Listopad 2011

Co je nového?

29. listopadu 2011 v 10:18 | hejave |  všechno možné

Je to několik dní, co vážně uvažuji, že pojedu jako au- pair do Irska nebo Anglie (Skotska?). Odjakživa toužím poznat anglický venkov a za těch pár dní se školou se to skoro nedalo... Ale co mi situaci komplikuje, je VŠ, kde jsem se rozhodla na konci semestru přecházet na jiný obor, s tím, že na jaře zkusím přijímačky ještě úplně jinam... komplikovaně se to vysvětluje :D
Takže první problém jsou přijímačky, i kdybych v lednu odjela, musím nějak podat přihlášku do 15.3. a to netuším jak, když na té vš nemají elektronickou přihlášku...
Ale co horší- nevím, jestli do toho mám jít, protože zas tak dobře anglicky teda neumím :-D A nevím, jestli si mám rodinu najít sama, nebo přes agenturu, což je asi lepší, kdybych rodinu musela změnit, ale jako moc?
No a taky se bojím, že se dostanu do nějaké hrozné rodiny, protože všechny au-pair, co znám, se poprvé dostaly do strašné rodiny... Tak to mě trochu děsí, stejně jako články na internetu o AP, co nedostávaly ani najíst a podobně....
A všichni mi říkají, že je lepší jet do USA, že se tam člověk líp domluví a nekoukají na něj skrz prsty jen proto, že nemá přízvuk, že když je nemocný, zdarma ho ošetří... Ale kdybych někam jela, tak by to bylo jedině do mojí milované Anglie :)
Takže o tom hodně přemýšlím... Tak uvidímě ;)
Jestli s tím máte někdo jakékoliv zkušenosti, budu moc ráda, když napíšete. Mějte se krásně :)
Evča


O víle z třešňových květů

26. listopadu 2011 v 22:35 | hejave |  moje tvorba
Tentokrát něco ne tak depresivního :-) Pohádku jsem napsala poté, co jsem se dodívala na Janu Eyrovou, ale myslím, že mě výrazně neovlivnila, možná jen ty úžasné růžové květy v jedné z nejromantičtějších scén ve filmu :-)

7997158


O víle z třešňových květů



Na kraji města stál velký dům. Nedalo se o něm říct, zda je starý či nový. Ten dům žil svým vlastním životem.

Přímo za domem se rozprostíral sad. A na jaře, uprostřed všech stromů, rozkvětala nádherná třešeň.

Ale krása nutně neznamená štěstí, a tak i víla sídlící v růžových lístcích, nebyla šťastná. Zdálo se, že jí nic nechybí. Každé ráno na ni letmo dopadly sluneční paprsky a víla se probouzela do svěžího jarního vzduchu. Obklopena dalšími stromy, a přece svobodná. Víly z ostatních stromů by si ji přáli vidět tančit- stejně spokojenou. Každý strom v sadu měl totiž svou vílu, která o něj pečovala. Aby měl dost vláhy, dost květů, listů a později plodů. Když přišel podzim, listy opadaly a strom usnul.

Tak i třešňová víla pečovala o svou třešeň, a práci odváděla velmi dobře, přesto byla den ode dne skleslejší a nakonec se přestala usmívat úplně.

Víly netušily, co jí schází, proto se poradily s tou nejstarší z nich. Vlasy měla již protkané nejjemnějším sněhem, a přestože její obličej neztratil mnoho mladého vzezření, podepsaly ho vrásky.

I zeptala se nejstarší víla na důvod tohoto zvláštního smutku, který je den po dni větší. Třešňová víla dlouho mlčela, ale nakonec prozradila své tajemství.

"Toužím poznat lásku," řekla. "Skutečnou lásku, jako prožívají lidé."

"Ale víly nemohou milovat jako lidé," odpověděla starší víla pomalu. "Lidská láska nás zabíjí."

"Zemřu smutkem, pokud mi nedovolíš odejít," zašeptala třešňová víla.

"Nemohu ti bránit. Ale pamatuj, že láska jde ruku v ruce s bolestí."

A tak třešňová víla opustila svůj strom. Kráčela pomalu směrem k domu a věděla, za kým jde, ačkoliv ho nikdy neviděla.

Lehce se dotkla kliky a vešla dovnitř. Přímo před ní bylo velké schodiště. Její bosé nohy se pomalu bořily do červeného sametu, kterým byly schody pokryty, a když se podívala doleva, zastavila se překvapením. Přímo před ní stálo velké zrcadlo a víla poprvé spatřila svou podobu. Polekala se. Odraz v zrcadle měl zlaté vlasy až po pás, modré oči a šaty růžové, jako ten nejkrásnější třešňový květ. Byla nádherná. A přesně takovou ji spatřil ten, kterému ten den dala své srdce. Zdál se být jejím snem. Oba se do sebe velmi zamilovali.

Přesto víla pamatovala, že se na noc musí vrátit ke své třešni.

Ráno, které nastalo, bylo tím nejhezčím v jejím životě. Tančila po celém sadě a vesele se smála. Cítila se lehce a nic najednou bylo všechno možné.

"Našla jsem štěstí. Našla jsem lásku!" volala, jen co se přiblížila ke staré víle. "On mě miluje a neexistuje nic, co by mohlo naši lásku zlomit."

"Víš to jistě?"

