Srpen 2016

Knižní tipy za červenec a srpen!!!

17. srpna 2016 v 13:23 | Cuilë Turmawen |  recenze
Tak jsem přemýšlela, že teď docela hodně čtu, a že by možná stálo za to napsat vám (aspoň pokud si vzpomenu), co jsem vlastně poslední dobou přečetla, popřípadě co bych doporučila. Mám ráda, když mi někdo doporučí dobrou knihu, tak doufám, že jste na tom podobně :-)

Šťastní lidé čtou a pijou kávu: tato kniha mě zaujala krásnou obálkou, na které je pohledná slečna, která s blaženým úsměvem v ruce drží hrneček s kávou a za ní je Eiffelovka- úplný výjev z nějakého snu plného klidu, pohody a umění. Zjistila jsem, že autorkou knihy je psycholožka a že kniha pojednává o závažném tématu, proto jsem neváhala a přečetla ji. No, nebudu vám lhát, byla pro mě spíš zklamáním, protože jsem očekávala opravdové životní drama a namísto toho jsem si připadala, jako bych se vrátila do svých 13 let a četla znovu nekomplikované dívčí románky. Tedy, přečetla jsem ji jedním dechem, to se musí nechat, ale co bych jí hlavně vytkla je to, že se hlavní hrdinka chová nelogicky a kdyby žila ve skutečném světě, musela by prostě uvažovat jinak. Taky byla hlavní zápletka čitelná a čekala jsem ji, i když konec mě překvapil. No, pokud si chcete přečíst něco "oddechového" o tom, jak jedné ženě, která vlastní literární kavárnu ve Francii, zemře manžel a dítě a ona svůj život znovu začíná, zkuste tuto knihu. Možná je můj problém, že jsem ze školy zvyklá číst tak kvalitní a specifickou literaturu, že už na průměrné knize červné knihovny hledám mouchy. Pokud ji přečtete, budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám kniha líbila...

Láska za časů cholery- kniha, která patří do povinné četby. Místy mě zarazilo, jak otevřeně se zde popisoval sexuální život všech postav, ale brzy jsem si na to zvykla (protože jsem si na to zvykla už před pěty lety, když jsem začala studovat češtinu a číst úplně o VŠEM, i sexu s mrtvolou). Rozhodně tuto knihu doporučuji: příběh plný lásky, nečekaných zvratů, osudových rozhodnutí a hořkosti i radosti života vás jistě obohatí, navíc ji určitě přečtete jedním dechem. Podle knihy je natočen film, ale protože má docela špatné hodnocení na csfd.cz, tak jsem se na něj zatím nedívala. (Většinou se řídím hodnocením na csfd, protože už jsem ztratila spoustu času s nepovedenými filmy, od kterých jsem si toho slibovala hodně.)

Snídaně na Titaniku- básnická sbírka, na kterou jsem jednou narazila. Nyní jsem měla čas přečíst ji znovu. Čtení plné kouzla každodennosti. Nečekejte Shakespeara, ale mohu doporučit.


Přízraky- (Ibsen) divadelní hra o tabuizovaných tématech- o manželovi, který syfilisem nakazí manželku a tato nemoc se projeví u jejich dítěte, které musí pykat za viny otce tím, že onemocní psychickou nemocí. O incestu, jelikož tento syn miluje svoji sestru, o které neví, že je to sestra (jeho otec ji zplodil se služebnou a své provinění zatajil), o problematice eutanázie, protože tento syn žádá svou matku, aby mu pomohla spáchat sebevražu, neboť trpí svou psychickou nemocí a v jejím důsledku se pomalu stává mentálně retardovaným... O ženské emancipaci a síle. Čtení plné otazníků. Ve své době vyvolala hra skandál. Vyvolá ho i ve vaší hlavě? Odpověď nechám na vás.

