Leden 2012

Pastýř a pes

30. ledna 2012 v 14:13 | hejave |  moje tvorba
Pastýř a pes

http://www.quido.cz/priroda/obrazky/skalnate_hory_1_v.jpg

V malé horské vesničce žil mladý pastýř. Na prahu dospělosti zažil, jak těžký život může být, když ztratil svého milovaného otce, nejmoudřejšího pastýře v celém okolí. Mladík od svého otce dostal mnoho užitečných rad. Bohužel je buď neslyšel, zapomněl nebo nepochopil. Na jedno ale pamatoval: co by to bylo za pastýře bez dobrého psa.
Pes ohlídá ovce i pastýře před nebezpečím- ať už jde o hladového vlka nebo vychytralého zloděje. Ale věrný a odvážný pes, který doposud stádo hlídal, zemřel žalem po svém zesnulém pánovi, takže si mladík musel pořídit nového, peněz měl však velmi málo, a když prošel trhy ve městě, zjistil, že si pořádného pasteveckého psa dovolit nemůže.

Velmi skleslý zamířil domů. A jak tak kráčí po úzké horské stezce, zaslechne zoufalé kňourání a po chvilce spatří malou chlupatou kuličku u jednoho z kamenů. Nemohl uvěřit svým očím- bylo to malé štěně. Vzal ho do náručí. Jeho tlapy předpovídaly, že zvíře v dospělosti dosáhne velikosti pasteveckého psa. A i kdyby tomu tak nebylo…Najednou se se stvořením nedokázal rozloučit. Štěně bylo tak bezmocné a slabé, bezprostředně závislé na svém pánovi a když ho jemně pohladil po hřbetě, vystrčilo růžový vlhký jazýček a s láskou mu olízalo ruku. Pastýř se šťastně rozesmál přívalem něhy, kterou k psovi pocítil a aby mu nebyla zima, koneckonců, podzim byl u konce, strčil ho pod svůj kabát.
Jen co dorazil do svého skromného domku, připravil mu mléko zředěné s vodou. Tvoreček se nedůvěřivé díval do misky a chvilku trvalo, než pochopil, co má dělat.

Následujících několik měsíců stále rostl a sílil. Zvykl si i na ovce, kterých se zpočátku bál. Zdál se být věrný, bystrý, chytrý a odvážný. Kromě toho byl však velmi rozpustilý a hravý. Další měsíce utekly, a jeho chování se neměnilo. Vyrostl z něj velký pes, rozpustilý, neposlušný a hravý jako štěně. Pastýř si s ním nevěděl rady.
Zkoušel ho vycvičit, každý den trávil spoustu času trénováním psa, ale jeho úsilí se ukázalo jako zbytečné. A jednoho dne svou snahu vzdal úplně.
Psa měl rád a nedokázal se ho zbavit, ale potřeboval zvíře, které ho bude poslouchat, ne temperamentního, roztěkaného a urážlivého psa.
Prodal vlnu a našetřil peníze na pasteveckého psa. Tentokrát si vybral velmi dobře. Nejen že nový pes poslechl každý jeho rozkaz, dokonce se zdálo, že čte z pastýřových očí i nevyslovené povely. Byl spokojený a dával to najevo.

Dalo se čekat, že starý pes začne žárlit. První týden jakoby doufal, že je v domě nový pes jen náhodou, omylem nebo dočasně. Když mu však došla krutá pravda, zesmutněl. Veselé oči mu vyhasly, přestal se radovat. Vlezl si do koutku chodby a nereagoval. Stačila chvilka, kdy pastýř nechal otevřené dveře, a smutný pes utekl. Připadal si zbytečný a nepotřebný. Utíkal a nevěděl kam. Tu noc pršelo a pes promokl až na kost, přesto se nevrátil. Nezapomínejme, že to byl velmi urážlivý pes, který navíc tajně doufal, že svému pánovi bude chybět a ten ho půjde hledat. Ale hlavně, pravda byla, že se pes ztratil a nedokázal si vzpomenout, kudy vede cesta domů.

