Duben 2012

Park pravopisný čili sad slov správných, mladým myslím k potěše otevřený

29. dubna 2012 v 10:14 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Pokud jste četli Letopisy Narnie, s největší pravděpodobností vám titulek cosi připomíná. Ano, vážení, přesně tak se jmenovala Kaspianova učebnice mluvnice :D
A já jsem si na to vzpomněla, protože jsem trochu naštvaná. Tedy, na našeho středoškolského učitele češtiny, který s námi skoro nic nedělal, jen nám vyprávěl, jak se měl, co dělal a tak... A já se teď připravuju na přijímačky a mám takový mezery, i z dějáku, že to nemůžu dohnat. Zbývá mi měsíc a já se bojím, docela vážně a smutně, že se nikam nedostanu. Táákže, ke svému zděšenému překvapení konstatuji, že školní drezura má svůj smysl. Nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít studovat češtinu a teď lituju, že jsem se neučila sama. (Jako něco málo jo, ale znáte to, bez motivace se učí těžko...)

http://img.cz.prg.cmestatic.com/media/images/600x338/Dec2009/583287.jpg?d41d

Ale člověk se těžko zlobí, když je venku tak pěkně.
Nu, pravda je, že nenávidím velká horka, to vždycky někam zalezu a venku se zjevím až večer, když padne příjemný chlad a člověk se může nadechnout. Moje deštivé anglické počasí to není, nicméně mám radost z těch slunečních paprsků, které pozoruji oknem.
Včera jsem trošku nakupovala :D V Kanzelsbergeru mají jakési akce, takže já si koupila dvě knížky- Alenku v říši divů a za zrcadlem a Olivera Twista a zaplatila jen jednu (jakože to je ta akce, 2 knížky z filmové řady za cenu 1, ne že bych provedla něco nemasarykovskýho :D A z toho mám velkou radost. Musím se totiž přiznat, že Alenku v říši divů skoro neznám. Jako malá jsem viděla nějaký hraný film, ale nevzpomínám si na nic.

http://www.academia.cz/img/knihy/obalky1/lrg/alenka-v-kraji-divu-a-za-zrcadlem.jpg

A taky jsem koukala na Habermannův mlýn a řeknu vám...nemám slov. Rozhodně doporučuju všem, co se zajímají o českou historii, odsun Němců, nacismus. Drsný film, ale já ho považuju za jeden z nejlepších, co jsem viděla (i když já miluju spoustu filmů :) Nechal ve mně silné dojmy, takže od rána nemluvím o ničem jiném. Na tohle téma jsem taky četla dobrou knížku teď ve škole- Sudetoněmečtí katolíci jako oběti nacismu od Rudolfa Grulicha. O tom, že všichni sudečtí Němci nebyli s Hitlerem, že jich spousta umřela právě proto, že s ním nesouhlasili a že všude v Sudetech existoval organizovaný odboj.
A abych pravdu řekla, jsem děsně ráda, že kolem mě momentálně neprobíhá žádná válka. Když se to tak vezme, všechno je skoro perfektní. Doma jsme všichni zdraví, nikdo nás neohrožuje.
Přestože každý z nás bojuje v nějaké válce, uvnitř sebe. Můžeme zklamat, můžeme být stateční a zvítězit. Máme na výběr, jestli budeme dobří nebo zlí. Snažme se.

http://feminity.zoznam.sk/c/855150/pic/4/2/b/2/habermannov-mlyn-301417.jpg

Nu, já se rozloučím. Musím jít vařit a taky mám spoustu učení. Vám všem přeju krásnou neděli a užívejte si sluníčka ;-)
Cuilë Turmawen

Žena na blatech

24. dubna 2012 v 18:00 | Cuilë Turmawen |  příběhy
Táák, vážění, představuji vám svou historicky první detektivní povídku. Vždycky jsem si totiž říkala, že bych detektivky psát nemohla, protože jsou moc náročné na děj, na detaily... Ale dneska jsem se rozhodla zkusit to. Čestně prohlašuju, že jsem se pokoušela vymyslet vlastního detektiva, ale na nic jsem nepřišla, tak jsem si tak trochu půjčila jednoho, kterého určitě budete znát. V každém případě vás prosím o shovívavost a doufám, že si povídku užijete ;-)



Nebe bylo zamračené. Ledový vítr ohýbal větve stromů a uváděl do pohybu jejich novorozené listy. Celým krajem se linulo smutné jaro bez květů a slunce jako předzvěst následujících událostí. V místech, kde končilo město se rozkládaly bažiny, z nichž se linul slabý zápach.
Unavený rákos se poslušně podřizoval větrnému víru a tráva pokrytá bahnem pilně sbírala všechny kapičky čistého deště. Jinak se nedělo téměř nic, ačkoliv bylo teprve odpoledne.
Lidé se těmto místům spíše vyhýbali. V zimě byl všude neproniknutelný sníh a chlad, na jaře bahno, v létě bažiny příliš páchly a na podzim bylo moc starostí a kromě toho se už znovu ochlazovalo.
Nicméně malá kaple poblíž svědčila o tom, že pro někoho bylo i toto místo dostatečně důležité, aby zde nechal část své síly a energie. Na něj se zapomnělo.
Možná by byl oslavován, kdyby zanechal své jméno vyryté v malém oltáři nebo sošce. Kaple byla totiž dílem skutečného mistra, ten chtěl ale vyzdvihnout dokonalost Boží. Snad byl šťastný, že svůj čas věnoval něčemu důležitějšímu, než sobě. To se už nikdo nedoví.

