Najednou všude upíři!

11. září 2018 v 20:27 | Evča |  recenze
Jak se máte? Já skvěle! Sice už jsem se těšila na podzim, který opět vystřídalo léto, ale o to déle si užiju letních těhotenských šatiček... Nicméně mě trošku mrzí, že ten správný sychravý podzim zase zmizel...
Nechtělo se mi opouštět tuhle svou lehce dekadentní náladu, a tak jsem si našla... úplně nového... UPÍRA!

Tedy. Abych to uvedla na pravou míru:

Chápu, že už odzvonilo tomu vesměs přiblblému, všeobecnému a naprosto nekritickému nadšení pro všechno upírské. Že už se prostě tolik nestmívá, nerozbřeskává, nezatmívá, nebo nevyhlížíme nový měsíc a já nevím co ještě...
Tedy, já Stmívání měla moc ráda. Ale už je to prostě pryč.
Už nestačí vrazit hrdinovi do pusy párek tesáků, abyste napsali bestseller.

Jenže.

Potom jsem v knihovně narazila na didaktickou knížku Thirsty Hearts, která mě absolutně nadchla, protože je... V ANGLIČTINĚ!
V primitivní angličtině na úrovni B2, které rozumím... Takže to bude (snad) má historicky první knížka v angličtině, kterou přečtu!
Nesmějte se mi.
Příběh je tak jednoduchý a předvídatelný, že to naprosto vyhovuje mým nulovým anglickým čtenářským zkušenostem. Občas decentní popis přírody, bouřky, vřesoviště, samozřejmě láááska.... Co by to bylo za upírský příběh bez lásky? Bez toho pravého upířího hrdiny?

V malé skotské vesničce je dívka jménem Alison napadena neznámým útočníkem s tesáky, vzápětí ji však zachrání Luka, záhadný cizinec. Alison by ale mohla přísahat, že i u něj zahlédla tesáky, přesto je Luka skvělý, pohledný, přeskočí jiskra... Jak to asi bude pokračovat? No kdo ví :-D To napětí mě asi zničí :-D

Skvělé ale je, že je na každé stránce cca 5 složitých slovíček přeloženo v rámečku a také zhruba po stránce následují různá gramatická cvičení k tématu (dát vybraná slovesa do minulého času, sestavit část příběhu chronologicky, vyluštit tajenku, atd...). Samozřejmě je na konci klíč, takže když opravdu netuším, můžu se tam podívat.
Tohle se mi na tom líbí nejvíc, v podstatě to je učení se angličtiny zábavnou formou. Zatím mám za sebou první kapitolu a jsem moc nadšená. Alison byla napadena neznámým upírem a zachráněna jiným neznámým asi-upírem, v pořádku se vrátila za svou grandmother do její cottage ve Skotsku, spokojeně usíná v posteli a na vřesovištích kolem domu právě zuří pravá skotská bouřka a do toho všeho v mém bytě zrovna doprala pračka...

Takže já si jdu pověsit prádlo a užít toho svého upíra a gramatiku a vy si užívejte podzim!

 

Poslední srpnový den

31. srpna 2018 v 16:25 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Poslední srpnový den.
Mám otevřené dveře na balkon. Poslouchám, jak dešťové kapky dopadají na chodník. Sleduju, jak se lesknou na červených květech mých muškátů. Užívám si příjemné ochlazení.
Znovu jsem se rozhodla začít studovat: dálkově. Zítra mě čekají nové zážitky ve škole.
Poslouchám audioknihu Vychoval mě gangster. Příběh kněze, který vyrůstal zajímavým způsobem.
Čtu Nevinnou zrádkyni. Pálím svíčky. Peču švestkové koláče se skořicí.
Začala jsem znovu psát: básně. Každý den se snažím vytvořit jednu.
Pouštím si Adele, Birdy a Jordana Smithe.
Do toho všeho mi voní černý čaj a já se rozhoduji, že za chvilku vyrazím ven, i když prší.
Cítím kopance svého chlapečka. Přes kůži ho hladím po vyboulené nožičce. Když si položím ruce na břicho, reaguje na mě.
Jsem moc spokojená a těším se na podzim. Na barevné listí, horký čaj, ledový vzduch. Na švestky. Na jablka. Letošní podzim bude skvělý, i když bez burčáku a červeného vína. Zase obrovské šátky, parfém, rudá rtěnka, nekonečné návštěvy knihoven... Slibuji, podzime!

Jak žijete vy?


Letní žhavé dny

26. července 2018 v 13:59 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Miluju červenec. Konečně po dlouhé době žiju. Opravdu žiju. Mám dovolenou a nemusím vstávat do práce.
V červnu už jsem myslela, že to nevydržím.
Na samém začátku dovolené prožívala naše nejširší rodina náročné období, protože se moje sestra vdávala. Já cvičila na housle, abych při obřadu nezkazila nádherný Pachebelův Kánon D-dur a musím říct, že jsem měla nervy, jako už dlouho ne, protože uvažte... udělat chybu vlastní sestře na svatbě, celý zbytek života to slyšet na videu... nic moc představa. Naštěstí to dopadlo skvěle!
Na tuto svatbu jsem také chystala svatební noviny, bylo to přísně tajné, a pro mě o to horší, že jsem takové noviny ještě nikdy neviděla. I tohle dopadlo výborně, noviny potěšily a měly úspěch. A já si mohla trochu odpočinout.


