Říjen 2015

Šedoměsto

22. října 2015 v 22:45 | Cuilë Turmawen |  příběhy

Agnes se otočila. Bylo příliš pozdě.

Z šedivých střech padaly průhledné kapky vody, a nejen střechy byly šedivé, ale šeď se vkrádala i do chodníků a do fasád budov, do obrovských reklamních plakátů a do stromů podél silnice. Šediví byli holubi a šediví byli i havrani. Agnes si s hrůzou uvědomila, že i tváře lidí kolem ní jsou šedivé, dokonce natolik šedivé, že se zcela rozpíjí. Obličeje kolemjdoucích se potichu změnili do své vlastní prapodivné univerzální podoby.

Najednou stála uprostřed davu lidí bez tváří, každý byl totožný s každým, všichni pospíchali a jejich chůze byla jednotná.

Co to mají na sobě?

Uniforma. Šedivá a tak bolestně stejná.

Agnes už to nemohla dál vydržet, rozběhla se.

Rozběhla se proti davu lidí, nevnímala, že do nich naráží, běžela, pohlcená hmatatelným strachem. Její promáčené boty klouzaly deštivou blátivou ulicí a betonovými chodníky.

Už to nebude dlouho trvat, napadlo ji.

Už to nebude dlouho trvat, napadlo ji a zrychlila.
Už to nebude dlouho trvat a město mi ukradne duši.


Havraní dilema

22. října 2015 v 12:22 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Zdravím vás :-)
Dnes jsem se ráno hrkala do školy, abych zjistila, že přednáška odpadla... docela jsem se na literaturu těšila. Tak jsme s kamarádkami stály před školou, povídaly a najednou si všimly, že na protější fasádu maluje nějaký řemeslník siluetu ptáka (znáte takové ty nálepky na sklech u silnic, tohle ale maloval přímo na dům).
Což v nás vyvolalo bouřlivé diskuse.
V první řadě: proč by normální průměrný havran (tady jsou samí havrani) narazil na dům (sklo pochopíme, to není moc vidět).
Zadruhé: i siluety na sklech mají svá specifická dilemata. Havran si může pomyslet třeba tohle:
"Hele, to bude mamka, poletím ji pozdravit..."
Asi nemusím dodávat, jak by to skončilo.
Ale i naše škola je problematická. Je to obrovská skleněná budova, ale to sklo je zvenku zrcadlové. Takže havran by mohl dopadnout takto:
Poletí a pomyslí si- "Támhle letí nějaký fešák." (je to hezký havran). "Hm, mohl bych se s ní/(m) seznámit... Co kdybych do něj jen tak jako decentně narazil a pak řekl- Promiň, já tě neviděl, jak se jmenuješ- a už by se to začalo samo vyvíjet..."
Asi ani v tomto případě nemusím mluvit o tom, jaké by bylo rozuzlení děje.
Stojíme zde před dilematem: Seznamovat se nebo raději ne?


Což mě a moje kamarádky přivedlo na myšlenku, že ani takové opatření, jako lepit siluety ptáků na sklo nebo fasády, není samospásné. A nikdy nemůžeme vědět, jak to vlastně dopadne.
Momentálně mám dobrou náladu, protože se už těším na víkend. Doufám, že jste na tom podobně.
A nebojte.
A třeba se nám jednou to havraní dilema podaří vyřešit.

Je podzim, je říjen

21. října 2015 v 21:35 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky

Trochu jsem zapátrala ve svých minulých fotkách...


Tohle je už dávno...


Letošní září...


Rybník v jedné vesničce na Vysočině mě okouzlil...

Mějte se krásně... a užívejte si barevný podzim, i když je teď spíš deštivo.
Protože déšť je tekutý sluneční svit ;-)

Jsme mladí a stejně jsme se vzali!

15. října 2015 v 21:25 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Bylo jednou jedno království a v něm žila taková docela obyčejná studentka...
Víte, nevím, jakými slovy začít. Tak třeba- jsem už vdaná, přestože mi je "teprve" dvacet tři a manžel je o pár měsíců mladší. Jsem vdaná, ačkoliv ještě chodím do školy. Jsem vdaná, i když jsem se vdávat "nemusela" a nechápu, proč si lidé potutelně prohlíží moje břicho a čekají, že začne každou chvíli nabývat na rozměru, protože... proč bych se jinak vdávala?

"A proč jste se tak najednou brali?" ptají se mě šokovaně lidé.
"Když se máme rádi, není jedno, jestli se vezmeme teď nebo za deset let?" odpovídám zdvořile.
Většinou už na to nikdo nic neříká.