Před kaplí se ozvaly dva hlasy. Bylo zvláštní, že se někdo vydal do těchto končin v takovém nečase. Jejich majitelé se ničím nezdržovali. Namířili si to přímo do kaple a rozrazili dveře. Nebylo zas tak těžké dostat se dovnitř.
Obě postavy vlekly velký kufr a s vypětím všech sil ho položily pod oltář, načež jedna z postav něco poznamenala a druhá se zlověstně zasmála. Vzápětí kapli opustili a zmizeli v šedivém chladu mokřin.
Nutno dodat, že se zavíráním dveří si dala dvojice lidí mnohem větší práci, než s předchozím otevřením. Jeden z dvojice dveře zajistil zevnitř a kapli opustil oknem, které vyrazil.
Na déšť, močál ani bahnitou cestu neměla návštěva podivného páru lidí s velkým břemenem žádný vliv. Snad jen s blížícím se večerem, když ustal déšť, se několik ptáků hnízdících v bahnitých vodách podivilo zvláštnímu naléhavému zvuku linoucímu se z kaple rozbitým oknem.


"Co si přejete?" obořil jsem se velice nevrle na příchozího. Bylo několik minut po půlnoci.

"Potřebuji naléhavě mluvit s panem Sherlockem Holmesem," odpověděl neznámý člověk mírně a přátelsky se na mě usmál. Jeho tvář mi byla povědomá, jako bych hleděl na někoho, koho jsem kdysi znal a přesto jsem si byl jistý, že ho dnes vidím poprvé.

"Prosím, je to velice důležité," pokračoval muž trpělivě. Něco v jeho chování mě přinutilo odpustit mu pozdní návštěvu. Uvedl jsem ho dovnitř a než jsem ho stačil ujistit, že Holmese přivedu, přerušil mě známý hlas.

"Co si přejete, pane?"

Není pochyb, že jsem byl z Holmesova náhlého zjevení se překvapenější, než náš noční host.

"Dobrý večer, pane Holmesi," pozdravil cizinec. Spolkl jsem kousavé zapochybování o jeho "večeru", které se mi dralo na jazyk.

"Potřebuji vaší okamžitou pomoc. V malé kapli nedaleko odtud právě umírá mladá žena," pravil cizinec, aniž by nás předem na tuto informaci jakkoliv připravil.

"A vy potřebujete detektiva nebo lékaře?" otázal se Holmes rádoby pochybovačným tónem, ale mě neobelstil. Znal jsem ho už dlouho a tak jsem si všiml jiskřičky zájmu v jeho klidném obličeji.

"Pane Holmesi, nezbývá jí moc času. Co kdybychom vynechali otázky a vydali se na cestu?" Ve skutečnosti to nebyla otázka, ale výzva. Neznámý muž nepochyboval ani na chvíli, že ho můj přítel neodmítne. Abych pravdu řekl, já také ne. Ani jeden z nás se nemýlil. Během pěti minut jsme už stáli u domovních dveří připraveni na cestu k bažinám. Holmes vyzval muže, aby vyšel ven, ale on zůstal u domovních dveří sveřepě stát, dokud jsem je neotevřel sám. Proč, to mi bylo záhadou. Sám věděl, že není zamčeno. Nejspíš mu to připadalo nezdvořilé.


"Jak se jmenujete?" otázal se ho Holmes, když jsme se vydali na cestu. Muž šel několik kroků před námi, ale jsem si jistý, že mého přítele musel slyšet. Neodpověděl.

Zamračeně jsem se podíval na Holmese. Tvářil se značně nespokojeně. Do tohoto města jsme přijeli teprve včera a o našem příchodu zatím nikdo nevěděl, tedy kromě paní Hudsonové. Proto nevím, jak je možné, že nás tento člověk našel.

Holmese tato otázka také jistě trápila, ale protože ji nevyslovil, domníval jsem se, že přišel na nějaké uspokojivé vysvětlení.

Ostrou chůzí jsme pokračovali asi patnáct minut. Město jsme už nechali za sebou. Podrážky našich bot se bořily do hustého bahna a velice nám ztěžovaly chůzi. Náš průvodce ale nezpomaloval. Při pohledu na jeho nohy se mi chvilku zdálo, že se ani země nedotýká, ale tuto představu jsem s pobaveným úšklebkem ihned zamítl.