Další týden jsme s manželem vyrazili na pravděpodobně poslední společnou dovolenou jen ve dvou. Cílem naší cesty byl Adršpach, a ačkoliv jsme měli zamračené počasí, užili jsme si památek, bazénů a nakonec došlo i na Adršpašské a Teplické skály. Mimochodem, šplhat na konci šestého měsíce do všech těch schodů, po klouzavých kamenech nebo pochybných cestičkách... nic moc. Měla jsem toho dost. Musím ale uznat, že co jsem těhotná, jsem mnohem odvážnější, a nakonec jsem se odhodlala vylézt i na pozůstatky hradu Střmen, včetně části označené cedulkou "Vstup na vlastní nebezpečí", i když jsem lezla po malinkých chatrných schodech vzhůru do oblak s břichem, které mi překáželo jak cestou tam, tak cestou zpět. Asi to dělá ten kluk ve mně, dřív bych se té výšky strašně bála, teď jsem si jen říkala, že tam prostě musím vylézt! Je to zvláštní, nosit v sobě kluka... Ještě že je manžel opatrný za nás všechny.


Návrat domů. Od té doby čtu. V knihovně na mě čekalo pár rezervací, doma nějaké knížky. Zatím jsem přečetla vynikající příběh o Anně Boleynové: Králova posedlost od Alison Weir, mimichodem, do konce léta od ní pravděpodobně přečtu všechno, co máme v naší knihovně, protože píše výborně. Jsem z ní nadšená a to jen a jen díky Silwiniel, která o jejích knihách Princezna Alžběta a Nebezpečné dědictví psala na svém starém blogu.


Dál jsem přečetla ještě knihu Komu straší ve věži, což je druhý díl rádoby detektivky, v němž vystupuje Josefína Divíšková neboli "česká slečna Marplová", jak ji nazývají recenze. A lžou. Zatímco první díl Kdo jinému jámu kopá byl ještě celkem příjemný, dvojka mě dost zklamala.
Pokračovala jsem celkem krátkou knihou pro mládež Řvi potichu, brácho, která pojednává o rodinném životě s dítětem, jež trpí autismem a mentální retardací (šílená kombinace a jeho matku jsem neskutečně obdivovala). Čtrnáctiletý Jeremiáš vyžaduje, aby se členové jeho rodiny každý den v týdnu oblékali do konkrétní barvy, jinak má strašný záchvat vzteku (například pondělí je modré, napadá mě Argema :D). Vytáčí ho i když auta před panelákem parkují v jiném pořadí, než byla původně, opět následuje záchvat. Fascinují ho knoflíky, zipy, do školy s sebou nosí puklici od hrnce, očichává popelnice a vyžaduje, aby jeho jídlo bylo vždy perfektně kulaté. Má přesně stanovené rituály, nesnese změny. Přes noc pravidelně splachuje záchod nebo řve, takže má rodině problémy v každém bytě. Jeremiáš žije jen s mámou a sestrou, otec je opustil. Čtení bylo náročné, obdivovala jsem trpělivost všech členů rodiny a děsila se vzrůstající Jeremiášovy agresivity. Pokousat sestru? Zbít policistu? Zaútočit na matku nožem? Nic neobvyklého. Závěr knihy a konečné rozhodnutí Jeremiášovy maminky mi přišly jako jediné přijatelné řešení. Od té doby se modlím, aby můj chlapeček byl zdravý. Není to samozřejmost. Opětovně slibuju sama sobě, že když mé děti budou zdravé, budu si toho navždycky vážit a děkovat za to.


Pobrečela jsem si u Slavíka. Ten příběh mě dostal. Odehrává se během druhé světové války a je o dvou sestrách, které se snaží situaci vzdorovat, každá po svém. První z nich, Vianne, trpělivě čeká na manžela, chce přežít bídu a všechno obětuje své dcerce, včetně jídla i vlastní důstojnosti. (Nic nového pod sluncem.) Snaží se nedělat zbytečné problémy, nevyjadřovat nesouhlas s nacisty... může jí to někdo vyčítat? Co bych dělala jako matka za války já? Asi totéž. Jenže Vianne není šťastná a postupně zjišťuje, jak moc zrůdný nacismus je, jak zabíjí nevinné lidi, a že je potřeba něco udělat. A ona se rozhodne, že přestane mlčky přihlížet. I když to pro ni i její dceru bude znamenat velké riziko a ještě větší problémy, bolesti a utrpění.
Druhá sestra, Isabelle, je mladá a jde do všeho po hlavě. Začne pracovat v odboji a nakonec převádí americké letce přes Pyreneje. Ve svém zápalu nedbá na bezpečí své rodiny, a tak Vianne i s dcerou několikrát vystaví riziku, že přijdou o život jakožto zrádkyně nacistického režimu.
Sestry. Hádky. Slova plná nenávisti, slova, která zní v hlavě napořád. Hitler. Kolaborace. Odboj. Zaprodávání vlastního těla i duše, aby ty malé bytůstky mohly přežít. Odvaha. Smrt. Bolest. Naděje.
Všechny tyhle válečné hrůzy nám jsou dnes dobře známé, ale na knize mě dostal závěr. Nekonal se happy end, ale přesto došlo k určité harmonii. Vianne se nakonec vyrovnala se vším, co prožila. A já si myslím, že tohle je v životě důležité.

