Březen 2017

Jak jsem nevěděla, co si myslet o seriálu Poldark

27. března 2017 v 12:39 | Cuilë Turmawen |  recenze
Už jste si možná všimli, že ačkoliv jsem založila velkolepě znějící rubriku "recenze", málokdy do ní něčím přispěju. Důvod je jednoduchý: na blog přidávám články tak málo, že když píšu nový, většinou využiji prostoru a mimo novinky a to, jak se mám, do něj zařadím i malinkou "recenzi" na něco, co jsem viděla/četla/oboje.
Tentokrát tomu nebude jinak. Asi sotva ještě někdy napíšu článek čistě zaměřený na renezi něčeho, protože recenze sice ráda a často čtu, ale nerada a zřídkakdy píšu.

Tak jdeme rovnou na věc.

Už jste slyšeli o seriálu Poldark? Pokud ne, jste na tom pravděpodobně jako já zhruba před měsícem. Potom jsem se dívala na film Daleko od hlučícího davu (nejnovější verzi) a když pominu, že jsem byla zklamaná, musím říct, jak moc jsem si oblíbila píseň hlavní hrdinky nazvanou Let No Man Steal Your Thyme.
Od ní to byl jen krůček k další podobné písničce, kterou mi automaticky nabídl youtube. A to už se dostáváme do centra celé záležitosti: byla to Demelzina píseň Medhel an Gwyns. Na ní mě prostě dostává ten fantastický jemný hlas, harfa a housle. A protože mě moc zajímalo, z čeho je, dostala jsem se konečně k seriálu Poldark.

Poldark je seriál natočený podle knižní předlohy, které pořád vychází další a další díly. Na čsfd má vysoké hodnocení, proto jsem se nechala na pár dílů zlákat a ostatní barbarsky přeskákala jen v rychlosti, protože mě zajímalo jak to dopadne. Nevýhodou těchto seriálů je, že většinou nedopadnou, zato se můžete spolehnout, že dalších deset let se nebudete nudit, neboť budete buď čekat, kdy se to začne točit a jak to dopadne, případně kdy se začne točit pokračování. To je taky to hlavní, co mi na seriálu vadí. Další věc je, že mám soucit s hlavní hrdinkou Demelzou a už jsem nemohla snést její osud, proto jsem ty ostatní díly přeskákala a ubezpečila se, že to má chudinka nelehké.

Ale nebudeme tady tak oškliví, abychom spoilerovali (možná jen malinko). Teď k ději.

Ross Poldark zažívá těžké chvíle. Mimo to že vypadá božsky, má pevný charakter, vypracované tělo a soucit s chudými.
Když se po dlouhých, předlouhých třech letech ve válce (které se nám divákům naštěstí smrskly do několika minut) vrací domů, zjistí, že jeho otec zemřel a jeho milovaná Elizabeth se bude ženit s Rossovým bratrancem (což si nerozmyslí ani po Rossově návratu). Je třeba říct, že Ross totiž ztratil to hlavní, podle čeho se většinou krásné ženy rozhodují o sňatku: majetek. (Nechci křivdit Elizabeth. Je pravda, že pár záběrů smutně seděla v zahradě a přemítala o tom, že kdyby ji měl Ross rád a přijel se za ní plazit a prosit, ať si vezme jeho, možná by se nechala obměkčit. Já ji prostě nemám ráda).
Co má dělat chudák Ross?
Má soucit s chudými, otvírá svůj důl a bojuje o úspěch a udržení rodového majetku. Nemá to lehké. V jeho smutné samotě je mu nápomocná služebná Demelza se strastiplným osudem a rezavými fantastickými vlasy. Samozřejmě se stane to, co čekáme: zamiluje se do Rosse a on je zhrzený. Nechá se přesvědčit, že by s Demelzou možná mohl zapomenout na Elizabeth (když už ani ta žena v nevěstinci nepomohla ?


