Červenec 2017

Zlatý studentský život

18. července 2017 v 14:41 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Někdy, když se mluví o vysokoškolském životě, studentském životě či letech strávených na vysoké škole, mám takové zvláštní rozporuplné pocity. Proč? Netuším. Všichni teď kývají hlavou, když jim říkám, že jsem skončila studia a půjdu do práce. Smutně se na mě usmívají.

"Teď už to bude na celý život, ta práce, už se nikdy nevrátí ta bezstarostná doba studií," povzdechla si moje lékařka a obtiskla své razítko na potvrzení pro mého zaměstnavatele, že jsem způsobilá pro výkon své budoucí profese.

"Hm, to nejlepší je za tebou," povzbudivě pravil manželův strýc, který sice vysokou školu nikdy nestudoval, ale stejně jako všichni ví, že studentská léta jsou prostě ta nejlepší. (Taky mě nezapomněl informovat o tom, že je stejně úplně jedno, že jsem absolvovala s vyznamenáním, že to nikdy nikoho zajímat nebude. Je to "jen papír".)
Protože je všeobecně známé, že my studenti celou dobu pouze chlastáme, provozujeme různé nemravnosti a potom vyspáváme do oběda, namísto abychom šli na přednášky. Dvakrát za rok se tedy z té postele zvedneme, kopneme do sebe vyprošťovák a jdeme na zkoušku, protože přece jen jsme studenti.

Opravdu by mě zajímalo, na jaké škole je tohle možné. Já totiž měla od rána do večera semináře, ve volném čase věčně psala úkoly nebo seminárky a to všechno jsem se ještě snažila skloubit s povinnou praxí.
Je možné, že se mi po tom jednou bude stýskat. Ale asi až budu starší a zapracuje "selektivní paměť", která vymaže všechny ty další hrůzy.

"Už nikdy v životě nebudete mít tolik času, jako teď," upozorňoval nás potměšile náš pan docent. "Využijte toho, choďte nejen do hospody, ale i za kulturou, teď to jsou roky, kdy můžete nejvíc načerpat."
Tak já nevím. Já obvykle začala čerpat, až když jsem uzavřela semestr. S hospodou to samé. Nejlíp se mi pije, když k tomu je důvod. Nejradši si splním všechny povinnosti a to, co dělám nerada, teprve potom si můžu nějak užívat.

"Možná by sis mohla udělat doktorát," utěšovala mě kamarádka, která má před sebou ještě dva roky školy. "To bys měla dobrý, občas škola, dostávala bys stipendium, prodloužila by sis MLÁDÍ."

Co na to mám říct? Děkuju, ale nechci.
Už nechci studovat.
Mám toho akorát tak dost. Když jsem skončila bakaláře a šla na magistra, těšila jsem se na to všechno nové, co mi škola přinese. Teď už nemám potřebu nových poznatků. Chci začít žít. Chci už konečně využít ty TUNY poznatků, co mi škola dala, a co se mi SAMOZŘEJMĚ hodí do běžného života. Do praxe. Chci vědět, jaký to je pocit vydělat si sama na sebe. (Brigády nepočítám.)
Chci mít to první zaměstnání, které si budete navždycky pamatovat, a ve kterém pravděpodobně stejně dlouho nevydržíte.
A potom... slibuju, že vám všem dám potom vědět, jestli je to lepší na vysoké škole nebo v práci.
Ano, dám vám vědět. Jestli se mi stýská po tom stresu o zkouškovém, pupíncích nebo ironických poznámkách některých vyučujících, kteří se nás neustále snažili ztrapnit.
Dám vám vědět.
Čestný skautský.
Zatím mi dovolte věřit, že to teď bude lepší.