"Ovšem," zasmála se třešňová víla. Jistěže si v takových chvílích člověk musí být jistý, jinak by jeho chování nemělo takový smysl.

"Miluje tě?"

"Samozřejmě. Já ho také miluji."

"Miloval by tě za každých okolností? I kdybys ztratila část své krásy?"

Víla chtěla znovu vesele přisvědčit, ale vážný tón starší víly ji zarazil. "Proč to říkáš?"

"Zkusme tedy něco. Pro dnešní jediný den ti kouzlem odeberu něco ze tvé krásy, a pokud tě i tak ten muž bude milovat, přesvědčíš mě o síle lásky. Potom se staneš člověkem, budeš- li chtít."

Třešňová víla souhlasila. Vždyť bylo zhola nemožné, aby ji její vyvolený přestal milovat!

Jako včerejšího dne otevřela dveře. Šla po schodech do síně, kde na ni čekal ten, kvůli kterému opustila třešeň. Trochu se bála podívat se do zrcadla, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak čekala. Její vlasy ztratily lesk, barvu a délku. Co bylo ale nejhorší- přes levou tvář měla velkou jizvu. A čím déle na ni hleděla, tím více se bála.

Nehleděla na schody, ale na svou jizvu, nohy ji zradily a ona upadla. Náhlý rámus vyrušil jediného obyvatele tohoto domu. Poznal vílu a rozběhl se k ní. A potom spatřil její jizvu.

Víla procitla a když ho spatřila nad sebou zmateného, utekla pryč. Běžela dlouho a nezastavovala se. Nakonec se zastavila, padla na kolena a usedavě se rozplakala. Až po poledni se odvážila znovu vejít do domu u sadu. Tentokrát si svou tvář zakryla růžovým šátkem.

Spatřila ho stát u dveří. Díval se na ni a mlčel. Nepoznávala jeho pohled. A najednou jí došlo, že se na ni dívají cizí oči. Že ho vůbec nezná, a on že nezná ji.

Neřekl jí ani slovo, ale ona vycítila, že se mezi nimi cosi změnilo. Otočila se a pomalu odcházela. Až v sadu se rozplakala.

Vypověděla, co se jí stalo.

"Dnes večer kouzlo pomine, jak jsem slíbila," řekla víla s prošedivělými vlasy.

"Nechci, aby pominulo. Polovina mé tváře je sice ošklivá, ale věřím, že takto budou lidé posuzovat mnohem méně tvář a více to, co je uvnitř."

"Copak jsem tě nepřesvědčila o tom, že láska je pomíjivá, bolestná a smrtelná?" vyděsila se víla.

"Přesto ji toužím poznat. Ne tu, která pomine po pár dnech, nebo pro několik vrásek, ale tu skutečnou lásku!"

"Chceš se tedy stát člověkem a obětovat lásce svou krásu?" Pro všechny víly je krása velmi důležitá, a kdo tvrdí, že ne, nemluví pravdu. Ale třešňová víla přikývla. A tak se stala mladou dívkou, která byla velmi krásná, pokud si zakrývala levou polovinu obličeje.

Několik měsíců o ní ostatní víly neslyšely.

Co se s ní stalo?

Poznala, že život je někdy těžký, jindy lehký. A také poznala to, po čem od začátku toužila. Jak se víle povedlo najít skutečnou lásku? Zkrátka hledala více srdcem a méně očima. Ten, kterého si našla, pochopil, jaká skutečně je. Laskavá, milá, obětavá, veselá a odvážná. Ve chvíli, kdy to poznal, ji už nemohl nemilovat. A ona zase jeho.

Den před jejich svatbou byla dívka velmi zamyšlená a nakonec svého budoucího manžela požádala, aby jí dovolil naposledy navštívit sad. Nedal jinak, než že půjde s ní.

Trvalo dlouho, než se víla se šedivými vlasy ukázala. V očích se jí leskly slzy a zdálo se, že se trochu stydí.

"Třešňová vílo," oslovila dívku, i když ta už žádnou vílou nebyla, "myslela jsem si, že všemu rozumím lépe, než ty. A přitom jsem udělala chybu, protože jsem nevěřila v lásku. Nechala jsem tě projít velkým utrpením a to jsem neměla dělat. Můžeš mi odpustit?"

"Nemám co odpouštět," odpověděla dívka. "Já sama chtěla poznat lásku a spletla se hned na začátku. To ty jsi mi otevřela oči."

"Aspoň k něčemu ti budu užitečná- vrátím ti tvou dřívější krásu."

"Ne," zarazila ji dívka, ne proto, že by nechtěla mít znovu pěknou tvář, ale vycítila, že by to bylo to poslední, co by stará víla udělala. "Nemáš na to dost síly."

"Chci to udělat," řekla víla důrazně.

"Ale já ti to nedovolím," zašeptala dívka, ale než mohla říct cokoliv dalšího, rozlilo se po celém sadu zlaté světlo. Ruce se jí třásly, když se dotkla své jizvy. Už ji nenašla.

Země se otřásla a stromy zmizely ve veliké záři. A kousek od ní ležela stará žena. Dívka v ní ihned poznala starou vílu. "Co jsi to udělala?" řekla smutně. "Stala ses člověkem a čeká tě smrt," dodala.

"Stejně jako tebe," odpověděla stařena. "Jako všechny, co poznali lásku. Proto jsem už nemohla zůstat vílou. Ale já se nebojím, protože teď už vím, že je láska silnější. Než bolest, než nemoc, než smrt." A na vrásčité tváři se najednou objevil úsměv.