Možná by se mu zapomínalo snáz, kdyby za Elizabeth skoro denně nejezdil na rodové bratrancovo sídlo (možná by pak dokonce ten bratranec neměl důvod k nenávisti), ale to je jenom moje domněnka. Taky by se potom nemohl nořit do takového pompézního smutku, že je jeho láska se svým manželem těhotná (no řekněte: kdo to taky mohl čekat?!) Elizabeth není tak úplně šťastná. Vypadá to, že pořád miluje toho tmavšího Poldarka.
A v tu chvíli divák začne být napjatý... zajímá ho (nebo aspoň mě) jen to jedno:
Tak co, Rosi, kterou?


Děj je zasazen do 17. století, záběry jsou plné blankytných mořských vln, rozkvetlých květin i okouzlující Demelzy. Až s podivem, že když vidím já, jak je krásná, uniká to panu kapitánu Poldarkovi.
Samozřejmě nejde jen o vztah Rosse k ženám. Příběh je proložen dalšími odbočkami k různým více či méně sympatickým vedlejším postavám. Také je napínavé, jestli se podaří Rossovi zachránit rodinné sídlo a důl, protože mu celou situaci všichni komplikují.



Odpověď na všechni tyto otázky nebude vůbec snadná a zabere dvě série (po 8 a 12 dílech), tedy spíše tři, protože už se natáčí další.
Takže závěrečné zhodnocení: zažila jsem lepší seriály, ale Poldark není špatný. Nevím, co si o něm myslet. Možná by se mi líbil víc, kdyby tam nebyl tolik zdůrazňovaný milostný trojúhelník, vlastně čtverec, nebo pětiúhelník? Podle toho, jaká to je epizoda. A taky mě pěkně štve záležitost z konce 2. série!
Rozhodně to je seriál, který stojí za zhlédnutí a který má schopnost pohltit vás (mě pohltil do tří hodin v noci). Tak můžete zkusit, jak tomu bude u vás.

A já to prostě musím říct, ale víte, jak já bych natočila Poldarka? Na Elizabeth by se hned na začátku naštval a vykašlal natrvalo! Ale to by asi nebylo na co koukat.


Toť k Poldarkovi.
Na závěr bych ještě chtěla říct, že se v mém životě staly velké změny, protože jsem pořád řešila, co po škole, a minulý týden mi bylo slíbeno místo, ze kterého mám opravdu radost. Takže jsem spokojená, i když teď stres z VŠ vrcholí a musím dopsat diplomku a udělat státnice. Držte mi palce.

Mějte se krásně!

Kávové potěšení

13. března 2017 v 15:16 | Evča |  něco pro potěšení
Dnes je opravdu nádherný den a já si ho užívám. Rozhodla jsem se s vámi podělit o svoje dnešní potěšení.
Našla jsem opravdu malebnou filmovou kavárničku, o níž jsem neměla ponětí. S bílými krajkovými závěsy, s mnoha fotkami z filmů na zdi a pohodlnými lavicemi. Já miluji filmy. Oskarové, novinky, i ty staré, zažité a klasické snímky. Na zdech jsem našla všechno.
Bylo to moc příjemné.
A nejlepší na tom bylo to voňavé, silné a fantastické kafe, které mi přinesla sympatická servírka. S našlehaným mlékem v malinkém porcelánovém kelímku zvlášť, se skleničkou vody, jak to má správně být.
Naprosto brilantní potěšení.
Tak jsem tam seděla, usrkávala horkou kávu a užívala si prostě jen a jen to, že dnešní den je a že i já jsem. A že mám spoustu skvělých lidí, věcí i zážitků ve svém životě.
Teď sedím u stolu a na něm stojí váza s tulipány, které mi v sobotu ráno přinesl manžel do postele.
Čistá fantazie.
Krystalické potěšení z toho, že člověk je.

Udělala jsem slib, že se pokusím být optimista. Budu se snažit hledat tato drobná potěšení a zaznamenávat je.
Uvědomila jsem si, že někdy stačí drobnost a váš život nabere úplně jiný směr.
Přeji i vám, abyste si nějaké to pondělní potěšení našli, ať už s kávou, či bez ní.
A mimochodem, nikomu to neříkejte, ale co nevidět se do té filmové kavárničky vrátím na zmrzlinový pohár.