Prosinec 2010

Vzpoura v Severní Marce 2

19. prosince 2010 v 19:42 | hejave |  příběhy
Vzpoura v Severní Marce

Část druhá

"Kdo jsi?" zeptal se ho jeden muž, zřejmě mluvčí zdejšího lidu. "Jsem syn krále, přináším vám důležitou zprávu od svého otce," řekl princ. Ulpělo na něm mnoho překvapených pohledů. "Král nám posílá svého syna? Jaká je ta zpráva?"
"Velmi dobrá. Pusťte mě ale dovnitř, ať ji mohu říct všem."
Několik lidí začalo prince nadšeně vítat a zdálo se, že jim ani trochu nevadí, že není oděn v hermelínu. "Mohl bych se stát vaším sluhou?" zeptal se ho rybář, který začal cítit, že princ mluvil pravdu. "Moji poslední mě opustili, když se přiblížilo nebezpečí."
"Ale to já nikdy neudělám, nikdy, pane," dušoval se rybář. Princ se zastavil a na okamžik na něj pohlédl zvláštním pohledem, jako by věděl něco, co rybář ne.
Dav byl stále nadšenější. Princi dal najíst a nešetřil ničím.
Když měl ale druhý den promluvit, lidé trochu vystřízlivěli. "Co když lžeš?" křikl na něj najednou někdo. "Nemusíš říkat pravdu."
"Král by neposlal svého syna tak daleko."
"Kdo ví, kdo tě poslal."
"Dokaž, že jsi princ."
Dav začal být rozčilený a agresivní.
"Mám pro vás dobrou zprávu. Král rozhodl, že nemusíte platit daně v penězích, které nemáte, ale můžete odevzdávat část úrody, potravin, toho, co se vám dostává."
"To je lež!" křikl kdosi.
"Copak vám se to nelíbí?"
"Nechceme platit nic! Jsme svobodní!"
"Kdo bude dohlížet na vaši ochranu, před ostatními královstvími, kdo bude soudit vaše pře, kdo bude trestat ty, co vám ublíží?" zeptal se princ mocným hlasem.
"My sami! My budeme vládnout. Nechceme krále ani jeho syna, kterým ty stejně nejsi!" S těmito slovy se na prince vrhli a plivali na něj, bili ho a posmívali se mu. Uvrhli ho do vězení. Rybář všechno znepokojeně sledoval a když došlo k nejhoršímu, roztřásl se. Nohy si dělaly co chtěly, a zrovna chtěly utéct pryč. A tak tam prince nechal. Další den si lámal hlavu s tím, co jen udělal a jestli se zachoval správě. Ale co když princ není žádný princ? Naplnily ho staré obavy. Potom se rozplakal při vzpomínce, jak se dušoval, že ho nikdy neopustí. A nakonec se rozhodl. Rozběhl se do centra Marky a hledal prince. Když ho nalezl, pomohl mu utéct z vězení. Princ byl velmi vyčerpaný a tak neutekli daleko a padl na zem.
Rybář se k němu sklonil se slzami v očích. "Zradil jsem tě, pane. Utekl jsem. Nezasloužím si být tvým služebníkem," řekl. "Vrátil ses pro mě a nezapomněl jsi. Díky tobě jsem naživu," zašeptal princ a na víc se nezmohl.
Pokračovali velmi pomalu a po pár dnech bylo jasné, že je pronásledují a že se nemohou zachránit. Blízko se ozval klapot koňských kopyt.
Před princem se objevilo několik mužů a jako poslední jel samotný král.