Snad by mladík svého psa víc postrádal, kdyby nebyl zaměstnaný starostmi o ovce. V horách se totiž objevilo několik vlků. Ale přišel den, kdy se pastýř vrátil domů a uvědomil si, že už je to dlouho, co ho jeho pes bouřlivě přivítal. Celý den dával jednoslovné povely, a jeho nový pes je ihned vyplnil, ale to bylo všechno. Čekal na rozkazy, ale nikdy neprojevil pastýři lásku. Neolízal mu ruku, neskočil na něj a nepovalil ho, nerozběhl se za motýlem. Byl přísný, svědomitý a vyhýbal se zbytečnostem.
A právě proto, že bylo v domě velké ticho, si pastýř všiml té hrozné skutečnosti- o svého milovaného psa přišel. Bez něj byl den prázdný a stejný, jako všechny další dny. Místo zvířete tu měl otroka, podobného stroji, kterému chybí schopnost radovat se spolu se svobodnou vůlí. Byla to daň za dokonalost. Jenže problém je v tom, že takový pes je s vámi ze strachu, z povinnosti, nebo ze zvyku. A to je to, co ho od vás odcizuje. Nepatří vám a byť je sebelepší, nebudete přátelé, protože on je podřízený.
Jestliže toužíte, aby s vámi byl někdo z lásky, nemůžete ho zotročit, ovládnout nebo jinak svázat- naopak, musíte mu dát svobodu a možnost kdykoliv se rozhodnout jinak. Je to jistě velice riskantní, ale je to jediný způsob, jak realizovat svou skutečnou lásku, protože ta nikdy nechce ovládat, ale sdílet se ve vzájemném svobodném rozhodnutí milovat.

Přesně toto si uvědomil pastýř a vzápětí mu došlo, že něco podobného jistě zaslechl z úst svého otce pokaždé, když spínal ruce, aby poděkoval Bohu za všechny jeho dary a za to, že lidé nejsou loutky, které plní Jeho vůli, ale mohou se svobodně rozhodnout přijmout Ho do svého srdce, což jim v konečném výsledku přinese nepoznanou radost a sílu.
Pastýř nečekal ani chvíli a vyběhl do temné noci hledat svého psa. Teprve, když se blížilo svítání, nalezl ho, zraněného, v houští. Vyprostil ho poškrábanýma rukama si ho naložil na záda. Byla to ta nejtěžší cesta, kterou kdy vykonal. Ačkoliv byla zima, tekl z něj pot a mísil se s jeho krví, ale cítil, že to psovi dluží, už jen kvůli tomu, že se kdysi rozhodl milovat ten roztomilý nemotorný uzlíček.
Cesta vedla do kopce a mladík, ačkoliv velmi silný, nemohl dál. Upadl, ale znovu vstal a kus pokračoval, tušíc další pád. Pokaždé před sebou spatřil oči svého psa a to mu dalo další sílu. Třikrát upadl a třikrát vstal a nakonec dorazil domů i se svým psem, a ačkoliv byl k smrti vyčerpaný, ani na okamžik nelitoval své námahy. Opatrně zvíře ošetřil a potom ještě na podlaze upadl do hlubokého spánku.
Probudily ho jemné paprsky zimního slunce, které tady na horách dokázaly velmi štípat. Pes byl zraněný, ale žil. Dokonce otevřel oči a pokusil se olíznout pastýřovi ruku, ale byl na to moc slabý.
Během pár týdnů se pes uzdravil a díky celé příhodě panoval mezi ním a pastýřem zvláštní vztah, jako by jeden druhému vděčili za svůj život.