"Ale co se stalo se sadem, s vílami?"

"Coby se stalo? Jsou tu dál, jen už je nevidíme tak, jako předtím. Podívej!"

Záře trochu prořídla a odhalila sad. Byl jiný. Stromy byly méně živé a rozhodně tu nebylo možné spatřit nějakou vílu tančit. Ale nebylo pochyb, že nezmizely.

"Musíte jít," řekla najednou stařena.

"Pod jednou podmínkou," vložil se do celého rozhovoru někdo, na koho se sice nezapomnělo, přesto v předchozích okamžicích mlčel a snažil se všechno si srovnat v hlavě. Vzal svou nevěstu, dříve třešňovou vílu, za ruku, a znovu se otočil ke staré ženě. "No vy musíte jít s námi!"

A protože jeho slova vyvolala vlnu všeobecného nadšení, nepovažoval za nutné dodávat něco dalšího. Ještě ten den se konala svatba. Víly na ní nikdo neviděl, přesto si mnoho lidí všimlo nádherných a voňavých třešňových květů, které ten den poletovaly oblohou.

http://4.bp.blogspot.com/-VRIH1A3Jet4/TZSCrJNxAAI/AAAAAAAAHb8/taqAOIcqiNM/s1600/cherry-blossom-pink-flowers-3.jpg

Havrani

25. listopadu 2011 v 13:52 | hejave |  moje tvorba

Havrani


http://www.gybot.cz/uploads/images/aktuality/havrani.jpg


Nikdy jsem je nechápala. Neměla ráda.

Cítila jsem v nich přílišnou sebedůvěru, agresivitu a krutost.

Nevěděla jsem, že budou v celé čtvrti, od školy až po zastávku.

Spatřila jsem je. Bylo jich tolik! Všude. Nikdy jsem si jich nevšimla. Ale dnes ráno jsem je vyhledávala očima a nacházela je na těch nejnepravděpodobnějších místech. Havrani.

Naháněli mi husí kůži. Bála jsem se, když mi kroužili nad hlavou a oni můj strach cítili a troufali si stále víc a víc.

Nebe bylo šedivé a do celého těla se mi pomalými, ale jistými doušky vpíjel ledový omračující chlad. Blížila se zima a léto bylo pryč. Foukal vítr a nebylo v něm nic konejšivého. Stejně jako celé město- studené, nemilosrdné, anonymní. Myslela jsem, že se v té ignoraci a špíně udusím. V kraji bez stromů, rostlin a plání. Bylo možné milovat takový umělý svět?

V havranech bylo něco divokého a nezkroceného, stejně jako ve mně. Ale zatímco oni si své vyhnanství vychutnávali a kradli zbytky jídla z popelnic, já v něm byla den ode dne smutnější.

Šla jsem pomalu ke škole, do svého virtuálního světa, kde je důležité všechno a nic zároveň. Byla jsem ráda, že jsem uvnitř. Cítila jsem se ohrožená těmi ptáky s temným peřím a nehybnýma očima. Ten den jsem nedokázala zapomenout. Stačil jediný pohled z okna a byla jsem němě ujištěna, že ještě není konec. Havrani mě pozorovali, ale netloukly na sklo. Vyčkávali na šedivých komínech.

Když jsem se vydala zpět na zastávku, unavená celodenním shonem, znovu jsem je vnímala. Bylo ještě dobře vidět, ale nikdo jiný se na ně nedíval. Proletěli mi nad hlavou. O dalšího jsem málem zakopla, když proti mně kráčel po chodníku. Nenáviděla jsem jejich černé peří, které nebylo nikdy pod kontrolou, skoro žluté zobáky, ale nejvíc mě znepokojovaly jejich oči plné zla, o kterém se nedalo pochybovat.

Čím víc jich bylo, tím pozorněji jsem si jich všímala a čím déle jsem je pozorovala, tím hůře jsem od nich odtrhovala oči. Nedokázala jsem to. Něco uvnitř mě bolelo sžíravou touhou sledovat havrany až do úplného vyčerpání a chtěla jsem stále víc a víc, jako by byli těkavou drogou, co mi naleptala rozum. Třásla jsem se závislostí a strachem.

Věděla jsem, že je v tom něco neobyčejného, ale až teď jsem zaslechla tichý, ale jistý hlas, jako by ke mně promlouvali.


Netvor


Píše krvavý sonet svým zobákem

Ztrácí se v krásně bolestném ráji plném beznaděje



Nakonec se něco zlomilo a celá předchozí touha po havranech byla pryč. Nastoupila jsem do autobusu, vděčná, že jsem se jich zbavila a spokojená, že jsem to dokázala. Je to tak zvláštně bezmocný pocit, bát se něčeho a zároveň po tom dychtit!

Vystoupila jsem. Všude prázdno, jen jeden jediný člověk před zastávkou, a já do něj vrazila. Muž nevypadal chudě, ale páchl tak, že se mi zvedl žaludek. Vyblekotala jsem omluvu a potom slyšela vlastní hlas stěžovat si, že mě vykolejili ti havrani.

"Havrani?" podivil se muž. Černé vlasy mu spadly do čela a ve mně vyvolaly vzpomínku na ptačí křídla. "Věřte mi, celý den sleduji oblohu, ale nespatřil jsem jediného havrana. V tomhle městě prostě nejsou. Asi jste unavená," mrkl na mě.

