Duben 2014

Dubnové odpoledne

18. dubna 2014 v 15:15 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Trávím den učením se češtiny. Rozbory, hlavní a vedlejší věta, podmět, přívlastek, doplněk, věta a výpověď. Do toho se mi otočí dvě stránky učebnice (učím se to nejdřív ze středoškolské češtiny a až pak přijdou na řadu všechny mluvnice pro vš) a narazím na tohle:

Zas v šeru dubnovém nás tichý smutek čeká
zas úzkost před jarem jež mnou jde do daleka
zas hořké krajiny se v krvi rozpouštějí
a nikdo kromě žen jež s námi v snách se chvějí

A nikdo kromě žen mi něžně neodpoví
ci sladce provívá v mezerách mezi slovy
co závoj z horeček všem snícím s tváří snímá
co zřel jsem očima však ne již jako svýma.

(Jan Zahradníček, úryvek z básně Jaro).


Docela příjemná změna, po všech těch nezáživných poučkách :)

Nech na hlavě...

17. dubna 2014 v 14:34 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Tenhle článek píšu ještě ve škole, ale už nemám ani semináře ani přednášky, jenže se mi nechce učit, a tak jsem na internetu :)
Blíží se Velikonoce, jak se na ně těšíte? Na pečení mazanců, beránků, zdobení vajíček... Já osobně se taky těším v sobotu večer do kostela, na takovou velikonoční-půlnoční, která je hezčí, než o Vánocích, protože má každý svíčku a tu si zapálí, všude v kostele je tma a svítí jenom spousta malých světýlek, je to krásnej zážitek a kostel je vždycky nadupanej :D
Na parapetu se nám už zelená snad třicet centimetrů vysoké obilí :D Ještě by to chtělo trochu čokolády, toho beránka a řeřichu, znáte ta semínka, která nasypete do misky s mokrou vatou a za pár dní máte zelenou bylinku? Tu mám spojenou s jarem, s Velikonoci, a když si jí dám na rohlík s máslem, prostě vím, že se blíží JARO :)

Chystám se na nějakou pěknou knížku, chtěla jsem se pustit do severských detektivek, konkrétně mi u postele leží Mlhy Ölandu, ale je to docela tlusté a já na ně prostě nemám čas, protože musím číst povinnou literaturu do školy. Taky brzo začne období testů a za měsíc zkouškové, a letos to bude opravdu hodně těžké, tak doufám, že to půjde :)
Ale co je hlavní, strašně se těším na léto :)
Na koupání, kolo, procházky, seno, rybíz a jahody, maliny, zavařování, na teplo, na sluníčko a zmrzlinu, ledovou tříšť a na spoustu bezstarostnosti. Na výlety, na řeku, na zámky... Na letní deště a teplné večery s plamínky svíček, na ohýnky a grilování, na pizzu, na třešně a kofolu, na víno a frisco, na lehoučký oblečení a na pohodu :) Na knížky, když večer bude pršet. Na kytaru, na housle, na písničky...
Prostě se strašně těším NA LÉTO :)

Mějte se krásně a přeju pěkný svátky! :)


P. S. Zapomněla jsem říct, jak tenhle článek souvisí s názvem. Tenhle semestr chodím na jógu a dneska jsme museli stát na hlavě, ale mně to moc nešlo a přišlo mi to strašně divný, jak se ta hlava zatěžuje a brní... Proto jsem nějak bezmyšlenkovitě vybrala název, co by to trošku vyjádřil, protože z toho mám mírný trauma :D :D

Neschovali se, umřeli!

2. dubna 2014 v 20:11 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Neschovali se, umřeli!
Kdo z vás trošku zná Járu Cimrmana, jistě poznal pohádku o Dlouhém, širokém a krátkozrakém. Já osobně to první nikdy nebudu, tomu druhému se snažím ubránit a třetím se úspěšně stávám.
Omlouvám se, že jsem tady tak strááášně dlouho nebyla, ale prostě... nešlo to. Jsem v jednom kole, nejvíc času mi zabírá ŠKOLA. Znáte ten pocit, když jdete na vš a doufáte, že to bude lepší než na střední a pak přijde to zklamání a ještě víc povinností? Jestli ne, jste šťastní.
Každý týden přečíst jednu až dvě knížky, k tomu dělat průběžně úkoly, cvičit na housle, dojíždět, vymýšlet téma bakalářky a pak přijedu domů a chci spát. Od té chvíle, co studuju češtinu, nemám vůbec čas číst pro svoje potěšení. Kromě Deštníku s Piccadilly od Jaroslava Seiferta, což je nádherná sbírka, ale to je taky do školy, do seznamu literatury, ačkoliv... tak nějak z mého dobrovolného rozhodnutí :)
Trochu nostalgicky vzpomínám na to počáteční nadšení, že Jsem Student! Budou to dva roky a nezbylo po něm vůbec nic, snad jen vůně růží, konvalinek a pepře. Možná i máty z balíčku žvýkaček. A jahod. Čokolády?
Teď je to pryč. Necítím, že bych se rozhodla špatně, když jsem si vybírala svůj studijní obor, v podstatě mě baví, ale...
Mohl by v sobě mít víc fantazie. Míň trojejbusů a kouře velkoměsta. Usměvavé obličeje. A stromy. Květiny.
Asi je to nesmysl. Nevadí. Možná budu dál snít.
Proč to sem píšu? Je mi zvláštně nostalgicky.
Myslím, že tenhle blog je už stejně zapomenutý, jako moje úsměvný sny.