Rozběhl se ke svému synovi. "Nesplnil jsem úkol, který jsi mi dal," řekl princ. Rybář jim vyprávěl, co se událo a rozpačitě přiznal svůj podíl na princových zraněních. Král naslouchal pozorně a bolestně. "Můj synu, splnil jsi úkol a málem tě to stálo život."
Následujících několik dní se princ zotavoval a potom s otcem vyrazili do Severní Marky. Lid poznal svého krále a padal na kolena.
"Poslal jsem k vám svého syna, ale vy jste ho nevyslechli," zahřímal. "A co víc, málem jste ho připravili o život, syna, mého syna, vašeho budoucího krále! Copak jste zapomněli, jak jste trpěli pod nadvládou krále z Krvavých ostrovů, než se můj rod ujal vlády? Jaký to byl tyran a jak mučil vás, jak vaše muže a děti posílal do válek? Jak se opovažujete vztáhnout ruku na mého syna?"
Lid zahanbeně mlčel. "Chtěl jsem, aby Severní Marka nemusela platit daně, ke kterým se muži zde sami zavázali, aby unikli horšímu trestu za spiknutí proti střední části království. Tehdy jste bojovali sami proti sobě, sever proti středu, a to jste jedna říše! Chápal jsem, že se bouříte proti drsné ruce správce, a protože jste v nejúrodnější části země, chtěl jsem vám pomoct. Vy jste ale odmítli."
Načež seskočil z koně a listinu, kterou držel v ruce, hodil do ohně.
"Ruším svoje rozhodnutí. Od dnešního dne budete tvrdě platit dohodnuté daně. Nebudou vyšší, ale ani nižší. Spolu se správcem sem pošlu mnoho vojáků, kteří budou dohlížet na vaši práci. Budete sít v slzách, potu a krvi. Sami jste si to zvolili."
Na jeho tváři byla bolest a mírně pokračoval: "Toužíte být svobodnými. Proto vám říkám, že přijde den, kdy znovu napíšu tuto listinu a vás tak zbavím povinnosti platit vysoké daně. Do té doby budete ale platit daně do posledního zlaťáku."
Potom se otočil na svého syna. "Teď, synu, rozhodni, co udělat s těmito muži, kteří tě uvrhli do vězení."
Princ poznal důvěrně známé tváře asi pěti mužů, kteří měli největší podíl na jeho utrpení. Zavrtěl však hlavou. "Mně nepřísluší soudit je. Dáváš mi jejich životy, ale mě nepatří. Nevěděli, co vlastně dělají. Proto jim odpouštím. Nech je jít."
Z mladíka byl najednou muž. A jestli někdo předtím zapochyboval, teď mu vznešenost, moudrost a láska zářila z obličeje a lidé před ním začali poklekat a provolávat mu slávu.
"A ty," obrátil se na rybáře, "jak jsi řekl, kvůli tomu, co jsi udělal, si nezasloužíš být mým služebníkem." Rybář přikývl, pokorně sklonil hlavu, ale v očích se mu objevily slzy.
"Nechápej mě špatně," řekl rychle princ. "Jmenuji tě novým Správcem Marky," dodal.
"Byla to těžká zkouška, synu. Pocítil jsi, že je královská koruna těžká a na hlavě tlačí, že být vládcem neznamená jen slávu a radost, ale také bolest a zodpovědnost. Jsi připraven stát se králem."
"Nezapomeňte, co jsem vám řekl," loučil se král s lidem. "Vytrvejte a trpělivě čekejte."
Když už projížděl branou Marky, kdosi na něj zavolal. "Jak dlouho?"
Vládce se naposledy otočil, usmál, a mírně řekl:
"Než se vrátí král."

