Březen 2016

Nesnese se se sestrou?

22. března 2016 v 7:08 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Zdravím po delší době!
Situace je momentálně taková, že nevím, co dělat dřív. Do toho všeho mám problémy ráno spát, vstanu po čtvrté hodině, když manžel odchází do práce, a pak už nemůžu usnout. U mě dost divné.
Praxe na ZŠ probíhá skvěle a prý mi to jde moc dobře a hodiny mám hezky připravené. To mě potěšilo.
A už se moc těším na Velikonoce a na jaro.
O víkendu jsme už vytáhli s manželem kolo a vydali se na projížďku zhruba 30 km dlouhou (takže takový střed, o zvrácenostech, jako když jsme jeli až do Rakouska a celkem to bylo 70 km, o tom teď nechci ani slyšet :D)

Těším se na volno o svátcích, na návštěvy kostela, na krásnou křížovou cestu u nás v parku, která je na půl dne, na řehtačky a barvení vajíček (no a i na ty koledníky, když to nebudou přehánět!). Velikonoce mám spojené s kostelem, ohněm, svíčkami, pohádkami (Princezna Jasněnka), kolem, pricházkami, barvením vajíček a šleháním od koledníků, kterých je rok od roku ve městě míň. Minulý rok přišli dva.
A asi tak před čtyřmi lety jsem na Velikonoce četla Inkoustové srdce a Hraničářova učně. Roky před tím jsem se zase učila biologii a na VŠ už to byla stará čeština a hláskové změny, které v ní proběhly.
Ještě že už to je za mnou.

A tak poslední věc, která mi dnešní ráno kazí náladu, je můj vztah se sestrou, respektive její vztah ke mně. Protože i když jsme přestěhované obě do MegaMěsta (každá úplně jinam), není schopná mi odpovědět ani na zprávu. Nikdy. Docela mě to mrzí, ale já se snažila.
Ona zavolá jen, když něco potřebuje. Škoda, škoda, škoda. Bylo by hezké kamarádit s vlastní sestrou, kdyby to šlo.


Všednost nad všednost

8. března 2016 v 14:04 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Dneska jsem ve škole skončila dřív a na přednášku odpoledne nepůjdu, protože ji má moc nudná doktorandka, a to bych už psychicky nevydržela. Je toho teď opravdu hodně, ale spíš hodně toho nedůležitého. Zdá se, že nikdo z učitelů nepochopil, že z nás budou učitelé, a ne vědci, a tak nám nakládají, co se na nás vejde i nevejde. Bohužel to není jen můj pocit, stěžují si všechny mé spolužačky, některé jsou naštvané sami na sebe, že jsou tak často protivné na své partnery a pořád jenom přemýšlí o učení a o tom, jak se to všechno vlastně zvládne.
V hlavě mi pořád blikají povinnosti, které mám udělat, připadám si přepracovaná, unavená, a to semestr teprve začal. Bojím se, že už to napětí nevydržím, a některému z vyučujících řeknu, co si o celém systému na naší fakultě myslím (což by mi zavřelo dveře k jakémukoliv dalšímu studiu nebo dokončení začatého studia).
Nevím, jak to dopadne.
Momentálně tady sněží, pod nosem mi voní káva a já odkládám dokončení přípravy na zítřejší vyučování v osmé třídě v rámci praxe. Nevím, jak to dopadne. Bojím se, že budu strašně hrozná, na druhou stranu vím, že učit jednou nechci, protože se na to moc nehodím (jak mi tvrdí celé mé okolí: "Byla bys moc přísná" nebo "Neměla bys autoritu" či "Neumím si tě teda představit jako učitelku"), tak mi v podstatě o nic nejde.
Doufám, že zítřejší praxe rychle uteče a bude zase týden klid. Do toho přemýšlím o svém nevztahu se sestrou, se kterou nemám vůbec nic společného a je nám oběma nejlépe, když se nepotkáváme. Je to špatně? Nevím. Jde nutit za každou cenu dvě úplně odlišné osoby, ať si povídají o něčem společném?


Teď už ale končím a jdu dodělat všechny potřebné věci do školy. A pak budu třeba číst.
Mějte se krásně :-)

Je mi šedivo

5. března 2016 v 10:36 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Cítím se šedivě. Cítím se smutně.
Je mi šedivo.
Tenhle týden pro mě byl krizový. V první řadě mě vytočilo, že po mě ve škole požadují perfektní hru na nástroj, který nestuduji a ani si ho nemůžu zapsat, takže mě to nemá kdo naučit a prostě se tak jako předpokládá, že umím hrát automaticky od narození (ale můj nástroj jsou housle, žádný jiný tak neovládám!). Chvíli jsem byla tak naštvaná, že jsem měla chuť říct, co si myslím, a odejít. Nakonec jsem se ovládla. Nakoupila jsem další dvě knížky od Hany Pinknerové a to mě trochu uklidnilo :-)
Možná to zní blbě, ale ve chvílích, když chci něco vzdát, si představím dvě skupiny, do nichž zařadím své nejbližší i nejvzdálenější, kamarády i nekamarády. První skupina mi věří, že to zvládnu, že dokončím školu, že se mě něco bude. Druhá skupina jsou lidi, kteří mi nevěří a doufají, že jsem k ničemu, a že se mi něco nepodaří. Čekají na každý můj neúspěch jako vlci. Je to divné, ale víc mě motivuje ta druhá skupina. Tak jsem si prostě řekla- to by se vám líbilo, kdybych to teď vzdala a řekla, že na to nemám. Udělám opak.
Proto každý den chodím do školy, kde se cítím čím dál hůř.
Od chvíle, co máme praxi (a neumím si to vysvětlit!) se mé dřív hodné a celkem ohleduplné spolužačky proměnily ve zlé mrchy, které se obávají, aby mi náhodou v něčem nepomohly, aby nikomu nepomohly, chovají se strašně a jsou vysloveně zlé. Možná si uvědomily, že budou za rok hledat uplatnění, a nejvíc se jim vyplatí, když se budou snažit nespolupracovat s konkurencí (tedy mnou a dalšími spolužačkami).
Mrzí mě to, protože jsem jim taky hodně věcí dala vypracovaných, abych jim ulehčila práci, a ony teď tvrdí, že ne. Naváží se do mě a do mého vztahu s manželem, protože závidí.
Nedá se nic dělat. Škola se pro mě proměnila v hodně smutné místo, ale říkám si- to zvládnu.


Teď jsem u manželových rodičů, na vesnici. Sedím na velikém gauči v obýváku naproti terase, kde v létě grilujeme karbanátky, klobásy, žampiony a hermelíny. A zeleninu.
Vedlě mě hoří oheň v krbu, praská a tak zvláštně voní. Venku je šedivo, na delší výlet do přírody to asi nebude, ale já jsem i tak spokojená, že jsem vypadla z MegaMěsta.
A co děláte vy?