Bažiny jsem dříve ucítil, než spatřil. Byla tma. Neznámý muž před námi měl ale v ruce svítilnu, a tak jsme se s Holmesem dobře orientovali. Přesto jsem se ale třásl zimou. Do tváře mi totiž foukal studený vítr. Po nějaké době jsem ten chlad začal nenávidět a mimoděk si představoval, jak nám z obličeje svými ledovými prsty krade život.

Konečně jsme zvolnili. Asi pět metrů před námi stála malá kaple. Zdi měla oprýskané a na střeše jí chyběly tašky. Jistě dovnitř zatéká. Její okolí bylo zarostlé a dveře zavřené, nic nenasvědčovalo tomu, že by právě zde umírala žena, pomyslel jsem si dopáleně a cítil jsem, jak rudnu. Neznámý si z nás vystřelil.

Než jsem ale stačil cokoliv říct, můj přítel na mě zavolal. "Watsone, podívejte!"

Netušil jsem, kam přesně se mám dívat, proto jsem vděčně poslechl další Holmesův povel. "Zkuste otevřít ty dveře."

Pochopil jsem, že to je důležité, a tak jsem se k nim rozběhl a vší silou za ně zabral. Nepovolily. Znovu jsem vzal za kliku a pokoušel se otevřít, ale marně.


Zaslechl jsem zakašlání našeho neznámého průvodce a vztekle se k němu otočil. "Co kdybyste nám pomohl!"

Odpověděl mi Holmesův hlas skrz dveře. "Rychle, Watsone!" V tu chvíli mi došlo, že se dveře otevírají na druhou stranu, směrem dovnitř. Dostal jsem na sebe vztek, že jsem si toho nevšiml dřív a veškerou svou vahou se opřel do toho mizerného otevírajícího se dřeva. Slyšel jsem zapraskání a potom jsem ucítil, že dveře povolily. Uvnitř byla tma, ale poznal jsem svého přítele Holmese klečet u nějakého těla.

"Je naživu," řekl mi.

Náš průvodce nelhal. V této kapli umírala mladá žena. Jako lékař jsem už věděl, jak dál postupovat. Byla naživu, ale podchlazená. S trochou štěstí to přežije.

"Jak jste se sem dostal?" zeptal jsem se Holmese.

"Tím rozbitým oknem. Nebylo to těžké," pokrčil rameny.

Není to těžké, když si všimnete, že je rozbité okno, napadlo mě. Ale ihned jsem se v myšlenkách vrátil k ženě vedle mě. Větší starost mi dělaly rány na jejím obličeji a těle. Někdo jí tloukl tak dlouho, až ztratila vědomí. A potom… Zachvěl jsem se.

"Ano, milý příteli, někdo jí zavřel do toho kufru," řekl Holmes tiše sledujíc můj pohled. "Nemáme moc času," pokračoval. Žena byla stále v bezvědomí. Holmes se zatvářil blahosklonně, když přes ní přehazoval svůj kabát.

Vzpomněl jsem si na neznámého muže, který nás k ní zavedl.

"Jak jste to věděl?" zavolal jsem na něj, ale neodpovídal. Přišlo mi to mimořádně podivné. Když jsme s Holmesem vyšli před kapli, nebylo po našem průvodci ani památky.


Vrátili jsme se do domku, kde jsme chtěli strávit několik volných dní. Ženu jsem ošetřil a k mé radosti po několika hodinách otevřela oči.

"Kde to jsem?" zašeptala a zmateně se rozhlížela po obývacím pokoji.

"Jste v bezpečí," ujistil jí rychle můj přítel.

Na tváři se jí objevila úleva. "Myslela jsem, že…" šepot jejího hlasu zanikl a ona se rozplakala. Holmes se dotkl její ruky v utěšujícím gestu. Myslím, že jsem se na něj trochu zamračil. Tato křehká plavovláska mě okouzlila.

"Jmenuji se Theresa." Došlo mi, že příčinou jejího šepotu není strach. Nebohá žena křičela tak dlouho a úpěnlivě, až ztratila hlas.

"Já jsem Sherlock Holmes a tohle je můj přítel John Watson," představil nás Holmes. Zdvořile kývla hlavou.

"Co se stalo?" zeptal se jí Holmes.

"Asi před dvěma dny jsem šla na procházku k bažinám. Chodím tam ráda. Netušila jsem, že tam na mě budou čekat…"

Šlehl jsem pobouřeným pohledem po Holmesovi, který jí k vyprávění dál vybízel. "Měla by odpočívat," upozornil jsem ho polohlasem.

Theresa ale zavrtěla hlavou.

"Obávám se, že vám moc nepomohu, pane Holmesi. Nevím, kdo ti dva byli zač. Neviděla jsem jim do tváře." Tak přece jen už o Holmesovi slyšela, pomyslel jsem si.

"Spoutali mě a bili. Křičela jsem, ale… potom mě zavřeli do toho kufru…" Theresa se otřásla.

