Říjen 2010

10 znaků, podle kterých poznáte, zda jste nezdravě posedlí PP

20. října 2010 v 17:13 | hejave |  všechno možné
Moje současná posedlost Pánem Prstenů mi nedala spát a snažila jsem se přijít na to, jak se pozná, jestli je nadšení v mezích normy, či nikoliv. Toto je výsledek:



10 znaků, podle kterých poznáte, zda jste nezdravě posedlí PP



1. Oslovíte spolužáka ve škole "Frodo". Radší ani nemluvím o pohledu, který vám věnuje a o tom, že si to možná nenechá pro sebe :-) Tohle se vztahuje na příbuzné, rodinu a přátele všeho druhu.

2. Podpálíte dům ve snaze připravit lembas. Navíc znepokojeně zpozorujete, že se vaše kuchařské umění začíná podobat Ěowynu.

3. Cestou kamkoliv si broukáte hlavní melodii z filmu PP. Zpíváte o všem, co vás napadne. Stále na stejnou melodii z PP.

4. Umíte nazpaměť mnoho básniček z knihy PP. Pokud ne, pracujete na tom nebo vás to alespoň mrzí.

5. Předměty, které používáte denně, na sobě nesou nejrůznější citáty z knihy. Každé ráno vás mobil budí slovy: "Milááááškuuu, mušíííšš ušš vštááááát..."

6. Viděli jste film PP alespoň dvakrát, plus dodatky, přečetli jste všechny knihy o PP. Jdete tak daleko, že si všímáte odlišností v knize a filmu. Mluvíte o nich se svými nejbližšími (kteří se většinou nechytají).

7. Pokoušíte se naučit jazyk a písmo elfů, pokud ne, alespoň dvakrát jste si ho hledali na googlu a četli. Komunikujete se svými nejbližšími jen pomocí citátů z knihy nebo filmu.

8. Dokáže vás rozčílit, když si někdo plete Gluma a Gimliho, Arwen a Éowyn, nedejbože Boromira a Faramira!

9. Glum a Sméagol nejsou bratři ani manželé, ale tatáž osoba! Smígl, Smiegel, Sméagol...proč to každý píše, jak chce?!

10. Čtete si tyhle řádky.

Ale pozor!! Pokud uvažujete, že své děti pojmenujete Gandalf, Arwen, Frodo nebo Aragorn, měli byste se na chvíli věnovat něčemu jinému!! Nepoděkovali by vám. Vždyť si představte, že se jmenujete třeba Vinettou....

Takže, jestli to mám ukončit, já splňuji víceméně všechny body :-)


Moje cesta k Pánu prstenů...

17. října 2010 v 11:52 | hejave |  všechno možné
Pán prstenů: příběh, co mě přivádí k úžasu... Autor, kterého obdivuji.
Asi nikdy předtím jsem nepodlehla nadšením z tohoto díla. Zatímco všichni bláznili po Frodovi a Aragornovi, já byla úplně v klidu. Když jsem ale na konci naší učebnice na češtinu našla mezi spisovateli zařazeného Tolkiena, rozhodla jsem se něco s tím udělat. Pro začátek jsem si v knihovně půjčila všechny díly PP. Nepřečetla jsem ani 20 stránek, nebavilo mě to. Hezky jsem je vrátila.
Pak dlouho nic.


A další impulz přišel až v září, kdy jsem si rozhodla vzít referát na Tolkiena a také se podívat na Pána prstenů. Nadšeně jsem zkoukla všechny tři díly a nestačilo mi to.
Zase jsem šla do knihovny a tentokrát jsem si půjčila jenom první díl. Úvod mě málem odradil, ale já pokračovala a asi po padesáti stránkách mě to začalo šíleně bavit. To, co mě dřív odrazovalo, jako popisy hor a přírody, jsem si dokázala představit, jako by stačilo natáhnout ruku a já byla v příběhu. První díl jsem už přečetla a hrozně se těším na další. Nevím, čím to je, že to, co mě nejdřív nebavilo, a co jsem nebyla schopná přečíst, teď obdivuji a PP se dostal po bok mých dvou nejoblíbenějších fantasy: Letopisů Narnie a Kronik Prydainu.
Pán prstrenů totiž není jenom skvelý fantasy s výborně propracovaným dějem, je v něm moudrost a je v něm naděje. Naděje nejen pro hrdiny, že dobro vyhraje, ale naděje i pro nás, co každý den děláme mnoho rozhodnutí a každou chvíli zklameme...Souboj dobra a zla není jenom vymyšlená pohádka, denně se ho účastníme.
Nejmíň stokrát jsem si pomyslela, "to já bych šla klidně s Prstenem do Mordoru, klidně bych rok putovala, klidně bych šla do války se skřetama, aspoň bych měla příležitost udělat velkou věc, o které bych věděla, že je fakt dobrá...Radši do Mordoru, než do školy..." Pak mi prostě došlo, že my bojujeme stejné boje, možná ne tak velké a tak zřejmé, ale potřebujeme odvahu obhájit své názory, odvahu vytrvat v dobrém i zlém, potřebujeme sílu a potřebujeme naději. Takže jsem vážně ráda, že jsem se k PP dostala :-)
Celý týden mě provázel životem, ten příběh byl se mnou, když jsem dělala maturitu nanečisto, když jsem doma uklízela, když jsem známé hlídala dětičky, prostě byl ve mně.
Myslím si, že tohle je to, co by nám fantasy svět měl dát: odpočinek, sílu opustit své starosti, ale také sílu se k nim znovu vrátit, až zavřeme knihu.

colorful_bookshelves.jpg

Hon za vzděláním?