Pod horami tekla řeka, široká a dravá, přesto v zimě vždy zamrzala, a tak si pastýř mohl výrazně zkrátit cestu do města. Nikdy se nebál, že by to nebylo bezpečné, vždyť dvacet let tudy chodíval a nic se mu nestalo.
Blížilo se jaro a ledy začaly tát. A mladíkova cesta skončila tak, jak se dalo čekat- led se pod ním probořil. Vykřikl a jeho hlas byl slyšet velmi daleko, takže nebylo divu, že během chvilky přiběhli oba psi a zpozorovali svého pána, jak zápasí o život.
Pes, který vždy poslechl každý rozkaz, najednou značně znejistěl. Vydal se sice na led, ale jen co postřehl tichoučké zapraskání, stáhl ocas mezi nohy a začal kňučet. Chvilku bojoval sám se sebou- jeho smysl pro povinnost se strachem o vlastní život. Nakonec sklíčeně opustil led.
Pastýř se zděsil a z celého srdce nechtěl vidět to, co spatřil nyní- jeho starý pes, zvíře, které neposlouchalo ani na nejjednodušší povel, když nemělo náladu, které radši běželo za padajícím listem, než aby se vrátilo k pánovi, se najednou odvážně vydalo na led. Pes šel a nezastavoval se, když led praskal. Zvuk stále sílil a nakonec led pukl úplně. Pes se ale nezastavil, a než zmizel pod vodou, měl v očích slzy. Přesto šel dál. Neexistovalo nic, co by mu mohlo zabránit v záchraně svého pána. Ani strach z vlastní smrti nebyl silnější, než jeho odhodlání. Z lásky jsme totiž schopni vykonat skutky, o kterých bychom nikdy ani nevěřili, že jsou v našich silách a čím více milujeme, tím méně se zabýváme sami sebou. Pes doplaval k mladíkovi, vzal ho za kabát do zubů a nakonec ho z řeky vytáhl. Potom se mohutně oklepal a začal pastýře olizovat. Zachránil mu život.

Ti dva žili ještě hodně dlouho. Pastýř se oženil a stal se otcem. Často se rozčiloval nad neposlušností svého psa, ale právě díky jeho nedokonalostem pro něj byl výjimečným a nenahraditelným a právě pro ty slabosti ho velice miloval.
A tak nějak je to i s námi lidmi. Děláme chyby a snažíme se jich vyvarovat, a tak to má být, ale musíme přijmout fakt, že nikdy nebudeme dokonalí. Dostali jsme velký úkol: milovat. Milovat přírodu, zvířata, sebe navzájem a nikdy nepřestat chránit to, co nám bylo dáno.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/ba/Corriedale_lambs_in_Tierra_del_Fuego.JPG

Království za jediný den v Narnii!

30. ledna 2012 v 14:00 | hejave |  všechno možné
Teda, nechci si stěžovat, ale poslední dobou je toho na mě moc.
Ve středu mě čekají dvě zkoušky, které možná nezvládnu, a nevím, co pak budu dělat. Nechci to úplně vzdát, ale začínám uvažovat, že bych mohla jít na tu žurnalistiku. Jenže nevím, jestli mám šanci jako novinářka, když pro mě nebude nejdůležitější v životě kariéra, což nebude! Nechci, aby byla.
Všechno se komplikuje. Začínám si připadat hodně jako dospělá a málo jako dítě. Je to skoro tak drsný, jako by něco ve mně umíralo. Ráda bych zůstala dítětem. Někdo říká, že to jde, nicméně já myslím, že ne. Když se dostanete do světa dospělých, kde se pracuje a vydělává, není už čas na "blbosti". Nemá cenu si nic nalhávat, všechno se prostě změní.
Kdyby to jen šlo, chtěla bych do Narnie. Je to asi nesmysl, takhle uvažovat, ale potřebovala bych tam.
Ujasnit si, co je vlastně v životě důležité a pak se toho držet i v tomhle světě, za každou cenu. Znovu pochopit, kdo je to vlastně Aslan.
No, nejspíš si kousek Narnie přečtu. Možná to bude, jako bych tam byla. Nevím, jestli se vám to někdy stalo, jestli znáte Narnii, ale já tam občas nacházím na otázky a problémy, co mě trápí.
Taky proto jsem psala o Narnii seminárku ;-)
Když jsem byla naposled v Budějkách, zase jsem utratila tolik peněz za knížky, že je to až hrozný! Tenhle měsíc jsem fakt strašně utrácela! 1984 od George Orwela- měli jsme kdysi ukázku v učebnici literatury, byla to zrovna situace s těma krysama, jestli víte, o co jde...Zaujalo mě to. Kníšku Karla Kryla a Proces s Miladou Horákovou, což je přesný přepis a já si říkala, že to je moc zajímavý.
No a teď se už opravdu jdu učit... A ve středu ty zkoušky prostě udělám! Doufejme ;-)


Zkouškový...