"To stačí," prohlásil jsem rázně. Theresa by měla odpočívat. Věnovala mi úsměv, ale zavrtěla hlavou.

"Myslím, že jsem několikrát omdlela. Po jejich ranách i potom v tom kufru. Když jsem ale znovu procitla, křičela jsem. Všechno mě bolelo a nemohla jsem se hnout. Věděla jsem, že umírám." Její šepot slábl a já i Holmes jsme se k ní nakláněli stále víc. Došlo nám to a zamračili jsme se na sebe.

"Na koho jste tam čekala?" zeptal se Holmes Theresy, která překvapením široce rozevřela oči. Potom sklonila hlavu. "Omlouvám se, že jsem vám to neřekla. James a já to ještě tajíme, ale chceme se zasnoubit."

"Obávám se, že můj přítel má pravdu. Jste vyčerpaná a měla byste si odpočinout," prohlásil Holmes právě ve chvíli, kdy mě hovor začal velice zajímat. Už jsem nedokázal projevit takový souhlas, jaký se od lékaře očekával.


Zbytek noci jsem spal neklidně a ráno šel zkontrolovat pacienta. Napadlo mě, že tak milou povinnost jsem už dlouho neměl. Theresa spala a zdálo se, že je v pořádku. Vrátil jsem se do obýváku a skoro vrazil do Holmese.

"S potěšením vnímám vaše nadšení pro lékařské povinnosti, Watsone," zabručel, ale poznal jsem, že má dobrou náladu. Podezíravě jsem si ho změřil.

"Kde jste byl?"

"Vrátil jsem se do té kaple. A také informoval inspektora Lestrada. Obávám se, Watsone, že náš poklidný pobyt končí, stejně jako tento případ."

"Takže víte, kdo to udělal?" zeptal jsem se a napjatě čekal přítelovu odpověď.

"Jistě," odvětil klidně.

"Je to ten darebák James?" vzpomněl jsem si na jméno Theresina snoubence.

Holmes se na mě pátravě zadíval. "Musím vás zklamat," prohlásil konečně. "Ačkoliv částečnou vinu na jejím utrpení má," dodal zamyšleně. "Tím, kdo se jí pokusil zabít, je syn jejího souseda, Tom. Několikrát Theresu i Jamese viděl. Ptal jsem se trochu lidí ve městě. Theresin otec je velmi bohatý a má jen jí. Tom doufal, že si ho Theresa vezme a on zbohatne. Možná do ní byl i nešťastně zamilovaný, kdo ví. Zjistil, kde se má Theresa s Jamesem setkat a pak se chopil situace. Počkal si na něj a přetlumočil mu vzkaz, ve kterém se Theresa omlouvá, že nemůže přijít. James Toma znal, proto byl tak důvěřivý."

"Ale muži byli dva," namítl jsem.

"Tom si vzal na pomoc svého otce. Společně dívku napadli a ztloukli. Jak nám sama řekla, nepoznala je. Zavřeli jí do kufru do kaple. Potom Tom vyhledal Jamese a pokusil se ho zabít."

"To všechno jste zjistil beze mě?" řekl jsem trochu uraženě.

"Omlouvám se, Watsone. Musel jsem jednat rychle a vás bylo třeba tady. Ačkoliv myslím, že ve skutečnosti nikdo nechtěl, aby Theresa v té kapli zemřela. Tom měl zabít Jamese a potom zachránit Theresu. Jistě by jí vylíčil dojemný příběh o proradném Jamesovi, který se jí právě pokusil zabít. Právě James věděl, kde se mají sejít. A že si vzal někoho k sobě? To by nebyla velká překážka. Odvážně by popsal, jak Jamese zahlédl a násilím z něj dostal, co se stalo. Možná by Theresu přesvědčil. Tom se nejspíš obával, že je James silnější. Pro jistotu si vzal s sebou svého otce. Ten ale nechtěl mít nic společného s vraždou, a tak se svému synu vzepřel, za což ho Tom zastřelil. Jamesovi se podařilo utéct a hledal Theresu v kapli. Už tam nebyla, byla u nás. Místo toho narazil na mě. A po chvíli nás navštívil i Tom. Pokusil se nás oba zabít. Koneckonců, už byl vrah. Ale nebyl dost rychlý. Předali jsme ho policii a já očekávám příjezd inspektora Lestrada, který se o něj postará."

"A James? Před chvílí jste řekl, že má podíl na Theresině utrpění," připomněl jsem příteli jeho vlastní slova.

"Jenom kvůli své důvěřivosti. Příliš snadno se dal přesvědčit. Vyčítá si to. Myslím, že nás za chvíli navštíví."

"Proč nepřišel už dřív?" zeptal jsem se ostře.

"Co já vím. Asi shání dostatečně velkou květinu," zasmál se Holmes a když jsme Jamese o několik minut později uvítali, musel jsem uznat, že ani v této domněnce se můj přítel nemýlil.