11. října 2010 v 16:38 | hejave |  všechno možné



Dneska jsme zkoušeli novou maturitu. Říkám si: pohoda, vyspím se, jdu až na devátou...ještě ráno jsem věřila, že bude dnešek klidný. Když jsem se za deset minut devět dostavila do třídy, zjistila jsem, že jdu pozdě, protože i když to nikde nebylo napsáno ani řečeno, začínalo se o patnáct minut dřív. Bezva. Pustili mě ke zkoušce a já začala pracovat na didaktickém testu z jazyka českého, úroveň vyšší. Hodně mi to připomínalo olympiádu z češtiny. Místy jsem to mysela dobře, ale napsala špatně, chybička se prostě vloudila.
Zdržela jsem se déle, než jsem chtěla a tak jsem si sotva stačila s kámoškou skočit do pekárny pro rohlík, než jsem se pustila do písemné práce. Nebo alespoň snahy o ní. Deset témat a dvacet pět minut, během kterých jsme museli vybírat a nemohli psát...Stačilo by mi pět minut. Celé své dílo jsem odevzdala půl hodiny před koncem a šla se připravovat na poslední část: písemku z angličtiny. Vypadalo to asi tak, že já, angličtinou téměř nedotčená, jsem se snažila vytvořit dojem schopné studentky a během 90 minut jsem musela vypotit 2 A4 o dodržování pravidel ve škole a A4 o popisu nějaké činnosti...


Čtvrt na čtyři, pomalým zblblým krokem se sunu do šatny a náladu si trochu zlepším až v drogerce, kde si kupuji hnědou barvu, abych se z odrůstající rádoby zrzky dostala na svůj přirozený odstín, který nebudu muset každý měsíc opečovávat. Balzám na rty jsem si musela koupit, protože jsem byla už fakt unavená a aby mi bylo ještě líp, zastavila jsem se pro gumové medvídky. Pak už se jenom nadopovat cukrem, doma posadit před televizi, s hrnečkem čaje černého jako bota s cukrem a citronem, a až do zítřka nevědět, co to je škola...
Nedokážu si vysvětlit, proč mě to tak vyčerpalo, jsem si ale jistá, že maturita bude záhul...Ale ať je jakákoliv, pokud jí udělám, ta únava bude stát za tu sladkou vidinu zbytku života bez dalších zbytečných návštěv našeho ústavu!!


Když se člověku prostě nedaří

6. října 2010 v 16:33 | hejave |  všechno možné
Určitě to všichni znáte...Některé dny jsou úžasné a jiné nestojí za nic. Budík zapomene, proč ho vlastně máme na stolku a nezvoní si...V lepším případě zvoní, ale my ho automaticky zamáčkneme a spíme dál. Výsledkem je maraton do školy spojený s hladovkou, kterou později napravujeme sušenkou z automatu.
Přestože je šance 1:100 že budeme zkoušeni, samozřejmě nás učitelka vytasí na něco, co samozřejmě neumíme. Do toho zjistíme, že se píše další písemka. Tušíme, že máme úkol, ale nevíme přesně z čeho. Učitělka prochází uličkou a kontroluje sešity a zrovna prochází kolem nás...kde máš úkol??...v zápalu nadšení potom vynechá všechny první lavice, takže se šest spolužáků vesele raduje, že na ně nedošlo...

„Jestli mi okamžitě nekoupíš ty nové lodičky, stěhuju se zpátky k mamince!“

Říkáme si: stane se...bude to lepší...cestou z kabinetu pro pomůcky nám na zem upadne umělý lidský chrup, určený k výuce, a naneštěstí se rozbije...Když učitelku uklidnujeme, podaří se to napravit, ale...přicházíme pozdě na další hodinu. Učitel si nás nedůvěřivě prohlédne a chce vysvětlení. Nikdy se nečervenáme, ale teď jsme jako rajče a mezitím nesouvisle blekotáme, že jsme pomáhali učitelce... S úlevou si sedáme na místo. Zazvoní...
Konečně! Všechno bude OK.
Jo!
Cestou do šatny do nás někdo vrazí a ani se neomluví, navíc se nám rozbíjí zámek a my zápasíme s odemknutím skříňky, čímž na sebe upoutáme pozornost všech v okolí. Jakmile ale opustíme náš vzdělávací ústav, tušíme, že je všechno zlé pryč. Alespoň do doby, než narazíme na spolužáka a dáme se s ním do řeči. "Uvidíme se zítra?" "Co??" křikneme ještě na něj a než se na nás jeho hlava otočí, všimneme si, že ta poznámka už nepatřila nám.
Takové dny prostě patří k životu a i když se tomu těžko věří, z takových dnů se můžeme hodně naučit.
Třeba si příště dávat pozor, když se zadává úkol :-DD

Blízkost

1. října 2010 v 12:20 | hejave |  moje tvorba
Ve škole o češtině jsme měli za úkol napsat básničku ve stylu Charlese Baudelaira... Tohle je to, co z toho vyšlo :-D

Blízkost




Netuším, jak být ti blíž
když spaluješ mě vůní rtů
možná ani netušíš,
jak chvěju se z tvých dotyků!

Nenávidím tvoji tvář
a nemohu bez ní být
jsi pro mě čtivá jak slabikář...
jak odkrýváš, co chtěl bych skrýt!

Až čas obejme naše těla
zůstane z nás jenom prach
padlý anděl, rozněžnělá,
se mnou léháš na marách...


merlin - merlin photo