sobota :-)

19. prosince 2010 v 15:22 | hejave |  všechno možné
Sobotní zážitky aneb
O kupě sněhu, zapečených šunkových bagetách a horké čokoládě z automatu

Včera jsme časně ráno (po deváté hodině) vyrazili na nákupy a na trhy. Spoustu stánků se vším možným i nemožným jsme obcházely já a Misaha. Nejdřív jsme se zastavily v cukrárně, protože snídaně je základ. Potom jsme pokračovaly dál. Vytrvale jsem sestru přesvědčovala, že se v tomto velkoměstě, vzdáleném přes 60 km od našeho bydliště, vyznám. Nicméně...
"Kde to jsme?" ptala se Misaha.
"To vím přesně...V centru."
Mohla bych teď citovat Edmunda z Prince Kaspiana: "To je na holkách nejhorší, nenosí v hlavě mapu." "To proto, že tam narozdíl od vás něco máme," řekla mu na to vtipně Lucinka.
Dopadlo to moc dobře. Obě jsme si odnesly noty, já na housle, ona na klavír. V místní restauraci jsme si spolu s taťkou dali hranolky s tatarkou a zapečnou šunkovou bagetu s nivou, která byla výborná. Myslím, že ten den stál za to. Večer jsme ho zakončili vystoupením celé naší rodiny, při kterém jsme hráli v kapličce koledy.
Ledový vzduch by se dal krájet nožem a já jsem opravdu ráda, že je zima tady, spolu s Vánoci. Začíná totiž to nejkrásnější období roku, Vánoce. Neumím si je představit bez vánočních nákupů, pečení cukroví, poslouchání koled a filmu Čas zázraků, který je u nás doma oblíbený. Já se ještě většinou dívám na Psa Baskervillského, protože se mi líbí jedna koleda, kterou v něm zpívají: "I saw three ships come sailing in..." A k Vánocům neodmyslitelně patří pohádky, bruslení, vystupování a procházky po městě, kdy všechno svítí :-) Zkrátka, neumím si představit život bez Vánoc.
Začala jsem něco málo psát, většinou když mám chuť a čas, což nebývá často... Přeju vám taky krásnou přípravu na Vánoce :-)

Vzpoura v Severní Marce

17. prosince 2010 v 19:38 | hejave |  příběhy
Příběh je rozdělený do dvou částí, aby to nevypadalo tak dlouhé ;-)