Přikývla jsem a chtěla pokračovat v cestě, když se mi jeho pohyb očí vpálil hluboko do vědomí a rozbušil mi srdce. Byly to bezcitné zlé oči, oči netvora. Chtěla jsem na něj zavolat, ale už tam nebyl. Nikde. Po zádech mi přejel mráz, ale zaslechla jsem už jenom zakrákání. A hned potom se po obloze rychle přehnala černá havraní křídla.


Havran

Jezero

24. listopadu 2011 v 19:19 | hejave |  moje tvorba
Povídka, kterou jsem napsala po jednom takovém nočním bruslení. Ne tak strašidelná, jako spíš o strachu. Horory nečtu, nedívám se na ně a ani je nepíšu, ale příběhy, ve kterých je naděje, a při kterých běhá mráz po zádech- ty mám ráda :-)

http://norsko42.wz.cz/finsko/028.jpg

Jezero

Nevím, jak jsem na ten nápad přišla. Prostě jsem si jednoho dne řekla, že už mám po krk toho, jak svět běží a že na chvíli bude fungovat, i když se na tom kolotoči stresu nebudu podílet. A skutečně. Bylo časné ráno, asi pět hodin a já už seděla ve vlaku na cestě do neznáma, která mi možná dodá sílu další rok žít ve špinavém nezdravém městě, ze kterého nemohu jinak uniknout. Bylo mi trochu horko. V zimním ledovém počasí jsem na nádraží mrzla a třásla se.
Zato ve vlaku bylo neskutečně přetopeno. Radši jsem vytáhla starý deník se svými kresbami. Miluji totiž malování. Všechno, co je kolem mě, už nikdy nezanikne, pokud to ztvárním tahem tužky nebo štětce. To je to, co mě na malování přitahuje: uchovává vzpomínky na krásné věcí, které jsou užitečné, když je člověku smutno, spolu s vědomím, že jste součástí něčeho většího, co vás pohltí a dodá sílu žít. Už nejste nebohý lidský tvor zmítaný gravitací, padající ze skály, naleznete křídla a díky nim se vám naskytne nádherný pohled z ptačí perspektivy. O tom je umění: obrátit to nejhorší v to nejlepší.

Nevzala jsem si s sebou vůbec nic, co by mi mohlo připomínat civilizaci a internet spolu s emailovou schránkou, ve které mě bude informovat vedení školy o mé dnešní docházce. Tedy spíše nedocházce? Vím, že se problémy takhle nemohou řešit, ale během roku většinou pracuji. V práci si můžete vzít den volno. Proč ne ve škole? Moje absence je vlastně způsobem dokonale tvůrčí touhy po seberealizaci, které nelze jinou cestou než zklidněním ducha i mysli dosáhnout. Přesně tohle řeknu rodičům a učitelům.

Nevadí, že to nepochopí.

Jako věta to je koneckonců velmi dlouhé.

Možná bych si to radši měla napsat.

Teď mi je ale fajn. Víčka se mi zavírají a já usínám… Proberu se o hodinu později. Musím se totiž dostat k cíli své cesty. Něco by vám mohlo napovědět. Vážně netušíte?

Zkuste to.

Nic?

Nevadí. Kdybyste mě ale teď viděli, pochopili byste. V tašce vedle sebe mám brusle. Mířím do jedné opuštěné vesničky pod horami.

My ve městě máme stadion. Proč se někam hrkám kilometry, jen abych bruslila?

Není to obyčejná vesnička. Je v ní jezero. Krásné, velké, čisté jezero, na které jsem narazila před několika lety, když jsem byla lyžovat. Od té doby si po zbytek života (čtyři roky) plánuji, že sem jednou půjdu bruslit. A teď se měl můj sen splnit.

Vlastně jsem měla začít jinak. Tohle není nějaké přihlouplé líčení vlastního realizovaného snu, nebo alespoň to není záměr. Když jsem se vydala na vlak, ještě jsem netušila, že mi půjde o život a že povídačky místních obyvatel o jakémsi monstru nejsou jenom bláhové řečičky.

Kreslila jsem, pokoušela se ztvárnit tváře náhodných kolemjdoucích, spěchajících a lapených v téhle pavučině zvané svět. Než jsem jejich základní rysy mohla lépe propracovat, zmizeli a já věděla, že je už nikdy nespatřím.

Konečně jsem byla v cíli své cesty. Nemusela jsem se dlouze ohlížet, jestli jsem něco nezapomněla, protože jsem skoro nic neměla s sebou. Za poslední drobné jsem si koupila dvě zapečené bagety. Měla jsem jenom nejasné povědomí, že se chci vrátit zítra. Prostě bruslit až do nejtemnější noci a až začne svítat, jít ke vlaku, který tou dobou už pojede, jak jsem si našla, a tak budu zítra ráno ve svém rodném městě. Sama jsem se obdivovala svému plánu, který se zdál docela rozumný vzhledem ke skutečnosti, že jsem ho vymyslela já sama, hlavou často v oblacích.