Já vím. Je to závažný krok. Navíc uznávám, že nemám zrovna čas vařit, péct, uklízet doma, prostě vykonávat ženské domácí práce, protože jsem do večera ve škole a opravdu nestíhám doma gruntovat. Manžel je naštěstí smířený s tím, že nemá teplé večeře, i když si na ně přes prázdniny zvykl. Každý týden už nepeču alespoň jednu buchtu- koláč- bábovku.
Dokonce mi pomáhá, někdy vaří sám, také se zapojuje do úklidu doma, zkrátka... lépe jsem si vybrat nemohla.


Ale chci říct- jsem šťastná, že jsem vdaná.
V podstatě se moc nezměnilo, mám na ruce prstýnek.
Ale přitom se změnilo úplně všechno. Už tak docela nepatřím k rodičům a mojí původní rodině, ale tvořím s manželem samostatnou jednotku, už to nejsme já a on, ale MY.

Přesto ale necítím, že by dva lidi byli rodina. Nevím, jak to berete třeba vy, můžete mi napsat do komentářů. Když ale strávíme víkend s mojí nebo manželovou rodinou a potom se vracíme do MegaMěsta do bytu, jedeme autem, najednou je všechno až moc klidné.
Nikdo nekřičí, jsme tu jen my. Zavřu oči. Jedeme po dvouproudovce. Z rádia se line hlas Petry Janů a já mám spoustu času potichu a tajně přemýšlet:
Jaké by to bylo, kdyby v té naší velké posteli kromě mého manžela a mě spala ještě jedna osůbka?

Potom se vracím do reality. Ráno vstanu, chvíli se učím nebo dělám něco do školy, potom běžím na městskou a vracím se večer. Každý den.
A takový režim je nejzaručenějším zabijákem jakéholi přemýšlení.

Takže vlastně, jak ta pohádka skončila?
Nevím. Protože doufám, že to největší dobrodužství teprve přijde.
A žijí šťastně!!
(Ale až se odstěhují z MegaMěsta, budou žít ještě šťastněji).

Přeji Vám krásný podzim!
A nezapomínejte na pohádky.

Podzim!

14. října 2015 v 22:49 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Zdravím vás!
Tak už mi začala škola, jsou to tři týdny. Dneska byl náročný den, tak jsem si uvařila hrnek zázvorového čaje s medem a citronem a doufám, že se mě brzo pustí nachlazení.
Co je nového?
Ve škole jsem od rána do večera, nejkratší den končím v 5 hodin odpoledne (říkám tomu odpoledne, abych si prodloužila den). A v úterý už prožívám takový malý čtvrtek, protože středa už téměř znamená pátek. Je to někdy náročné, ale můj cíl je vydržet to do středy, pak už to skončí samo. Čtvrtek uteče, pátek ještě rychleji a je tady sladká vidina víkendu!
Mezi vypracováváním referátů, učením a čtením staré české literatury se snažím najít prostor na filmy. Viděla jsem Colette, rozhodně doporučuji (Lustig je skvělý autor a jeho příběhy jsou silné) a s kamarádkou se chystáme na Pravidla moštárny. Takový podzimní název, tak třeba... ? A čekají mě zhruba dvě knížky, přes víkend bych měla sestavit osnovu své snad budoucí diplomové práce, taky musím cvičit na klávesy, ale... Znáte to. Dokud je co dělat, je to dobré :-)


Letošní podzim je toho hodně. Navazující studium znamená přibližovat se praxi, ale to jsem čekala. Když jdu do školy, mám takový zvláštní pocit, jako by se mi mohlo každý den stát, že to najednou skončí, tak si říkám- hlavně z literatury si odnést co nejvíc, nejvíc informací, dojmů, pocitů...
Ale úplně šťastná nejsem. Moc velké město, moc prázdný a studený byt, i když ho zaplňuju knížkama, učebnicema... pořád tam něco chybí.
Užívám si cesty z tohohle betonového MegaMěsta pryč, cesty domů k mým nebo manželovým rodičům, kde je příroda, stromy, kde voní listí a pořád ještě jsou na zemi kaštany a žaludy. A doufám, že to nebude dlouho trvat, a já školu dokončím (konkrétně tenhle a příští rok- doufejme!) a potom se odstěhujeme někde, kde bude klid.
A najdeme si krásný domeček.
A kolem budou stromy a zahrada a taky záhony.
A klid.
A budu péct švestkové koláče na podzim, vařit dýni, kynuté knedlíky a slepičí vývar.
A budeme chodit na procházky. S pejskem. Toho si pořídíme.
A... zní to asi zvláštně, ale poslední dobou o tom přemýšlím často... možná...

A možná... možná v tom domečku už nebudeme sami dva.