Vzpoura v Severní Marce

Část první

"Máme problémy na severu, pane," řekl vysoký muž s plnovousem v přepychovém šatu, který seděl vedle ještě přepychověji oděného muže se zlatou korunou s drahokamy. Ten muž byl král. Dalo se to docela dobře poznat podle koruny, ale ještě lépe to dokazovaly hluboké vrásky na jeho tváři, které zapisovaly do jeho obličeje jako do kroniky veškeré osudy království, od jemných vrásek po smíchu až po ty nejhlubší způsobené nočním bděním a starostmi o život lidí. Měl velmi bystré tmavé oči, které se dívaly skrz člověka a zdálo se, že dovedou prohlédnout i to nejhlouběji utajované, což by mohlo nahánět strach, nebýt jeho mírného výrazu v obličeji plného moudrosti. Ten napověděl, že ačkoliv tento král odhalí mnohé, nikdy vás za vaše skutky nebude soudit.
"Jde o vaše leníky, pane. Bouří se. Neposlouchají. Asi před týdnem se vrhli na Severní Marku a svrhli tamějšího správce. Rozkradli jeho majetek a zabili ho."
"Tamější správce je vykořisťoval, toužil jen po svém prospěchu."
"Schvalujete tedy jejich čin?" zvolal muž pohoršeně.
"Uklidněte se příteli, nikoliv, ale zároveň nemohu přehlédnout skutečnost, že ti lidé byli k smrti hladoví a mají také děti. Souhlasím ale s vámi, že je potřeba zakročit a najít způsob, jak to vyřešit. S dovolením Nejvyšších rádců jsem vypracoval nový zákon, podle kterého budou odevzdávat menší daně."
"Ale královská pokladnice není ani z poloviny plná."
"Ano, ale ani není prázdná. A za druhé, ti, kteří nemají peníze, budou odevzdávat část úrody."
"Chcete říct, že nebudou nic platit?"
"Přesně tak. Potraviny se budou prodávat sousednímu království, které má poněkud nevýhodné podmínky pro zemědělství. A to, co vyděláme, půjde do královské pokladnice."
"Dovolte mi, abych nesouhlasil, jak jistě víte, na jihu se zvedl břeh Ledové říčky, a zatopil mnoho vesnic. Bude třeba lidem poskytnout alespoň střechu nad hlavou."
"Jistě. A toho se týká třetí část zákonu: lidé z těch oblastí se přesunou do Blankytných statků, které už beztak nevyužíváme. Budeme je zásobovat jídlem a v okolí statků je dobrá půda: vrátí se nám to. Ale jistě, jejich domovy se budou muset opravit a hodlám jim přispět. Proto jsem z části snížil výdaje dvora a příjmy svých rádců, i ty své."
Muž nevěděl, co má na to říct. Z jeho překvapení se dala vyčíst nelibost. Byl jedním z rádců, kteří ale nebyli mezi Nejvyššími, takže nemohl hlasovat proti.
Začalo se stmívat a král seděl u stolu, kde servírovali velmi přiměřenou večeři. Po jeho pravici seděl mladý muž. Tmavé mírně zvlněné vlasy mu sahaly k ramenům, měl bystré šedé oči a jevil se pohledný, ačkoliv ho zřejmě nikdy nenapadlo o něčem podobném uvažovat. Nebyl to ale člověk, který by nepřemýšlel, naopak, byl velmi vzdělaný, přestože jako dítě projevoval tendence škole se vyhýbat a v jednom kuse všem prováděl nejrůznější žertíky, byl zkrátka smíšek. Když ale zemřela jeho matka, všechna bezstarostnost ho opustila a jeho tvář na dlouho zapomněla, co je to smích. Po několika letech se mu dobrá nálada vrátila, nikdy však už nebyl jako dřív.
"Je potřeba seznámit lid s mým novým nařízením. Velmi jim ulehčí, přesto nemohu zaručit, jak se budou chovat, než se dozvědí, o co jde." Trojice Nejvyšších rádců se po sobě ustrašeně podívala. Jeden z nich dostal za úkol odjed na sever, ale zřejmě ho přílišný strach svedl z cesty a on navždy zmizel za hranicemi říše. Tato správa krále zarmoutila a rozhodl, že už žádného rádce nepošle. Neustále ale přemýšlel, jak to udělat a chystal se vyrazit do Severní Marky sám. Bylo pozdě a on seděl u krbu ve své komnatě. Přemýšlel. Ozvalo se zaklepání a na jeho pokyn vstoupit se ve dveřích objevila důvěrně známá tvář jeho syna.
"Otče, dovol mi vypravit se do Severní Marky," řekl rozhodným pevným hlasem.
"Je to velmi nebezpečné. Jaký otec by poslal svého syna na místo, kde mu půjde o život?"
Princ poklekl, aby byl blíž otcově svěšené hlavě. "Který syn by nenabídl svou pevnou ruku otci? Vím, že je to nebezpečné, právě proto bys měl poslat mě. Dovedu zacházet se zbraní a mou hlavu ještě netíží královská koruna, proto není třeba o ni tolik dbát."
"Tak nemluv," zarazil ho král. "Jsem starý a přiznávám, že nemám tolik sil jako dříve, proto pro mě cesta bude jistě namáhavější. Ale nechci tě zatížit tímto úkolem. Nežádej mě o to."
"Nemohu tě poslechnout. Vždyť v mém věku jsi bojoval v mnoha bitvách, ale já se učím boji jen se svými učiteli. Nemohu se nikdy stát mužem, pokud na mě budeš brát přehnané ohledy."
"Mužem se nestaneš s mečem v ruce, poznamenaném krví protivníka. To nejtěžší není najít odvahu a jít do bitvy, ty největší boje, které ukáží, zda jsi uspěl, tě čekají v podobě těch nejobvyklejších okolností. Každý den bojuješ bitvu, ve které můžeš padnout, synu, a po tomto pádu se vstává hůř, než ze země." Potom se zamyslel. "Ale máš pravdu, že bych jako král měl zůstat zde, kvůli situaci v království. Severní Marka se nebouří jediná. Ach! Kdybys jen věděl, jak je mé srdce těžké při pomyšlení, že se zhostíš toho úkolu!"
"Nezklamu tě, otče."