Pýcha a předsudek- osvědčená klasika, která pohladí duši, má dobrý konec a je něžná a hřejivá. Přesně kniha, po které sáhnete, až přečtete výše zmíněné knihy, a navíc budete slečně Austenové nevýslovně vděčni, že je na vás tak milosrdná. Četla jsem ji v životě už několikrát a pokaždé jsem v ní našla něco nového. Až ji dočtete a přepadne vás smutek, že se s ní musíte rozloučit, zkuste film Pýcha a předsudek s Keirou Knightley (především pokud ho neznáte).

Láska a přátelství- jde opět o dílo Jane Austenové, tentokrát soubor povídek, které... jak to říct... vznikaly v době, v níž ještě Austenové neměla takový "umělecký nadhled", nicméně jim nechybí vtip a ironie, ovšem dobrý konec ve smyslu "vzali se a žili spolu šťastně" ani nějaké hlubší poselství tu nečekejte.

Adam a Eva (Šiktanc)- vynikající básnická sbírka citlivě a poeticky psaná, vybroušená jako klenot. Určitě se k ní budu vracet. Rozhodně doporučuji!!

Útěky (Škvorecký)- tuto knihu jsem dočetla včera a pojednává o osudech Lídy Baarové. Kniha slibuje v podtitulku, že jde o vlastní vyprávění Baarové tak, jak ho autor sepsal, přesto faktem zůstává, že Baarová později napsala několik jiných verzí svých pamětí, které se od této knihy liší. Rozhodně velice zajímavé čtení, při kterém si uvědomíte, že sláva je jako tráva na poli, že lidé brzy zapomenou to dobré, ale to zlé rozšiřují a že všechno není tak, jak se zdá. Rozhodně doporučuji. Mnoho věcí jsem znala z filmu Lída Baarová, ten mě ale moc nezaujal a znovu se na něj dívat nebudu.

Nebezpečné dědictví- ódu na tuto knihu jsem pěla v některém z předchozích článků, proto ji v tomto případě s dovolením vynechám.


Kafe a cigárko- tuto knihu čtu teď a strašně mě baví. Autorka- herečka Marie Doležalová (neboli Sašenka ze seriálu Comeback) vysvětluje nám ostatním- nehercům, jak to vlastně mezi herci chodí. Po pár stránkách docházím k názoru, že vlastně o nic nepřicházím, když taky nejsem slavná herečka (to jsem si už uvědomila u Baarové). O knize jsem se dověděla při sledování pořadu Uvolněte se, prosím, kde byla Doležalová jako host a připadala mi hodně vtipná, s potřebným nadhledem. Obdivovala jsem její schopnost trefně vyjádřit skutečnost. Zatím jsem přečetla jen pár stránek, ale rozhodně doporučuji!! I když se domnívám, že spousta věcí je umělecky nadsazených, trochu se začínám cítit jako někdo zasvěcený do hereckého života :D Ne že bych někdy chtěla být herečkou, ale znáte to... někdy si říkám, že kdyby na naši planetu spadl obrovský asteroid a zabil všechny herce (ne že bych to těm ubožákům přála), možná bych dostala šanci hrát, protože každý živý pozůstalý by tuto šanci měl, a možná by se u mě projevilo nějaké nadání, samozřejmě doposud maskované jako chameleon. Také mě zaujalo, že tato kniha získala prestižní cenu Magnesia Litera, což se mnoha vynikajícím knihám dosud nepodařilo, a tento samotný fakt je téměř zárukou kvality. Pokud se vám hned nechce pátrat po celé knize, jednotlivé články (a zároveň též kapitoly knihy) najdete na autorčině blogu, například doporučuji tento nebo tento. Určitě vás pobaví a skvěle se odreagujete!

Z mého seznamu je to vše. Chystám se číst dál.
Čeká na mě Zajatá královna, P.S. od Geislerové, Sirotky ráje jsem odložila, protože mě čtení moc nezaujalo.
Doufám, že vás dnešní článek trochu inspiroval. Pokud byste měli vy nějaké oblíbené knihy, dejte mi vědět!

Lovci lvů! Neznáte? Zkoukněte!