"Ale pořád mi nejde do hlavy ten cizinec," poznamenal Holmes zamračeně. Téměř jsem na našeho nočního hosta zapomněl.

"Inu, nejspíš slyšel divné zvuky z kaple a bál se tam," mávl jsem rukou. "Spíš mě překvapuje, že vás to klepání také vzbudilo. Mám za to, že jste to slyšel nemohl."

"Klepání?" otázal se Holmes překvapeně. "Já byl vzhůru. Nemohl jsem spát a tak jsem byl v tom křesle, kde jste mě o několik sekund později objevil. Nikdo neklepal."

"Ale ano. Klepal několik minut a probudil mě," trval jsem na svém.

"Pak se vám něco zdálo," mávl rukou Holmes. "Ačkoliv by mě samotného zajímalo, jak jste přišel na to, že stojí za dveřmi."

"Třeba to byla nějaká nadpřirozená bytost," řekl jsem tiše.

"Watsone," zasmál se Holmes, ale já cítil, že by této záhadě rád přišel na kloub.

Za půl hodiny se s námi rozloučil James. Musel jsem uznat, že je sympatický. Theresa se tvářila šťastně a rozhodně mu nic nevyčítala. Pocítil jsem bodnutí žárlivosti. Mohla se aspoň na chvíli urazit, řekl jsem si.

Během několika dní se s námi Theresa rozloučila. Už všechno věděla.

"Je mi ho líto," řekla, když se Holmes zmínil, že Toma nejspíš pověsí. A já si v té chvíli znovu uvědomil, že tak krásnou a laskavou dívku jsem ještě nepoznal.

"Chtěla jsem vám oběma poděkovat. Zachránili jste mi život. Tohle si vezměte na památku," podávala Holmesovi řetízek, který měla do té doby na krku.

"Je to medailon. Víte, v té kapli… modlila jsem se, aby mě někdo našel. Myslím, že se stal zázrak," dodala váhavě.

Holmes se na ní pochybovačně podíval. "Nu, pokud na tom trváte…"

Theresa nám věnovala jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů, rozloučila se a odešla. A já za ní tupě hleděl.

"No tak, Watsone," poplácal mě Holmes po zádech. "Vezměte si ten medailon na památku," dodal a já se rozmrzele zadíval na stříbrný řetízek a vzápětí jsem vykřikl.

Holmes si asi pomyslel, že jsem se zbláznil, ale mě to bylo jedno. "To je on, Holmesi!" křičel jsem.

"Uklidněte se, příteli," konejšil mě Holmes, já ale zavrtěl hlavou.
"Holmesi, vy to nechápete… Podívejte se dobře na ten medailon. Ten světec…" Znovu mi přejel mráz po zádech. Z medailonu se na mě usmívala tvář muže, který nám s Holmesem ukázal cestu do kaple za Theresou. Pohlédl jsem na Holmese a spatřil, co doposud nikdy.
Holmes nebyl schopen slova.


Ztracený svět

23. dubna 2012 v 17:26 | Cuilë Turmawen |  filmy
Už několikrát jsem zmiňovala jeden ze svých nejoblíbenějších filmů Ztracený svět (z roku 2001- verzí je několik). Znám ho od nejranějšího dětství a tak s ním mám spojenou spoustu zážitků. Hodně věcí v něm už ani nevnímám, protože ho znám téměř nazpaměť. Nevím, jak objektivně ho posuzuju vzhledem k tomu, že ho mám prostě ráda odjakživa. Nebo přesněji řečeno od toho roku 2001, kdy mi bylo devět let :D
Předně je důležité zmínit se o tom, že Ztracený svět je dílo spisovatele Conana Doyla, ačkoliv méně známé, než jeho Sherlock Holmes. A právě knihou The Lost World se inspiroval tento film. Drží se jí věrně, až na takovou nepatrnou drobnost- je tady hlavní postava Agnes, která knižně neexistuje. Já jsem za ní ale ráda, protože je celkem správná a neumím si bez ní příběh představit. Když čtu knihu, chybí mi tam.


Film je hodně dobrodružný, objevují se v něm dinousauři i anglická smetánka, herecké výkony jsou výborné (samotní herci jsou ti nejlepší- určitě jich velkou část budete znát) a kromě toho je film místy docela vtipný ;-)
Pokud mám rychle shrnout děj- na přednášce o dinosaurech se objeví svérázný profesor Challenger, který tvrdí, že tito tvorové stále ještě žijí. Jako důkaz v ruce drží obrovitou kost. Přednášející Summerlee sice tvrdí, že jde o napodobeninu, ale anglická společnost je už myšlenkou tak pohlcena, že na místě vzniká expedice, která se vydává do amazonského pralesu hledat Tabulovou horu, která má oddělovat svět pravěkých tvorů od lidí. Výpravu tvoří nadšený profesor Challenger, skeptický profesor Summerlee zastupující vědu a zdravý rozum, pohledný dobrodruh lord Roxton a novinář Edward Malone večně ponořený do laciných románů toužící se prosadit alespoň do té míry, aby mohl psát jiné články, než nekrology. Ke skupince se později připojuje Agnes, která vyrůstala v divočině a tak je výborný průvodce pralesem. Expedici čeká spousta nevšedních zážitků a celý film končí vcelku dobře (ačkoliv ne všechny hlavní postavy přežijí :(
To ale nemění vůbec nic na tom, že je to podle mě nejlepší filmové zpracování se slušnými efekty (na tu dobu).Více informací zde.