Druhý den byly připraveny zásoby na cestu a spolu s princem vyjeli ještě mnozí muži. "Pokud nevyslechnou tebe, pak už nikoho. Jsi můj syn, budoucí král, kdo jiný by je mohl uklidnit a vyslechnout v jejich starostech? Nebude to snadné, synu. Pamatuj, že mnoho lidí často hledí jen očima a srdce mají slepá. Krále ale nemohou odmítnout, jak by tedy mohli odmítnout syna? Vždyť otec a syn jsou v mnohém jedno, syn je pokračovatelem otce, dílo, které otec začal, syn dokončí a tak to jde z generace na generaci. Světlo ať provází tvé kroky. Pokoj tobě." S těmito slovy se otec rozloučil se svým synem.
Princ jel dlouho skrz nejhlubší lesy. Marka byla vzdálena několik dní cesty.
"Neměl byste zapomínat nosit tyto honosné šaty, pane," napomenul ho jeden z jeho družiny, když si chtěl odložit plášť. "Vždyť to jsou jen šaty," namítl princ.
Muž zavrtěl hlavou. "Lidé si příliš všímají oděvu a cenností. Poznají ve vás prince, pokud budete vypadat jako princ, což teď vypadáte, ale když se stanete jedním z nich, vrhnou se na vás. Princ nic neřekl, ale uvažoval nad těmi slovy.
Uprostřed noci začali být koně neklidní a za chvíli se před družinou objevila banda mužů. Princ se sotva probudil a než se stačil vzpamatovat, drželi ho pod krkem. Jak později zjistil, mnoho jeho mužů uteklo a už se nevrátilo. Najednou byl sám. Odmítl mluvit a dostal mnoho ran. Strhli z něj jeho krásné šaty a nechali mu jen plášť a nějaké staré oblečení, protože byla velká zima a oni doufali, že promluví, kde by mohli ukrást víc cenností, což by mrtvý neřekl. Brzy ráno se mu ale povedlo utéct. Neměl však koně, a tak šel velmi pomalu. Cestou poznal hodně lidí, někteří byli vstřícní, jiní ne. Spolu s ním se vypravil jeden rybář, kterého potkal cestou. "Jsem princ," řekl mu později a rybář nic neříkal, zdálo se ale, že mladíkovi věří. Možná měl zvláštní cit poznat vznešené lidi, protože princ po namáhavé cestě vypadal docela sveřepě, a vůbec ne jako královský syn, pravděpodobnější ale bylo, že princi moc nevěřil, ale poznal v něm dobrého člověka.
Konečně dorazili do Severní Marky.

Motýlí princezna

1. prosince 2010 v 20:59 | hejave |  příběhy
Pohádka o motýlí princezně, která nakonec přišla na to, co je důležité... Za případné chyby se omlouvám, neměla jsem čas přečíst to po sobě...