14. srpna 2016 v 16:28 | Cuilë Turmawen |  recenze
Co byste dělali, když byste museli postavit most v Africe, ale na stavbě by vám začali umírat lidé?
Děje se totiž něco děsivého: ze dvou lvů se stala vraždící monstra. Není téměř žádná šance ubránit se. Jsou chytřejší, než vy. Rychlejší. Bystřejší. Inteligentní. Pracují jako tým a vždycky zaútočí tak, jak ani nečekáte. Jsou dokonce tak chytří, že domorodci začínají věřit, že ti lvi jsou démoni; že do nich vstoupily duše zemřelých, a proto jsou nesmrtelní a není možné je porazit. Necháte se tím odradit a vzdáte se?

John Patterson chce splnit svůj úkol: postavit most a vrátit se ke své manželce, která očekává narození dítěte. Nemůže ho nic zastavit, dal jí přece slib. Vrátím se ti živý. Udělá, co bude v jeho silách. I kdyby měl lvy zabít sám...

Pokud máte volnou chvíli, určitě se podívejte na tento film, který je natočený podle skutečné události. Nebudete litovat.



Moje kamarádky začínají těhotnět!

13. srpna 2016 v 15:11 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Je to tak, věřte nebo ne!
Hodně se v mém životě změnilo. Před dvěma roky jsem se přestěhovala od rodičů a vdala. Nic nového, to asi víte. Nebyla jsem první mezi kamarádkami, kdo se odhodlal ke stěhování od rodičů. S vdavkami to bylo jiné, to jsem byla mezi prvními. Poslední dobou se ale kolem mě pořád někdo vdává a žení, a to i lidé mladší, než jsem já, která se považuju stále za dost mladou na nějaký další vážnější krok.
Děje se ale jiná věc: mnoho kamarádek, které ani vdané nejsou, začíná přicházet do jiného stavu. Stávají se z nich maminky. To mě přivádí k dalšímu přemýšlení- už jsem prostě asi ve věku, kdy je normální mít dítě. Moje mamka v mém věku měla už tři děti. Víte, já si to u sebe ale nedovedu představit. Tři děti, tři! Když jdete ven, ani nemáte tři ruce, abyste všechny chytili na přechodu! Jak ona to jen dělala a kde vzala tolik odvahy?
Před dvěma roky otěhotněla moje další kamarádka (tušila jsem, že to přijde). Od té doby nepřestává sondovat, co já. Před rokem otěhotněla jiná kamarádka. Odvážila jsem se jí zeptat, jestli je smířená s tím vším... kudy to dítě vyjde na svět a co bude dál se školou, kterou ona má rozdělanou. Jiná kamarádka má už holčičku, která chodí. A minulý semestr mi volala mamka oznámit skvělou událost, že moje další kamarádka a zároveň dcera její kamarádky, je také těhotná. Kluk, kterého bych s trochou dobré vůle mohla označit jako svého bývalého přítele, taky čeká s manželkou přírůstek.
Prostě nevím, co se to děje, ale je to teď VŠUDE.
"Moje kamarádky začínají těhotnět," řekla jsem jednoho dne prostě a došlo mi, že se to skutečně děje. Mají v sobě malá miminka, budoucí malé nové životy a budoucí generace. Plní ten nejdůležitější úkol, který my lidé na světě máme.
Mě ještě před rokem strašně štvalo, když se mi lidé dívali na břicho, "jestli jako taky neni těhotná, když se přece vdávala". Jakákoli zmínka o tom, co jako "plánujeme dál" (přičemž se každý bojí dát tomu pravé jméno) mě vytáčela. Musím pořád odpovídat na tyhle otázky?
Teď se na to dívám jinak. Moje kamarádky jsou těhotné a budou z nich maminky.

A víte, já ještě studuju.
Když to půjde dobře, za rok školu dokončím.
Pak půjdu do práce.
Chceme stavět.
Čeká nás toho zkrátka hodně.

Je to divné. Já si prostě nemůžu pomoct, ale závidím všem těm kamarádkám to jejich těhotentví. I když si zkomplikovaly život. I když možná nedokončí školu. I když budou muset bydlet v bytě. I když si stěžují, že pořád nejsou peníze a že nemůžou vyrazit ani na dovolenou. I když ony tvrdí, že závidí mně, protože se vyspím, jak chci, můžu koukat v televizi, na co chci ("Nejen na toho blbýho krtka") a i se svým časem můžu naložit, jak chci.
"Nikam nespěchej," nabádají mě. "Není kam chvátat. Užívej si mládí. Já bych to teď znova udělala taky tak."

