Červen 2013

Kdokoliv může dělat cokoliv

7. června 2013 v 15:49 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Právě se ocitám v období, kdy bych se měla hodně intenzivně připravovat na zkoušku z české literatury 19. století. Pod stolem mi leží asi deset tlustých knih z knihovny, které bych měla za týden přečíst a ještě k tomu do sebe pohltit veškeré vědomosti o kultuře a spisovatelích 19. století.
Jak to zvládnu, netuším.
Víte, to je hlavní problém mého studia na VŠ, neřekla bych, že se nedokážu něco naučit, mívám ze zkoušek i jedničky, ale nerada v tom ležím moc dlouho. Je to únavné a vyčerpávající.
Vybrala jsem si školu, o které jsem myslela, že nebude moc těžká, protože jsem chtěla stíhat hodně věcí kolem. Mít čas psát. Mít otevřenou mysl. Na příběhy, na knížky, na básničky, na písničky, na kolo, na přírodu, na to, co mě baví. Na lidi, které mám ráda.
Nechtěla jsem se mořit náročným učením.
Prostě tak... Mít čas žít. Jít do kina, jít na výstavu. Orientovat se v politice a v tom, co se děje kolem mě.
Výsledek? Nervy.
Už přes půl roku mi je opravdu špatně. Velký bolesti břicha, nervozita, úzkost, emoční rozladěnost, podrážděnost...
Co dál, to nevím. Někdy jsou chvíle, kdy mám pocit, že už nemůžu dál. Že to nezvládnu, že na mě všichni mají obrovské nároky a já je nedokážu splnit.

Nechci jenom ležet v učení. Nikdy jsem nechtěla.
Jsou chvíle, kdy přemýšlím, že chci vš doopravdy nechat a dělat něco jiného. Nástavbu, vošku, cokoliv. Nebo jiný obor a dálkově. Nemám na to zvládat každodenní stres, dojíždění, a nezbláznit se...
Ale bojím se zahodit všechno, co teď mám.
Ačkoliv... Po pár hodinách na praxi si už nedokážu představit, jak učím na druhém stupni. A pak mám strach, že všechno promarním...
Asi se hodně bojím. Odvážnému štěstí přeje... Asi.


A k nadpisu? Odbočila jsem.
Kdokoliv může dělat cokoliv. To si myslel racionalismus, když přišel s různými poetikami, jak naučit lidi psát. Každý může být umělec. Každý dokáže psát. Nejde o srdce, stačí několik pouček... Myslíte si to taky?
Přesně takový pocit mám ze školy. Kdokoliv může udělat tuhle školu, když si osvojí naše poučky a bude říkat, co chceme slyšet (bude se chovat, jak chceme). Kdokoliv může učit, když bude mít titul tady na té škole. Nejde o vztah k žákům, o cit, o fantazii, o srdce. Je to správně?
Asi neexistuje škola, kde váš naučí milovat. Cítit, kreativně uvažovat, nebát se, mít přehled.
Jsem zklamaná z toho, co jsem čekala minulý rok, kdy jsem se nadšeně učila na přijímačky. A teď realita? Už bych se znovu nehlásila. Jsem ze všeho toho znechucená. Není snad jediný předmět, který by mě na mojí škole bavil. Tedy s výjimkou české literatury, ta zatím vypadá docela slušně.
Víte, nenávidím to, když si musíte během týdne nalít do hlavy vědomosti, které vám potom dovolí zapomenout. O čem to je? Nevidím rozdíl mezi tím učit se změny v historické mluvnici a učit se telefonní seznam. Dobře, ta mluvnice nakonec mile překvapila.
Už se rozloučím. Asi jsem dneska depresivní. Omlouvám se. Jenom... Proč mi nikdo neřekl, jak moc budeme z vysoké školy zklamaní a jak málo se liší od systému papouškování na střední?