Abych řekla něco víc o hlavních postavách (délka textu u postavy nesouvisí s mírou mé oblíbenosti... :D


Lord Roxton- skutečný dobrodruh, miluje nebezpečí a ženy, pro přátele je ochotný položit život

lost 02

Profesor Challenger- charismatický, prudký, ale veselý a dobromyslný starý mládenec, který se chce zapsat do dějin


Profesor Summerlee- k Challengerovi skeptický, ale stejně zapálený vědec, uznávaný profesor a dobrý otec

Matthew Rhys

Edward Malone- nepříliš úspěšný novinář, dobrodružství rád čte, méně rád žije, pro svůj strach a naivitu je občas terčem vtípků ze strany Challengera a Roxtona, nechybí mu ale upřímnost, dobré srdce a smysl pro spravedlnost


Agnes Cluny- svérázná dívka vychovaná "mimo civilizaci", v divočině je jako doma, velmi neohrožená, zároveň citlivá, laskavá a trochu nejistá, zamilovaná do lorda Roxtona, který s ní jen flirtuje

Bob Hoskins, Peter Falk and Elaine Cassidy in the Lost World

http://www.stimme.de/storage/pic/teleschau/tv-young/tvyoung/1157485_1_200935_220785_7_024.jpg

O židovských příbězích a zamračených vřesovištích

22. dubna 2012 v 20:12 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Protože byla dneska neděle, byl čas trochu víc odpočívat. Po obědě jsme si celá rodina četli židovské příběhy vysvětlující některé jejich svátky a řeknu vám, je to vážně zajímavé čtení. Nejspíš to bude způsobem, jak jsou příběhy vyprávěny. Všichni jsme se shodli, že nejen že u toho neusínáme, což je velké plus samo o sobě, ale taky se mezi námi nenašel nikdo, komu by se takové čtení nelíbilo (což je ještě větší plus!) Mám hrozně ráda příběhy všeho druhu. Abych pravdu řekla, v židovství se moc nevyznám a vždycky pro mě bylo nepochopitelné, takže jsem ráda, že teď aspoň chápu, co lidi k židovství přitahuje. Mým nejoblíbenějším příběhem je Královna Šabat.
Abych to ještě trochu upřesnila, nejde o žádnou knihu o židovství, je to jen takový výbor z čítanky k občanské výchově tématicky zaměřené na náboženství, dál se tedy věnuje křesťanství, islámu a buddhismu.


Kromě toho jsem taky dočetla devátý díl Hraničářova učně a čím dál víc si uvědomuju, že už jen dva díly a jsem u konce. Dobře mi tak :D
Nu, a jak název napovídá, opět jsem byla na procházce na vřesovištích. Odpoledne bylo docela zamračeno, zdálo se, že bude každou chvíli pršet, ale k ničemu takovému nedošlo. Ačkoliv, mě by to nevadilo. Měla jsem svojí hraničářskou bundu :D
S trochou dobré vůle jsem si představovala, že jsem na dartmoorských blatech u zámku Baskerville a krajem se nese přítomnost obrovitého pekelného psa a strach lidem leze do morku kostí. A když jsem potom spatřila přes veliké tesklivě prázdné pole běžět velké černé stvoření, pochopila jsem, jak to musí být hrozný na těch baskervillských blatech. Nu, přežila jsem, jak vidíte ;-)
Takže se s vámi prozatím rozloučím jednou důležitou radou (ti, kdo znají Psa baskervillského, pochopí, ostatním se omlouvám):
Mějte na paměti jednu z vět té staré legendy a vyhýbejte se blatům v hodinách temnoty, kdy je moc zla nejsilnější.
A hezkou neděli ;-)



Marcus Crassus... už zemřel...