Motýlí princezna

V jednom paláci žila motýlí princezna. Princezen sice byla spousta, ale ona jediná byla nejkrásnější. Oči měla jako dva blankytné korálky pod závojem hustých tmavých řas, zlaté dlouhé vlasy a růžová líčka. Oblékala si ty nejpřepychovější šaty ze všech motýlích princezen a celé dny trávila před zrcadlem, kde si okouzleně prohlížela svou tvář a vesele se smála. Když jí to omrzelo, což se stávalo velmi zřídka, otevřela truhličku pod zrcadlem, plnou nejtřpytivějších klenotů. Náušnice, náramky, prsteny, korunky, nikdy neměla dost. Zlato, perly, drahé kameny, to všechno zpracovávali ti nejlepší klenotníci. Každé odpoledne se princezna posadila na trůn ve svém křišťálovém paláci a nechala otevřené dveře, aby se každý mohl podívat, jak je nádherná a výjimečná, a vzdát jí hold.
Byl to vskutku pohádkový palác! Když na něj dopadaly sluneční paprsky, třpytil se jako drahokam. A hrdě se tyčil nad celým motýlím světem, aby ukázal svou nádheru. Princezna ani palác neznali skromnost.
A tak každý den přicházely stovky motýlů uklonit se princezně a pohlédnout do její spanilé tváře, a vraceli se se zlomeným srdcem. Volali, křičeli, prosili, plakali, vyznávali lásku, ale princezna se jim jen zvonivě smála. Jejich láska jí těšila, obdiv posiloval a smutek rozveseloval.
Tato princezna se ale velmi bála tmy. Bála se všeho, co jí skrývalo. Když byla tma, nikdo si nevšiml její nádhery a mohlo se jí něco stát. V noci neopouštěla zámek, nikdy. A protože ani přes den moc nevycházela, byla si jistá, že není nikdo, kdo by byl krásnější, než ona.
Jednou ale foukal studený vítr a ona seděla u okna. Mávala duhovými křídly ze strany na stranu a prohlížela se v zrcátku, když vtom vítr rychle zavál a princeznu vzal s sebou. Povedlo se jí z větrného víru vymanit a lehce se snesla na palouk, kde si začala prohlížet polámanou nohu. Naříkala a naříkala, a protože se bála, nejprve potichu, potom ale začala plakat nahlas.
"Co se ti stalo, princezno?" oslovil jí zvučný hlas a ona se rozhlédla. Kolem ní ale nebylo živáčka. "Jsem tady, nahoře," řekl hlas znovu. Zvedla oči a vydechla. Nad ní stál měsíc, bělostný, zářící, vznešený. Klesal z oblohy a lehounce se dotkl země. V tom okamžiku se proměnil v krásného prince. Zářila z něj krása a moudrost. "Je krásnější, než já," napadlo smutně princeznu. Princ jí pomohl na nohy. "Jak to, že jsem tě nikdy předtím neviděla?" zeptala se ho.
"Nikdy jsi v noci nevycházela ze zámku. Bojíš se noci. Nevíš ale, že noc neznamená jen tmu, ale i světlo. Každou noc jsem na tebe hleděl, jak se prohlížíš v zrcadle, zatoužil jsem tě vidět. Byl bych moc rád, kdybys přišla i zítra."
"V noci nechodím ven. Pokud mě chceš vidět, přijď během dne."
Princ se smutně podíval do dálky. "Nic jsi nepochopila?" zeptal se tiše. "Během dne nemohu vycházet ven."
"Ale já mám strach z tmy."
"Budu v ní s tebou."
"Zabloudím."
"Posvítím ti na cestu."
"Ne," řekla princezna.
"Chceš se tedy nechat obdivovat od motýlů? Nikdy nebudeš šťastná. Zraňuješ je svou krásou a směješ se jejich lásce. Noc co noc je utěšuji v té nejhlubší tmě, když všechny ostatní naděje pominou."
"Hlupáci! Nemohu za to, že jsem krásná!"
"To jistě ne," přisvědčil princ. "Můžeš ale za to, jak se svou krásou nakládáš. Byla ti dána a ty sis jí nezasloužila."
Princezna zvedla pyšně hlavu. "Tohle nechci poslouchat. Jsi krásný, ale bledý. Snad svítíš, ale v noci, den je krásnější. Mně nemůžeš nic dát. A teď mě doveď do paláce."
"Rozmysli si to," řekl princ pomalu. Princezna ho ale ujistila, že si nic rozmýšlet nepotřebuje. Princ smutně pokrčil rameny a zdál se zklamaný. Počkal, až bude princezna v paláci a potom vzlétl na oblohu, do svého bílého paláce. Druhý den se princezna marně těšila svou krásou. Neměla v srdci žádnou radost. Jen čekala na noc a dívala se z okna své komnaty. Ale měsíc byl hluboko na nebi. Mohla ho zavolat a poprosit, aby jí odpustil, ale na to se cítila příliš hrdá. Proto se ještě horlivěji upravovala a doufala, že se dívá a že jí obdivuje. Ve skutečnosti ale věděla, že na ní není nic hodno obdivu.