Procházela jsem lesem směrem k jezeru a byla jsem nekonečně vděčná, že všechen zmatek zůstal daleko za mnou. Tady nebyl nikdo, a tak jsem mohla být sama sebou a svobodná. A když jsem s bruslemi na nohou kličkovala ledem, cítila jsem se dokonale volná, téměř jako pták, který vyletěl z klece. Kde byli všichni ti lidé, se kterými jsem si měla rozumět, i když nerozuměla? Já byla šťastná. Ledový vítr mi šlehal do obličeje a neradil mi, jak zapadat a nevyčnívat. Barevné pastelky také vyčnívají na šedém papíru, ale u nich to tolerujeme. Buď je totiž potřebujeme, nebo nás nezajímají. Copak nejsou pastelky jen pro děti? Potřebuje dospělý člověk pastelky? U nás ve škole by je nepotřeboval. Tam ani nepotřebujete přemýšlet, proč každé jaro začnou růst květiny. Pokud máte velké štěstí, odůvodní vám tento zázrak jako docela obyčejnou věc. Řeknou, jak z malého semínka vyroste narcis a jak se z něj zase stane nové semínko. Ale neřeknou vám, proč. Proč rostou narcisy? Jaký smysl má rozkvetlý narcis pro člověka, co spěchá do práce, aby vydělal hodně peněz? Vzhledem k tomu, že není ze zlata, tak žádný.

Kdyby byl zlatý, už bychom ho vídali jen v muzeu, takže je od něj rozumné, že je krásný jen tak. Přesto myslím, že se narcis sám od sebe nerozhodl, že nechce být ze zlata, i když by to bylo moudré. Květiny totiž nemají rozum a nedovedou přemýšlet.
Ale víme to jistě?

Zkusila jsem piruetu. Začínalo se stmívat a já dál bruslila. Učila jsem se otočky, přešlapy a nebo jsem prostě jen tančila po tom obrovském ledovém zrcadle posypaném drobenkou sněhových vloček. Nebyla mi ani trochu zima, přesto jsem se při pohledu na les po svém boku otřásla. Najednou jsem zastavila. Slyšela jsem jen svůj dech. Lesy kolem mě ale byly tmavé a děsivé. Do toho všeho jsem si vzpomněla na legendu o místním krvelačném přízraku. Není to ani člověk, ani zvíře a bývá označován jako Jezerní duch.

Zkoušela jsem se nebát.

Abych pravdu řekla, o tomto "strašidle" jsem se dočetla v jedné tenké knížečce, kterou mi rodiče zakázali číst. Jednou, když odešli, tajně jsem si to přečetla. Celé. Mám pocit, že až dodnes jsem vlastně nechápala, proč jsem to neměla dělat. A že jsem neměla!

Přitáhla jsem si dlouhou šálu více ke krku, ačkoliv jsem se neklepala zimou. Kdepak. Zimou ne. Jako důkaz toho, že se nebojím, jsem se znovu dala do pohybu a mrazem rozpáleným ostřím svých bruslí namalovala na led kruh. Netušila jsem

bude tak viditelný.

Zaslechla jsem psí vytí. Nebo vlčí? Řekněte mi, proč by se v divočině nemohlo nacházet pár krvelačných vlků? Logicky vzato, mohlo!

Můj strach je tedy rozumný, absolutně pochopitelný a nejen ospravedlnitelný, ale je téměř povinností rozumně uvažujícího člověka. Měl jenom jednu nevýhodu: přišel příliš pozdě.

Dodala jsem si odvahu a začala znovu bruslit. V duchu jsem si představovala, jak led puká a já padám do vody, ponořím se a klesám ke dnu. Chci se nadechnout, ale když natáhnu ruce, všude nade mnou je jen led, tvrdý led, který nejde prorazit…

Ne!!

Poslední slovo jsem vykřikla příliš hlasitě a odpovědělo mi docela zřetelné psí- vlčí vytí. Proč jsem toho Drákulu četla??

Víte, jsou místa na zemi, kde není těžké věřit báchorkám o upírech a démonech, i když je povídají staré ženské, někdy odpudivější než tvorové, kterým dávají život ve svých fantaziích.

Zvedl se vítr a lesy začaly vypadat hrozivěji. Posadila jsem se na igelitku, do které jsem nacpala nepromokavou bundu, takže jsem tolik nemrzla. Ale jezero byla moje jistota, i když to je nepochopitelné. Na jezeře jsem se bála, ale v lesích okolo bych se bála ještě víc.

Otevřela jsem pytlík brambůrků, ale nevnímala jsem jejich chuť. Bála jsem se. A nikdo navíc neměl tušení, kde to jsem. Jestli se mi něco stane, ani mě nenajdou.

Byla tma. Zapálila jsem několik čajových svíček a rozmístila je ve svém okolí. Kdybych se nebála, musela bych uznat, že to tu je romantické a krásné. Ale strach má zvláštní schopnost dělat z relativně nezapomenutelných okamžiků chvíle ještě nezapomenutelnější.

V dálce jsem zaslechla odbíjet hodiny. Možná zvonily zvony…Zvony, které jsou na věži vzdálené asi 10 kilometrů. Ale jistě, po vodě se zvuky nesou dobře, uklidňuji se. Nepochybně. Pokud ovšem není zmrzlá.

Zakrákal havran. V tuto dobu?

Vytřeštila jsem oči. Z lesa se k jezeru něco přibližovalo. A mě to táhlo dovnitř mého kruhu, který jsem nevědomky udělala.

Starý muž. Muž? Stará bytost.V obličeji nepřipomínala nikoho, koho bych znala, přesto…Něco v očích neznámého jsem znala.