15. dubna 2012 v 19:54 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Napsat takové stručné shrnutí toho, co jsem dělala o víkendu, jsem měla SAMOZŘEJMĚ v plánu už dávno před tím, než mi Eámanë napsala: " Ahoj hraničáři, čekám na článek o tom jak žiješ, tak šup :P"
Nu (jak jinak, že?)... S radostí vám všem oznamuji, že jsem jsem si v knihovně půjčila devátý a desátý díl HU. A už se nemůžu dočkat, až se do něj pustím. Paradoxně mám o víkendu nejmíň času číst, protože je spousta učení (NO... :D spíš se to tak říká...), návštěv, cestování, práce (no... :D) a tak dále. Navíc se skutečně poctivě připravuju na přijímačky. Taky jsem si koupila novou knížku v antikvariátu, za odměnu za to, že se tak hezky učím ;-) Janu Eyrovou. Už si na ní dlouho dělám zálusk, a tahle byla v perfektním stavu, s ilustracemi (nu, mezi námi, ať vřesoviště namalujete tisíci různými způsoby, většinou vypadá jako rozlitý inkoust, ale nekažme si tím radost) a dokonce jsem v ní našla starý pohled jako přání k Vánocům komusi. Když jsem to oznámila prodavačce, pogratulovala mi k záložce zdarma, tak jsem to nechala být, i když si připadám skoro hloupě, s cizím pohledem.

http://img.ihned.cz/attachment.php/0/32215000/au458CF7GJKLMOjkPbdefqz1SU9ARVmn/18032-default-katalog_2011_selection-out_jane-eyre_wf-1.jpg

Ve škole mě zaujala mediální etika, přesto jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že nejsem novinář (ale hraničář :D A kromě Hraničářova učně jsem zahrabaná ve svých maturitních otázkách z dějepisu, učebnicích dějepisu a historických časopisech a vzhledem k tomu, že mám ráda středověk se někdy až divím, že už z toho nemluvím ve verších :D Jenže se musím připravit celkem na tři předměty (na ty přijímačky).
A protože jsem teď tak ponořená do historie, musím vám oznámit důležitou věc: Marcus Crassus už zemřel. Marcus Crassus zvaný Dives (boháč).Tak se omlouvám za takovou špatnou zprávu.
Nu dobrá, tak teď vážně: Doufám, že se všechno naučím, protože jinak... nu, jinak mě nevezmou a to bych nebyla ráda...

http://europeanhistory.boisestate.edu/westciv/romanrev/crassus.jpg

A taky si naše městská knihovna konečně koupila několik Inheritancí, takže jí už mám rezervovanou a nemůžu se dočkat, až se pustím do čtení. Náladu mi kazí jen počasí, kupodivu. Dneska mě už déšt moc netěšil. Hrála jsem na housle a přitom se dívala z okna na šedivé mokré ulice... Jak dlouho ještě bude taková zima?
Celkově jsem ale se svým víkendem spokojená. A co vy? Odpočinuli jste si?
Přeju vám krásný zbytek nedělního večera. A doufejme, že počasí dostane trochu rozum.

Obyčejný lukostřelec cvičí, dokud nestřílí dobře. Hraničář cvičí, dokud nikdy nevystřelí špatně.

12. dubna 2012 v 9:54 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Nu, uznávám, že se od Hraničářova učně těžko odtrhávám :D Je to skvělý příběh.
Ale dneska mě zaráží, jaké je počasí. Včera tak hezky... a ráno mě vzbudil déšť. Kupodivu mě to potěšilo a vesele jsem se vydala na ranní procházku s psem, asi v sedm hodin. Potkala jsem asi dva lidi, jinak nikoho. Ale myslím, že si mě nevšimli (protože moje bunda s kapucí vypadá skoro jako maskovací pláštěnka, kdyby vás to nááhodou zajímalo ;-) :-D
No dobrá, dobrá... Opravdu se divím, jak mi takový zamračený den zlepšuje náladu, když vynechám skutečnost, že mi je ZASE zima. Ulice byly mokré, střechy studené a stromy promáčené. Tohle MÁ svoje kouzlo.
Chvilku se budu učit, abych neměla nějaké výčitky svědomí, že se flákám :D A až uvařím, zkusím si najít chvilku na další pokračování HU (protože já ho obvykle čtu po nocích).
Přeju vám všem hezký den, i když je trošku zamračený. Už jsem se zmínila, že u nás se déšť změnil na sníh? Trochu škoda, nemyslíte?





Jinak fotky jsou z doby asi před čtrnácti dny....