19. ledna 2012 v 19:36 | hejave |  všechno možné
Poslední dobou se skoro pořád učím. Dneska jsem byla na své první ústní zkoušce na vš a za jedna ;-) Nicméně se ještě moc neraduju, protože mě čeká dalších asi 7 zkoušek :(
Takže to v reálu vypadá tak, že se od rána do večera učím, s výjimkou jídla... Ještě víc, než před maturitou! Jenže na maturitu jsem se taky nepřipravovala jenom dva dny :D
Pokud večer nepadnu mrtvá do postele, čtu si Tajemství duhové zahrady, od Patricie St. John (je to přesně ta, která napsala Poklady pod sněhem :) Její příběhy jsou malebné, kouzelné a úžasně uklidňující a jemné :)
No a pustila jsem se do Hraničářova učně, zatím se mi to velmi líbí. (Zaujal mě prostě ten název, a navíc je to fantasy, no...)
A jak jeden moudrý muž řekl- Rozhodovat můžeme jen o tom, co uděláme s časem, který nám byl dán ;-)





nový

7. ledna 2012 v 20:56 | hejave
Já vím, že poslední dobou nic nepíšu... Moc se vám omlouvám, ale mám toho prostě hodně. Teď mi začalo zkouškové období, navíc mě učení moc nebaví, takže to je vždycky přemáhání :D A k Vánocům jsem dostala dvě krásný knížky, které bych ráda přečetla.
Jedna z nich byla vlastně k svátku, ale stejně jsem jí našla pod stromečkem (co můžete čekat, když máte svátek na Štědrý den :) První se jmenuje Otec Brown- Nenápadný detektiv prozřetelnosti. Moc jsem si jí oblíbila, taky pro umělecké popisy prostředí, které tam vždycky tak pěkně dokreslí celý příběh...A člověk se u toho i usměje...Doporučuju :-)
Otec Brown Nenápadný detektiv prozřetelnosti - Gilbert Keith Chesterton

Druhou knížku, Poklady pod sněhem, jsme doma měli už dřív v hodně starém vydání a moc se mi líbilo nové vydání s obrázky, které jsem viděla v létě. A teď jsem si jí přála k Vánocům, protože je to příběh o dětech, jejich bolesti, i zlobě, ale nakonec především o odpuštění a lásce, prostě krásný příběh o smíření, což se k Vánocům hodí :-)
A ještě jsem nepřečetla Nedokokončené příběhy, které jsem si koupila už před několika měsíci, a taky jsem o Vánocích docela koukala na pohádky (no a včera na Pokání, tedy vážně uvažuji, že bych si tu knížku koupila, ale zase nemůžu teď po Vánocích tolik utrácet :D

Každopádně, poslední dobou prostě nevím. Připadá mi, jako bych se ve svém životě tak divně pleskala a moje činnosti nestály za nic. Víte, vždycky jsem chtěla mít jasno v tom, co budu dělat. Ale teď? Jsem sice na škole, ale nebaví mě. Neumím si představit, že bych měla být učitelka na zš. Měla bych se rozhodnout, čím budu, jenže to měním rychlostí tak dvě tři povolání za týden. Co mě všechno napadlo? Učitelka, novinářka, překladatelka, knihovnice... Ale prostě netuším, netuším. Ještě před rokem jsem věděla, že chci do školky, ale to nevyšlo, a nějak mě to vykolejilo.
A už se nechci rozhodnout špatně.
Prostě bych potřebovala nějak naložit s časem, abych věděla, že dělám něco prospěšného a dobrého, že jsem důležitá, a to nejenom ve výrobním procesu, prostě nějak celkově.
Jenže tohle nikomu nedokážu vysvětlit, a když se o to pokusím, nikdo mě nechápe.
Ale copak každý člověk nepotřebuje dělat něco dobrého a být užitečný? Mít úkol?

Kromě toho jsem si asi před hodinou vymyslela, že bych mohla začít hrát na harfu. Určitě by mě to bavilo. Ale když jsem viděla ty ceny nástrojů... :D Já prostě vždycky vymyslím nějakou kravinu, nebo to má i smysl, ale asi mi to nadšení nikdy nevydrží dlouho. A jsem mistr v unikání ze všech situací, které se mi nelíbí...
No nic, dneska byl docela nároční den, tak už se s vámi rozloučím :)
A děkuju za všechno, nemáte to se mnou zrovna lehký :DD