Lekla jsem se, že mě jde zabít. Zasmál se, jako by mi četl myšlenky. Když byl asi dva metry ode mě, natáhl ruku dovnitř mého kruhu a ihned ucukl. To, kde dříve byla jen rýha od bruslí, nyní vzplálo jasně zeleným ohněm a ačkoliv všechny svíčky zhasly, jezero se projasnilo.

Cítila jsem, že mi neublíží, dokud zůstanu v kruhu, ale můj strach se nezměnil. Také jsem nevěděla, jak dlouho zelený oheň vydrží.

"Bojíš se," sykl tvor a nebyla to otázka.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se tiše.

"Budu tím, kým mě chceš mít. Netvorem, duchem, přízrakem, noční můrou. Vyber si."

"Co třeba iluzí?" zašeptala jsem prosebně.

Uklonil se. "Iluze? Jistě…Ale skutečnější, než jsi ty sama."

"Co mi uděláš?" zeptala jsem se.

"Nejradši bych tě zardousil. Ale kvůli tvému hloupému kruhu nemůžu."

"Připadá mi, že tě odněkud znám."

"Že mě znáš!" odfrkl si. "Jistě! Abys mě neznala."

"Už jsme se tedy setkali?"

"Potkáváme se každý den. Nenávidím tě, stejně jako ty nenávidíš mě. Jsem za každým rohem. Skrytý čekám, až budeš slabá, noc co noc k přicházím k tvému lůžku a čekám, až zavřeš oči, abych tě celou ovládl, a ve tvých snech mám tisíc podob. Umím se zjevit jakkoliv, ale vždycky se tě snažím co nejvíce vyděsit a překvapit. Čím větší hrůzu cítíš, tím větší je má moc. Nezbavíš se mě, dokud budu existovat a budu existovat, dokud se mě nezbavíš. Jestli tě chci zabít?" Rozesmál se. "Ale proč? Není mnohem zábavnější neustále tě děsit?"

"Proč to děláš?" zeptala jsem se. "Proč existuješ?"

"Ty se ptáš mě? To ty jsi ze mě udělala to, čím jsem. Otročím ti den co den. Ale velmi, velmi rád."

"Proč jsi tady se mnou?"

"Nejsem tu s tebou, jsem tu sám se sebou, to ty jsi tu se mnou. Ty jsi mě sem znovu zavolala. Jsem i ve městě, ale úplně jinak. Čekám na tebe každý den, abych ti připomněl, jak bezvýznamná, hloupá a sobecká jseš. Kdo by ti připomínal, že nic nedokážeš, kdybys mě neměla?"

"Ale ty lžeš," řekla jsem tiše. Poznala jsem jeho hlas. Ten hlas jsem skutečně slýchala každý den. V očích se mi objevily slzy.

"Tak slabá…" vydechl. "Nepotřebuješ mě vidět. Beru na sebe podoby tvých nejbližších, vkrádám se do jejich hlasů a pak ti připomínám všechno, co na sobě nenávidíš, jejich hlasem, pro případ, že bys ten můj zapomněla."

Zvedla jsem hlavu. "Vím, kdo jsi. Jsi můj strach. Ale už vím, jak se tě zbavit. Je to jednoduché- nevnímat tě. Neposlouchat tvá lživá slova. Jdi odtud pryč, protože tady nemáš co dělat. Slyšíš? Jdi!"

Vtom jsem si ke své hrůze uvědomila, že zelený oheň přestal hořet. Můj strach ale také bledl a vypadat stále slabší a slabší, až zmizel docela.

"Nevyhrála jsi!" křičel z posledních sil. "Stejně se dříve nebo později vrátím."

"Ale později nastane chvíle, ve které už nebudeš silný tak, jako jsi býval. A pomineš docela."

Už mi neodpověděl.

Hodiny na nádraží tikaly. Jen mokré brusle v tašce mi připomínaly moje noční dobrodružství. A já měla čas přemýšlet, než se vrátím zpět domů.

Není to směšné? Utíkáte takovou dálku před svým strachem, že do něj narazíte. Bála jsem se změnit se, bála jsem se zůstat taková, jako dřív. Ze strachu, že mi někdo ublíží, jsem ze sebe dělala někoho, kým jsem nebyla, a pak jsem byla zoufalá, že ztrácím sama sebe. Mým nejhorším strachem nebyl nějaký hloupý duch, ale můj život. Neustále jsem se bála, že se špatně rozhodnu, že ztratím rodinu a přátele, že nezvládnu tlak lidí kolem mě. Že nebudu dost dobrá, abych si zasloužila uznání ve světě, kde není místo na slabosti a smutek.

A co z toho bylo?

Když jsem se bála, nepodávala jsem lepší výkony, nenavazovala jsem lepší vztahy a nebyla jsem lepším člověkem. Naopak.

Nelíbí se mi svět, jaký znám, ale neomlouvám ho, protože to nepomáhá, ani ho nelituji, protože to nepomáhá mě. Snažím se ho změnit.

Svět si nevšiml, když jsem se narodila, ani neuvidí, jak umírám, ale moji nejbližší ano. Pro svět je moje jméno pár písmenek, pro mé nejbližší celý život.

Když se podívám na svůj život, pamatuji si jen strach. Myslela jsem, že ho musím ovládnout, jinak mě pohltí, teď ale vím, že stačí nedávat strachu moc prostoru.