Když já nevím, jestli skutečně není kam spěchat. Možná by to byla ta jediná důležitá věc v mém životě, ke které jsem určená. Proč jen lidé odkládají to nejdůležitější na ta nejposlednější místa? Došlo mi to letos na jaře, když mi manžel oznámil, že má asi příušnice. Nakonec testy dopadly dobře, byl to planý poplach.
Ale já jsem tenkrát brečela. Bála jsem se, že třeba už nebudeme moct mít děti. Vyplašilo mě to. Pak jsem se uklidnila a přestala o tom přemýšlet. Teď se to znova vynořilo. Vlastně jsem vždycky chtěla mít co nejdřív děti. Po svatbě mi ale začalo připadat, že vůbec nejsem připravená a že je vůbec nechci. Teď můžu říct, že většinou minimálně jednou denně přemýšlím, že bych si přála mít dítě.
Možná to jsou ty biologické hodiny.
Možná mě jen nakazily kamarádky.
A možná je to signál, že už je na čase.

Ja tohle tikání hodinek ale rozhodně vypínám a doufám, že když do toho budíku hodně praštím, vydrží zamáčklý delší dobu.
Až ho neuslyším, budu klidnější.
Škoda, že jsem tak zodpovědná.


Teplý pudink, nebezpečné dědictví a sladké vzpomínky

11. srpna 2016 v 14:58 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Právě jsem si uvařila puding. Je ještě teplý. Mám moc ráda puding, ale jenom teplý. Když vychladne, nedejbože když je v lednici, nemám na něj už většinou chuť.
Teď ho ujídám, chutná po čokoládě. Vzpomínám přitom na knihu, kterou jsem včera dočetla a musím o ní pořád přemýšlet. Jmenuje se Nebezpečné dědictví a napsala ji historička Alison Weir. Dočetla jsem se o ní tady a je to skutečně skvělá kniha, kterou jsem přečetla takřka jedním dechem a když jsem byla u konce, začalo mě to mrzet. Dělala mi společnost několik večerů a pak i přes den. Vzpomínám na ni krásně a už jsem ji doporučila i kamarádce. Jediné, co mě zpočátku trochu odrazovalo, je tloušťka. Ale během chvíle jsem se do ní začetla, hltala informace a zběsile otáčela na přední stránky, kde byly vyobrazeny rodokmeny všech zúčastněných. Zpočátku mi to dávalo dost zabrat, pochopit, kdo je kdo a s jakými postavami je v jakém vztahu, hlavně když jsem ještě nevěděla, že se hrdinky provdají a přemýšlela jsem, která se vdá do jakého rodu (obě se totiž jmenují Katherine). Nebezpečné dědictví je opravdu povedený román a já obdivuji, jak autorka-historička vycházela z faktů. Mnoho věcí jsem považovala za vymyšlené ("aby to bylo zajímavější"), a pak jsem se na konci knihy dověděla v doslovu, že se tyto informace zakládají na skutečných událostech, dopisech, zápisech... Pokud sháníte čtení na zbylé letní večery a zajímá vás trochu historie, určitě doporučuji zkusit se začíst do Nebezpečného dědictví. Kniha na mě působila mimořádně důvěryhodně, v tomto ohledu lépe než romány od Jean Plaidy (ty jsem doteď milovala pro jejich historické náměty, ale myslím, že s pravdou mnohdy nemají moc společného).
Zjistila jsem, že autorka napsala i hodně dalších knih. Možná se k některým dostanu ještě toto léto, ale teď na mě čeká další čtení, na které se těším: životopis Lídy Baarové (Útěky), Tajuplné dětství od Marie Montessori a Sirotkové ráje.
A doufám, že to nebudou poslední knihy za toto léto!
Co vy, čtete?


Co by napsala Austenová, když...?