Tak to šlo den po dni a princezna bledla. Všimli si motýli, že má líčka bledá a chtěli jí pomoci. Zdálo se, že neexistuje lék, který by ji vyléčil.
Měsíc, rozesmutněn jejím chováním, také onemocněl a přestal se ukazovat na obloze. Noc se stala bolestnou, krutou a temnou. Několik motýlů se pokusilo vyjít do ní vyhledat měsíc, ale jen se do ní rozlétli, už se nevrátili. Žádný motýl nyní nemohl v noci ven. Okenice se zavíraly, svítilo se v příbytkách, ale motýli chřadli a chřadli. Přestali být veselí, radostní a stejně jako jejich princezna onemocněli steskem, smutkem a nebylo jim pomoci.
Jednoho dne zaklepala na vrata paláce motýlí stařena, celá černá a ošklivá. Všichni jí šli z cesty a motýlí děti plakaly strachy. Tato žena šla až za princeznou.
"Tvůj motýlí lid umírá smutkem a temnota ho stravuje," řekla stařena. "Měsíc se neukáže, dokud ho někdo nevyléčí."
"Kdo by to mohl udělat? Vždyť jít do noci znamená smrt," namítla princezna. "Je tu jedna možnost, paní. Vím, kde měsíc přebývá, byla jsem za ním, ale nemohu mu pomoci. To můžeš jen ty."
"Já?" podivila se princezna. "Pokud poletím do noci, zemřu dříve, než ho najdu."
"Mohu ti pomoct. Je tu šance zachránit měsíc, pokud na něj promluvíš. Musíš ale obětovat to, co ti je nejcennější. Pokud se tak stane, budeš moct beze strachu létat v noci."
"Co je to?" zeptala se princezna.
"Tvá krása. Musíš obětovat svou krásu. Staneš se motýlem noci, stejně jako já."
Princezna se zachvěla a podívala se na stařenu. Potom si ale vzpomněla na motýly v království. "Dobře," řekla. Stařena jí podala číši a princezna se napila.
Potom letěla se stařenou za měsícem. Byl ve svém zámku přikrytém tmou.
"Princi!" volala na něj princezna. "Omlouvám se, že jsem ti ublížila. Myslela jsem jen na sebe a teď mě to mrzí o to víc, že to už nemohu napravit."
"Co to říkáš?" podivil se princ. "Ukaž se mi," vyzval jí.
"Nemůžeš mě vidět, nejsem už krásná. Byla bych ti odporná."
"Proč už nejsi krásná?"
"Obětovala svou krásu, aby tě mohla zachránit. Kdybys ještě jednu noc zůstal ve svém paláci, byl by ses již nikdy neprobudil," řekla mu stařena.
Měsíc zavolal na princeznu, ona se ale neozývala. Proto se vyhoupl na oblohu, aby prozářil noc. Motýli začali vycházet do noci a radovali se. "Podívejte, měsíc, jsme zachráněni!" jásali.
Na nebohou princeznu všichni zapomněli. Po chvíli si jeden motýl vzpomněl: "Pojďte jí probudit, ať se uzdraví."
"Jen ať zůstane nemocná. Dokud byla krásná, vysmívala se nám. Nikdy pro nás neudělala nic dobrého. Nezaslouží si být dál princeznou a vládnout nám," řekl druhý.
Princezna, v noci nepozorovatelná, ho zaslechla a srdce se jí sevřelo bolestí. Šla sama ke studánce a plakala.
"Tady jsi," řekl jí měkce něčí hlas. Princezna sebou trhla a protože před ní stál princ, dívala se do země. "Nedívej se na mě," řekla tiše a smutně.
"Pročpak?"
"Protože už nejsem krásná. Ztratila jsem krásu. Je ze mě noční motýl, můra, kterou všichni odhánějí."
"Pořád tedy věříš, že je krása to nejdůležitější?" zeptal se princ překvapeně.
"Ne," odpověděla princezna. "Jen kvůli tobě bych chtěla být krásná. Nemůžeš mě milovat, když jsem tak ošklivá." Znovu se rozplakala.
"Princezno moje," vykřikl měsíc a vzal jí do náručí. "Tolik jsi spěchala, abys zachránila mě i ostatní motýli, že sis nestačila sama sebe prohlédnout?"
A princeznin obraz se odrazil od studánky. Princezna spatřila svou tvář, uplakanou, ale stejnou jako dřív. Pouze její šaty byly z toho nejtemnějšího saténu. Osušila si tedy slzy. "Motýli mě stejně nebudou už mít rádi," řekla tiše. "Udělala jsi pro ně víc, než si umí představit," řekl princ. "Ale můžeš zůstat v mém zámku se mnou."
Princezna souhlasila. Ještě tu noc s princem slavili svatbu.

Od té doby spolu byli stále a každou noc se vedle sebe procházeli po zemi. Jednou, už nad ránem, je spatřilo motýlí dítě letět k obloze. "Ta je krásná," pomyslelo si. To bylo naposledy, co někdo z motýlů princeznu viděl. Mezi nimi se ale dodnes šíří pověst o nádherné noční motýlí princezně s vlídným pohledem, která každou noc pečuje o motýly. Utěšuje smutné, ošetřuje raněné a uzdravuje nemocné. Vždy prý ale zmizí dříve, než jí stačí poděkovat…