A to je to, co chci říct všem: nikdy nedovolme, aby nás náš strach pohltil.
Neposlouchejme ho, protože by nás zmátl. Pokud ho necháme, aby si dělal, co chce, nakonec nás přesvědčí a my mu uvěříme, že náš život nemá smysl, že ostatní za nic nestojí, a že vlastně i my jsme velmi špatní a ubozí. Není to pravda. Všichni děláme chyby, ale člověk zpravidla není tak špatný, aby nemohl být lepší. Pokud jsme zoufalí z toho, že vidíme jen smutek, bolest, utrpení a bezmocnost, zkusme se usmát. Možná jen stojíme před zrcadlem.


Trochu zmatek

23. listopadu 2011 v 21:30 | hejave |  všechno možné
Tak už se docela dost těším na první letošní sníh... Tedy- vždycky jsem si myslela, že zimu nějak moc ráda nemám, ale nedávno jsem si prohlížela fotky Laponska, a najednou mi chyběly zasněžené louky, západy slunce na běžkách a spousta vloček poletujících kolem obličeje :-) Možná za to může i moje oblíbená pohádka Sněhová královna. Chybí mi bruslení večer na rybníku, kolem stromy a trochu strach, to když nikde ani živáčka, jen štěkot psů (při jednom takovém nočním bruslení jsem se inspirovala k napsání lehce hororové povídky ;-)

Chybí mi zpívání koled u jesliček v kostele, děsně zmrzlé prsty, které už necítí houslové struny, po kterých tančí a nakonec svařák nebo teplý čaj a vědomí, že narozením Ježíška ve vzduchu visí něco, co přesahuje existenci každého z nás, a co propojuje všechny lidi vzájemnou láskou a radostí. Nedovedu to dost dobře vysvětlit, ale v tomhle mi jsou Vánoce bližší, než Velikonoce. Protože o Vánocích má každý šanci prožít něco nevysvětlitelného, ať udělal cokoliv a byl čímkoliv. Znovu se s ním počítá.

K tomu ještě trhy, koně a ovečky na nádvoří zámku, voňavý kořeněný čaj, který trochu pálí na jazyku, a nekonečné prolézání stánků. A vůně cukroví po celém domě. Vánoce. Vybírání dárků, ze kterých budou mít ostatní určitě radost. Neumím si představit život bez zimy, zimu bez Vánoc, Vánoce bez lásky, lásku bez pozornosti a pozornost bez dárků. (Mezi moje nejhorší noční můry patří sen, kdy jsme u stromečku, a pro mě tam není žádný dárek...Zdá se mi to jako extrém a nechápu, proč jsou pro mě dárky tak moc důležitý jako viditelné vyjádření neviditelné lásky. Já se prostě měla narodit jako hobit, jestli mi rozumíte ;-)

Těším se na advent. Na věnec na stole, čtyři svíčky (když hoří všechny, každé dítě mohlo sfouknout jednu), i když si dovedu představit, jaké to zase bude drama doma- že nestíháme úklid, cukroví, že je ho buď málo nebo moc a že by bylo nejlepší Vánoce zrušit... Kéž by k tomu letos nedošlo :-( Ale nebudeme si tímhle kazit náladu :-)

Poslední dobou (tuhle frázi používám nebezpečně často) mi připadá všechno podivný a zmatený. Nevím, kam jdu, a kdo jsem. Nevím, kdo bych měla být a jestli to je ta osoba, kterou také chci být. Je tolik věcí, co můžu zkazit. Neustále přemýšlím o svých názorech a zásadách, jestli to nejsou nesmysly. Zkrátka jestli jsem si svojí cestu skutečně vybrala sama, nebo mi někdo poradil a já neměla odvahu odbočit. Někdy je to moc složité. Říkám si, že jsem tímhle vším už měla dávno projít a jako dospělý člověk teď ve všem mít jasno. Jasněji. Ne?
Bojím se, že se všechno zvrtne. Děsí mě, že teď o všem ve svém životě rozhoduju sama. Co když to bude špatně?
No... Ono to snad nebude tak hrozné... Uvidíme...

Už jsem dočela Elyonovu zemi! :-) Všechny díly se mi líbily moc, ale nejvíc asi ten první, záhadná knihovna, tajné chodby... Chystám se na indiánské příběhy o vzniku světa. A co by to bylo za advent bez Laisiných adventních pohádek.

Na závěr něco, co jsem poslouchala při psaní :-) Mimochodem tu fotku mám moc ráda.


Podzimu

18. listopadu 2011 v 20:40 | hejave |  moje tvorba

Můj nepoznaný skleněný rytíři,
tančíš mezi tečkami sněhu jako nekonečný otazník
ale teď není čas se ptát,
copak netušíš?

Zbloudilý záblesku ranního pohlazení,
sleduji tvé probuzené oči v odlescích čajových lístků,
nemáš zdání, jak moc jsem ztratila, abych tě nalezla,
ve svém věčném zatracení.

Nepospíchej k holým větvím smutných stromů,
když se teď nevrátíš, zabloudím v nich sama
věřím, že mě nenecháš
v bludišti nálad a iluzí

samotnou?




Zázraky?

11. listopadu 2011 v 15:22 | hejave |  všechno možné
Dějí se zázraky?
Spousta lidí tvrdí, že ne, že život přece běží pořád stejně, dny jsou jeden jako druhý, prostě stereotyp.

