Nejčastěji? Za oblečení. Kupuji si ho hodně. Pořád nové. Taky platím nájem. A benzín."
"Proč si kupuješ pořád nové oblečení?"
"Abych vypadala dobře. Hlavně v práci. Pracuji v reklamě, musím reprezentovat firmu."
"Co je to nájem?"
"No, to jsou peníze, které platím za to, že bydlím v bytě."
"Máš v tom bytě taky zahradu s růží a beránkem?"
Zasměju se. "Kdepak. Je to jen jedna místnost. Říká se tomu garsonka. Zahrada není široko daleko v okolí. Všichni lidé mají spoustu malých bytů vedle sebe. Nemají zahrady. Každý má jen pár místností. Je to tam docela ošklivé."
"Proč tam bydlíš, když je to tam ošklivé? Když nemáš zahradu, růže ani beránka?"
"Nemám to daleko do práce."
"Ach tak. A proč platíš benzín? Na co je?"
"No... Abych mohla jezdit autem do práce. Bydlím sice docela blízko, ale často dělám dlouho do noci a také cestuji daleko do okolí a mluvím s lidmi o práci, kterou dělá naše firma. O reklamě."
"Proč tedy děláš tuhle práci? Když tě nebaví?" zeptá se mě nakonec po delší odmlce.
Zamračím se. Myslím, že už jsem mu to vysvětlila.
"Potřebuji peníze."
"A nač je potřebuješ?"
"Už jsem ti to řekla. Abych mohla reprezentovat firmu. Abych mohla pracovat."
Princ chvíli přemýšlí. Potom se na mě nejistě podívá.
"Potřebuji peníze, abych tady mohla pracovat, a pracuji tady, protože potřebuji peníze," znova mu vysvětluji a pak se zarazím, když si uvědomím, jak divně to zní. Ale je to přece pravda. Jsem úspěšná. Musím se vhodně upravovat, proto ty nákupy. Taky kadeřnice, nehty, kosmetika. Sotva bych se dostala na tuhle pozici, kdybych o sebe tak nedbala. I ten ošklivý byt jsem vzala proto, že byl blízko práce a moje škodovka... to je spíš srdeční záležitost. První auto, které jsem si koupila zbrusu nové. Utrácím i za návštěvy fitcentra. V práci se moc nehýbu, hodně sedím, často mě bolí záda. Mám osobního trenéra. Podívám se na naivně vyhlížejícího Malého prince. To by stejně nepochopil.
"Co kdybys dělala práci, která by tě bavila?"
"Asi bych měla lepší náladu. Ale neměla bych tolik peněz. Takže bych nebyla šťastná." Ano, vydělávám dost... I když... ty peníze vždycky zmizí rychle. Tím spíš si neumím představit, že bych měla menší plat.
"Vy dospělí jste zvláštní lidé," říká nakonec Malý princ. "Dopoledne pracujete a děláte práci, která vás nebaví, a to jen proto, abyste mohli večer utrácet. Kdybych já měl pracovat, našel bych si práci, co by mě těšila. Otevřel bych si třeba malý krámek s beránky. Podívej," ukázal mi svůj obrázek.
"Hezký," říkám taktně. "Ale myslíš, že by si ho někdo koupil?"
"Nic bych za ně nechtěl," pokrčí ramínky, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě.
Rozesměje mě. "To bys moc nezbohatl."
"Nechci být bohatý. Nepotřebuji to. Jen bych maloval beránky a až bych je rozdal, vrátil bych se ke své květině. Jednoho bych si nechal. Mám ho už dlouho."
"Já vím," přitakávám, když spatřím jeho kresbu. Provázela mě od dětství. Krabice s dírkami. Beránek není vidět, je uvnitř. Jak originální.
"A teď mi nakresli beránka. Potřeboval bych druhého, aby tomu, co už mám, nebylo smutno."
"Už jsem ti řekla, že nemám čas. Musím pracovat."
"Mohla bys se mnou rozdávat beránky. Malovali bychom je oba," vede si Malý princ svou.
"Zní to lákavě, ale nezlob se. Už mám práci. Potřebuji ji včas dokončit. Pak pojedu domů. Jsem unavená."

Malý princ zklamaně odešel a já jsem se zabrala do své práce. To tak, rozdávat beránky! To tak, mluvit s Malým princem! Dokončila jsem návrh té reklamy. Tedy, ne že by mě to nějak bavilo, ale práce přece není zábava, to ví každý.
Práce je práce.

Přirůst ke klavíru a jiné pokroky

8. srpna 2017 v 16:05 | Evča |  všechno možné
Přirůst ke klavíru.
Tedy spíše ke klávesám.
To je to, oč se poslední dobou snažím. Hraju celé dny, protože to ve své budoucí profesi prostě budu potřebovat. Asi dělám pokroky. Vzhledem k tomu, že od šesti let hraju na housle, a teď teprve začínám s klavírem, opravdu svým krokům říkám po-kroky.
Už osm písniček ze žluté Já písničky. Včetně Bedny od whisky.
(Potlesk.)


V případě nezdaru si beru do pusy trochu upravená slova od Tomáše Kluse a slibuji, že zapíši se do klavírních hodin.
A nebo prostě nic.
V případě výraznějšího nezdaru doufám, že Kdokoli může dělat cokoli. Tuhle knihu mám ráda.
Třeba skončím na poště. Nebo na mateřské.

O víkendu mě dále čeká zpívání na svatbě. S troškou fantazie romantický a nepochopený život muzikanta. (Nekažte mi to.)
Abych své osobnosti dodala trochu té správné a potřebné rozervanosti, stávám se závislou na kávě. A taky nepohrdnu dobře vychlazeným pivem (Vzpomínka na Plzeň).

Jaké jsou vaše dny?