Poselství z Araluenu

9. dubna 2012 v 19:52 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Jak jste prožili Velikonoce?
Já si je letos skoro ani neuvědomovala, což mě docela mrzí. Tedy, práce bylo spousta- tři mazance, beránek, vajíčka... Ale ta atmosféra byla nějaká- nevím, jak to popsat. Podivná.
Možná mi to jenom teď připadá. Mám nějakou zvláštní náladu. Jako by mě něco praštilo do hlavy, já si nemohla na nic vzpomenout a celý svět viděla jinak. Tedy, ne úplně, samozřejmě... Možná to je tím, jak jsem málo spala kvůli tomu koledování dneska, které mě docela rušilo od šestého dílu Hraničářova učně. Zajímavý, jak koledníci chodí přesně tehdy, když je to nejnapínavější. Chudák Will právě prchal před zlým Kerenem a já musím poslouchat Hody hody.... :D
Nu, přežila jsem.
Ale asi nebyl nejlepší nápad v současném rozpoložení něco zveřejňovat. Vzpomněla jsem si ale na Horáce (HU), který se z Araluenu vydává Willovi na pomoc, proto jsem článek nazvala Posleství z Araluenu, i když...
Nějak teď ani nemám chuť psát, ačkoliv by nápady byly. Vlastně nemám chuť skoro na nic, i ty housle mi dneska tak divně zněly, že jsem toho musela nechat. U nás doma je všude jídlo, čokoláda, mazance, sladkosti, limonády.... a člověku už se to tak nějak protiví. Ale víte z čeho mám radost? Udělala jsem si mapku Araluenu. Ano, já vím. Zase Hraničářův učeň. Nějak mě to pohltilo.
Kromě toho jsem teď sledovala některé pohádky a letošní Velikonoce u mě vede O třech rytířích, krásné panně a lněné kytli. Možná proto, že jsem jí měla ráda už jako dítě a taky se mi líbí ten příběh, doba, způsob, jakým postavy mluví, jak se dívají na lásku, na vztahy. Děj je docela jednoduchý- tři rytíři cestou na turnaj žádají o ruku krásné paní a ona slibuje svému otci, že se vdá za toho, kdo turnaj vyhraje, ovšem s podmínkou, že onen muž bude bojovat jen v lněné košili. Samozřejmě je celý příběh ještě složitější a kompikovanější a také sličná a hrdá dáma bude muset svému vyvolenému dokázat, že jeho city opětuje, a to docela zajímavým způsobem. Neříkám, že se pro film každý nadchne, ale já ho mám vážně ráda. A už jsem se na něj dívala asi třikrát :D
Navíc se učím dějepis na přijímačky, a opravdu mě baví středověk. I když vím, že jsou všechny tyhle příběhy zkreslený...


Nu, pomalu se rozloučím. Přeju vám dobrý start do nového týdne :) Mějt se krásně!
Cuilë Turmawen

Dáreček od Eámanë :-*

8. dubna 2012 v 12:32 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Opravdu jsem nečekala, že dostanu dáreček i na Velikonoce. Děkuju Ti mockrát, Eámanë.
Mám z něj obrovskou radost, protože poslední dobou jsem skoro posedlá Hraničářovým učněm.
Nutno dodat, že Halt je absolutně perfektní, takže jsem nadšená :-)


Nu (:D), ještě jednou mockrát děkuju a Vám všem přeju nádherný Velikonoce, trochu klidnější, než jsou ty moje, protože teď musím letět na oběd a na koncert, kde mám taky solo ve zpěvu, tak mi držte palce ;-)
Cuilë Turmawen

Zprávy z jihu

4. dubna 2012 v 12:14 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Zdravím :)
Ačkoliv nám v televizi neustále vyhrožují, jak bude ošklivé počasí, tady, na jihu republiky, je nádherně. A přestože jsem dneska spala opravdu dlouho, až do půl osmé, už jsem stihla spoustu věcí. Hlavně se připravuju na přijímačky a čím dál víc se bojím, že se nikam nedostanu. Začala jsem hrát na housle a řeknu vám, tři týdny denního hraní jsou znát... Ať vytáhnu jakékoliv noty (co jsem kdysi hrála), zní to slušně (na člověka, co poslední rok skoro nehrát :D Takže si přehraju všechno povinné a skončím u soundtracků. Nejvíc mě baví taková ta písnička z LOTR Hobits... jestli víte, taková hodně veselá melodie, která potom přechází do hlavního témata hudby LOTR. Všechno to vymýšlím zpaměti, a vlastně ani nevím, jestli na to někde mají noty, myslím že jo, ale to by mě už tak nebavilo. Potom si přehrávám Game of Cricket ze soundtracku Becoming Jane a nakonec (a taky nejtragičtější) je moje podání hlavní melodie z Vévodkyně, protože ho ještě nemám pořádně naposlouchaný...

západ slunce, moře, červánky, zelená, oranžová

Jsem moc ráda, že je venku krásně a doufám, že to vydrží přes Velikonoce, aspoň maličko... A pustila jsem se do dalšího dílu Hraničářova učně. To je četba, které se věnuju nejradši, a tak to tak vidím, že budu u přijímaček na bohemistiku vysvětlovat Haltovu vojenskou strategii a "neskandijské chování".
Nu, (takhle začíná Halt 20% všech svých výroků :D) uvědomuju si, že dnešek je skvělej a že jsem vlastně spokojený člověk, i přes všechny moje kritiky, představy, že štěstí vypadá ještě trochu jinak... Nikdy nemá cenu litovat se, když je čověk nespokojený, ale udělat něco proto, aby se to změnilo.
A víte co? Když nad tím tak uvažuju, chtěla bych být hraničář :D Zní to hrozně hloupě od osoby, které bude za pár měsíců 20, ale nedá se nic dělat. Zajímalo by mě, jestli může být v HU i žena hraničář, taková...hranice :D
No nic, rozloučím se s vámi.
A omlouvám se. Uvědomuju si, že tohle všechno nejsou zrovna zprávy z jihu.
Cuilë Turmawen