4. srpna 2016 v 15:32 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Zdravím po hodně dlouhé době.
Dovolená je za mnou a teď trávím čas v bytě v MegaMěstě, kde se snažím zdokonalovat ve hře na klavír (klávesy), abych byla příští rok schopná u státnic něco zahrát. Do toho mám hodně času na čtení, takže jsem znovu přečetla Pýchu a předsudek a dokonce jsem se znovu podívala na film. Přesvědčila jsem se, že se mi to skutečně nelíbí jen tak, že ten film je dobrý a že pan Darcy je skutečně stále tak vážný, jako byl i před těmi několika lety, kdy jsem ho viděla naposledy.
To jsem ještě neuměla ocenit tolik ironie v knize.
Přemýšlím (marně), co se odehrálo potom. Však víte, kniha končí, když se Darcy a Elizabeth berou. Vlastně všechny knihy Austenové, co jsem četla, skončili svatbou a "žili spokojeně..." atd. Co se ale děje dál? Někde jsem četla, že v žádné knize od Austenové spolu nemluví pouze dva muži bez přítomnosti ženy. Austenová prý nevěděla, jak takové hovory probíhají (protože nebyla muž), proto o nich nepsala. Chtěla být autentická. Možná proto nevíme, jak se Elizabeth dařilo v manželství (kromě několika pozitivních zmínek, jako třeba že ušetřila peníze pro sestru Lydii), jelikož se Austenová zkrátka nevdala.
To mě přivádí na zvláštní otázku: Co by Austenová napsala, kdyby byla vdaná? Dočetli bychom se něco zvláštního o svatbě? Měly by její knihy i nadále dobrý konec? Byly by tak veselé? Cítily by se hrdinky tak šťastné?
A napadá mě děsivá odpověď: možná by nepsala nic! Možná by ji manželství tak zklamalo, že by psaní nechala a možná by už nebylo žádné větší dílo. Nebo naopak- třeba by knihy byly úplně jiné. Zmizela by z nich romantická láska?
Možná Austenovou jako umělkyni zachránilo, že se nevdala a ponechala si tak svoje romantické iluze.
Já nevím.
Já jsem vdaná přes rok a rozhodně si nemůžu na nic stěžovat, manžel je pořád skvělý... i když jsem tak velký snílek, který očekával tak romantické období po svatbě, že si prostě nemůžu pomoct a jsem zklamaná z té reality. Manžel je pořád skvělý, i když byly před svatbou chvíle, kdy byl skvělejší. Teď už je všechno "jisté". Zažili jsme těžké chvíle a ošklivé hádky a tvrdý dopad z obláčku romantiky a zamilovaného očekávání do té životní reality, kde prostě spousta věcí není růžových. To ještě nemáme děti. O těhotenství a porodu si snad žádné iluze ani nebudu snažit vytvářet (nemluvě o představě mé holčičky, která už teď v mé hlavě od pěti let hraje na klavír a možná bude chtít studovat konzervatoř...??!!).
Já jsem spokojená a šťastná, ale když jsem znova četla Austenovou, musela jsem se smát svým iluzím (které byly podobné těm v knize). Nechci vás nikoho ani malinko zrazovat od svatby, vzít si někoho je skvělé a zažijete úžasné chvíle, ale tak trochu vy dva budete srůstat do jednoho a chvílemi se zase srostlí oddělovat, což je hodně bolestivé, ale patří to k tomu.
Můžu ale říct, že bych neměnila. No a romantika, zamilovanost, snění... každý ho potřebuje. Je dobře, že ho máme. Je dobře, že máme Austenovou.


Každopádně mám teď čas hrát, číst a přemýšlet. Za rok touto dobou, co asi bude? Budu mít nejspíš hotové státnice a titul a budu se muset definitivně a neodvolatelně zapojit do výrobního procesu. Už to nebude jako na brigádě, která trvá měsíc. Bude to doopravdy. Děsí mě to.

Ale pořád jsem tam, kde jsem. Je léto. Těším se na víkend, na kolo, na zámek...
Co vy, užíváte si volno?