Já s tím ale nesouhlasím. Občas mi je docela smutno z té bolesti, zmatku a utrpení, které spousta lidí prožívá. Těžká nemoc, bezvýchodná životní situace, úmrtí milované osoby...Je toho tolik, že se kolikrát divím, jaký je to zázrak, že já jsem zdravá, moje rodina taky a řeším většinou spíš banality. A vím, že to je něco, co si člověk nemůže zasloužit- že je to prostě dar.
Proto tvrdím, že se zázraky dějí. Ale zvykli jsme si na ně natolik, že je už nevnímáme.

Tapety na plochu zvirata 8

Poslední dny

10. listopadu 2011 v 10:49 | hejave |  všechno možné
Začalo to v čajovně a pokračuje to dál... Zalíbilo se mi sedět u konvičky dobrého čaje, na stole zapálit svíčky a číst si nebo se dívat na pěkný film...

yogi koření, masala















Konečně jsem viděla Janu Eyrovou a nezklamala :-) Zdálo se mi, že se sice až moc přesně držela knihy, ale to nemění nic na tom, jak je to neobyčejný příběh. Líbila se mi :-)
A včera jsem se začetla do druhého dílu Elyonovy země. A divím se, že jsem na ni nenarazila už dřív.. Jak jsem říkala, že mě škola nebaví a nic nedělám- tak včera jsem celé odpoledne od 1 asi do 8 studovala a baví mě to :-)

Jana Eyrová

Když mám trochu času, poslouchám Asonanci a už se těším na dlouhé zimní večery plné příběhů, a na advent. Na svíčky na věnci, na čekání na Vánoce. A nejvíc se těším na ty Vánoce :-)
Přeji vám krásnou předadventní atmosféru :-)


Jak běží čas...

3. listopadu 2011 v 19:52 | hejave |  všechno možné
Podzim je opravdu krásný. Listí barevné, vzduch voňavý, celý kraj lehce potopen do měkké mlhy...Přesto se ráno nedokážu vyhrabat z postele, i když jdu spát brzy, nebo jsem unavená během dne, tak jím... Piju kafe, musím do něj dát ale hromadu mléka a cukr, aby bylo takový jemný...
Dneska jsem začala sledovat Legend of the Seeker, a zatím jsem viděla první čtyři díly...Akorát mě rozčiluje pomyšlení, kolik dalších dílů ještě je, že to není třeba trilogie, aby už člověk věděl, jak to dopadne :-) Bojím se, že mě to odradí přestat to sledovat...Nebo na to budu koukat po zbytek roku.
Zase jsem byla venku, a dneska jsem už docela mrzla, i tak to ale bylo nepopsatelné... Zkrátka, "jak barvy, tóny, zvuky odpovídají si"- nebo tak nějak jsme to měli v češtině :-)

http://odstin.cz/wp-content/uploads/2010/08/listy.jpg

Zítra nejspíš zajdu do knihovny... Naposledy jsem přečetla Pokání, a řeknu vám, byl to silný zážitek. Hltala jsem to jedním dechem a konec mě vyvedl z míry... Několik dní mi trvalo, než jsem se srovnala s tím, jak příběh dopadl, protože jsem pořád čekala, že to dopadne dobře.
Chystám se podívat na Janu Eyrovou. Kniha se mi moc líbila, tak by to mohl být pěkný zážitek.


Já se jinak nemůžu donutit číst povinnou literaturu- teda, u nás v knihovně jí stejně skoro nemají, tak mám takovou alibistickou výmluvu, i když vím, že bych neměla... a tak dále. Že bych se měla učit, aby se mi to pak o zkouškovém nenakupilo, ale taky si říkám, že to stejně zase zapomenu, tak by to byla ztráta času, navíc studuju jenom abych si zaměstnávala mozek do dalších přijímaček, a taky, teda hlavně, se mi vůbec ale vůbec NECHCE!!!
Nad první pomocí usínám nebo nevnímám, co čtu, a tak si říkám, že to třeba otipuju... Kdyby to byly aspoň kosti, tknáně, svaly, nervy, něco záživnějšího, co se třeba nějak pohybuje, něco dělá, nějak pracuje...ale když někde leží člověk, učit se, jak bych mu pomohla...V tom úleku bych si ani nevzpomněla, a jak zavázat nějakou ránu...bojím se, že v mém podání by to byla první a taky poslední pomoc.

To ale nemění nic na faktu, že mám ráda podzim, tohle období a už se pomalu těším na advent ;-) Na voňavé cukroví, na koledy, nakupování dárků, vymýšlení, jak co vyzdobíme, i když to pak nestihneme... A na Sněhovou královnu, kterou si pustím, až budu péct to cukroví :-)
Takže i vám přeji krásný zbytek večera :-)



Podzimní

1. listopadu 2011 v 18:27 | hejave |  moje tvorba
Listí z Bílého stromu
spadalo, jak smutek v síni Edorasu
zbarvilo prošedlou cestu domů
hořce voní, skrývá zašlou elfskou krásu.

Na nádvoří
Bílá rohanská paní
prsty boří
do hřívy svobodných koní.

Zlatý, malý, proklínaný
skrývá v sobě mnoho tajných bolů
hoří i studí, lesklý i oprýskaný
Prsten, v němž začátek a konec plynou spolu.

Ve Fangornu
v záři listí
tisíc stromů
vítr čistí...