Květen 2016

Prší. Co víc?

19. května 2016 v 21:11 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Poslední den ve škole byl náročný. Opět od rána až skoro do večera.
Teď mi ale zbývá jen udělat pár zkoušek a potom konečně vytoužené chvíle odpočinku...
Tedy v MegaMěstě prší. Vlastně celý den bylo divně- dusno, zácpy, ve škole se všechno natíralo... do toho zkouška, zařídit spoustu věcí plus nějaké zdravotní komplikace.
Ale nestěžuju si. Je totiž konec toho šílenýho vstávání a dojíždění do školy, konec trávení času ve škole od rána do večera (a ještě večer psát seminárky a učit se na testy a hrát na klavír a housle a dělat přípravy na vyučování... kdy?).
Konečně!!!
Dneska jsem si udělala odpočinkový večer, po zkoušce. Zítra se zase začínám drtit (na literaturu). A nevěděla jsem najednou, jak ten volný večer strávit...
Našla jsem jednu super blogerku, kterou jsem si moc oblíbila, a dívala jsem se na pár jejích povídacích videí.
Chtěla jsem si pustit film, Testament mládí, o kterém jsem četla tady a strašně mě to navnadilo, jenže jsem byla tak psychicky unavená, že jsem neměla sílu přemýšlet a ani sílu na dojetí a očekávám, že oboje budu při tomto filmu potřebovat. Proto teď nakonec zapínám stráááášně stupidní seriál, ani nechtějte vědět jaký, čistě ze sentimentálnosti, protože běžel, když mi bylo tak 10 a koukala na něj teta, která byla můj mega vzor, a já chtěla být jako ta paní v tom seriálu a jet se v létě koupat a být samostatná :D

Mějte se krásně a odpočívejte.
Evča

Nemůžu věřit, že už to bude rok...

11. května 2016 v 13:52 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
"Nemůžu uvěřit, že to bude už rok," napadlo mě, když jsem se dnes vracela krátce po poledni z nákupu. Za týden mi končí vyučování, pak budu mít několik týdnů na to udělat všechny zkoušky a testy... a pak bude léto. A rok pryč. Nemůžu uvěřit tomu, že už to bude rok, co jsem dělala státnice. Co jsem měla svatbu.
"Další rok mi utekl mezi prsty," chtělo se mi naříkat. Ale potom jsem se zamyslela.
Proč si stěžovat?
Proč všichni máme pocit, že si musíme stěžovat na čas? Buď nám utíká moc rychle, nebo se naopak vleče. Buď je ho málo a nebo nevíme, čím ho naplnit, aby to mělo cenu. Stárneme, všechno se mění, možná máme někdy záblesky myšlenek na to, že ani my tu nebudeme věčně, i když se nám zdá, že ano a že jsme nesmrtelní. Že všichni okolo nás jsou nesmrtelní a že je nikdy neztratíme.
Ale proč se z toho, jak čas plyne, neradovat? Tak další rok utekl. Proč nás to naplňuje úzkostí?
Nemůžu uvěřit, že už to bude rok. Ten rok mi ale "neutekl". Obohatil mě.

Prožila jsem první Vánoce s mým manželem a jeho rodinou.
Vdala jsem se. Jsem šťastná. Zažila jsem chvíle neuvěřitelné radosti, tedy i pár hádek a smutků, ale to k tomu patří.
Přestala jsem se bát spousty věcí. Nebojím se třeba řídit ve MegaMěstě, když je zácpa a já se musím rychle "nacpat" do křižovatky, přeřadit a zapojit se do správného pruhu. Nebojím se předstoupit před třídu dětí a učit je něco. Nebojím se toho, že se budu bát a že něco zapomenu.
Přečetla jsem spoustu knížek, které mě obohatily. O některých jsem psala.
Viděla jsem hodně filmů, některé na mě zanechaly silné stopy. Tím posledním byl Podivný experiment. Doporučuji!
Byla jsem na plese. S manželem.
Byla jsem i na několika zábavách, kde hraje hudba pod širým nebem. Miluju to!
Začala jsem pít pivo :D
Navštívila jsem s manželem kino. Lídu Baarovou. Drželi jsme se tam celou dobu za ruku, jako dva čerstvě zamilovaní.
Naučila jsem se hrát spoustu dalších písniček na klavír.
Napsala jsem několik seminárek, udělala všechny zkoušky v minulém semestru. Navštívila jsem ve škole hodně přednášek, které mě opravdu bavily a obohatily.
Zažila jsem i hodně smutných chvil, kdy jsem měla skutečně strach. Když jsem se bála, jestli nás nevyhodí z bytu, protože ho majitel, u kterého jsme v podnájmu, najednou zničehonic prodal.
Začala jsem si užívat chuť kávy, a to i klasického silného presa, které jsem dřív nepila.
Cestovala jsem. Prošla jsem nádherné zámky a krásná místa. Zahrady. Umělecké výstavy. Navštívila jsem tolik koncertů vážné hudby! Mnohokrát jsem byla na kole, s manželem i celou rodinou a radovala se prostě jen z toho, že je ta příroda tak krásná.
Koupila jsem si nové sako a šaty na léto.
Naučila jsem se dělat langoše a polévku z červené řepy. Přestala jsem se bát experimentovat s recepty, protože mám úžasného manžela, který sní všechno. A pochválí to.
Dostala jsem tolik nádherných květin, ať už kupovaných, nebo natrhaných na louce. Tulipány k výročí svatby. Gerbery. Šeřík. Malinkou kytičku sněženek. Pampelišky. Kvetoucí třešňovou větvičku. Růže. Modré zvonečky. Sedmikrásky.
Objevila jsem spisovatelku Hanu Pinknerovou. Nebýt jí, už bych měla mnohokrát pocity beznaděje. Nabíjí mě energií a je to skutečně inteligentní paní.

A mnoho dalšího.

Víte, tento rok pro mě rozhodně nebyl ztrátový. Takže až bude léto, nebo až léto skončí, nebudu litovat toho, že to "zase uteklo". Protože mám spoustu krásných vzpomínek.
Jak jste na tom vy? Děsí vás čas? Máte pocit, že ho dokážete využít?