Čekají na mě další knížky, a tak se loučím. Mějte se hezky.
A klidně napiště, co čtete přes léto vy.
 


Zakletá do příběhu!

18. května 2018 v 17:45 | Evča |  recenze
Už ani nevím, jak jsem se k této knize dostala. Pokud mě nějaký titul zaujme, napíšu si ho prostě do mobilu do poznámek, a když se potom ocitnu v knihovně, procházím svoje seznamy a tyto knihy hledám. Nemůžu si vzpomenout, kdo mi doporučil Zakletou, kde jsem ji zahlédla, kde jsem o ní četla, proč se ocitla na mém seznamu, každopádně to bylo docela nevšední čtení.
Ačkoli jsem ji našla pod signaturou oznamující, že se bude jednat o fantasy, tak docela mi nepřišlo, že by se dala zařadit čistě do tohoto žánru. Napůl fantasy, napůl vyprávění mladíka, který žije v našem světě. Napůl kouzla, napůl zázraky soudobé techniky.

Orson Scott Card: Zakletá

V této knize ožívá pohádka, nebo spíše mýtus, o zakleté princezně, kterou hlídá nestvůra, ovládaná zlou čarodějnicí. Jako začátek pohádky by to bylo docela ucházející, kdyby se příběh neodehrával v dnešní době, v Rusku krátce po revoluci, a zachráncem nebyl celkem obyčejný mladík, student, jenž se věnuje teoriím vzniku pohádek, jeho snem je získat vytoužený doktorát, oženit se se svou snoubenkou a vrátit se do Ameriky, kam s rodiči emigroval během stalinského teroru.


Co se stane dál, když tento intelektuál krásnou princeznu vzbudí a zjistí, že se s ní teď musí oženit, ačkoli při pohledu na něj není dívka zrovna nadšená, protože čekala rytíře? A on přece miluje jinou! Jak se bude chovat v její zemi, o níž nikdy neslyšel, v království, na které dějiny zapomněly? Spolu s princeznou se vrátil v čase do devátého století. Ještěže jako lingvista ovládá staroslověnštinu! I král, dívčin otec, je zklamaný. A co náš svět, co mladíkova snoubenka? Proč se najednou musí přizpůsobit tomu, co se od něj čeká? Netrvá dlouho a začnou mu ukládat o život. Lidé jsou navíc vyděšení, protože za celým princezniným únosem se skrývá obávaná Baba Jaga, kterou nelze porazit, a jejíž jméno se nevyslovuje (haha, takový čaroděj tu už jednou byl).
Nebo si snad princezna povede lépe v našem světě? I k tomu dojde. A co se stane, až hlavní hrdina začne litovat, že tuhle povýšenou a chladnou krasavici vůbec zachraňoval?

Jde spíše o oddechové romantické čtení, ale knihu jsem zhltla během jednoho dne. Podivovala jsem se nad úplně jinou realitou pohádkového světa, ve kterém sice byly kouzla a čáry, ale lidé pořád stejně pokrytečtí a vulgární, zablešení a omezení.(Tedy, ne že by dnes byli lidé takoví, ale ty blechy mi nedají spát, to se prostě v pohádkách nedělá, taky by v nich podle mě nemělo být nic ohledně pohlavních orgánů a jejich všemožných výměšků, ale tohle prostě NENÍ pohádka!)

Každopádně to pro mě bylo příjemné čtení a musím říct, že jsem se s podobnou knížkou dlouho nesetkala, snad možná nikdy. Rozhodně doporučuji, pokud si chcete trochu odpočinout, a pokud vám vysloveně nevadí fantasy a blechy v královských postelích. (Nebo pohlavní orgány.)
Mějte se hezky a užívejte si pěkný, i když občas zamračený, květen! (Hlavně pozor na ty blechy, přátelé...)


Haló, kdo je tam?

17. května 2018 v 14:23 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Já to nechápu.
Můj rozum prostě není schopen stoprocentně si to všechno uvědomovat.
Že uvnitř mě je malý človíček, který si už teď dovede cucat palec. Jak jsem před měsícem viděla na ultrazvuku, drbal se na hlavičce. Já to nechápu a fascinuje mě to.
Jak je možné, že mimo občasných ranních nevolností uvnitř sebe necítím žádnou změnu? Že moje břicho se sice trošku zvětšilo, taky budu za chvíli končit čtvrtý měsíc, ale to je všechno?

Co když se mi to jenom zdálo?

Dnes jsem s manželem cestou na parkoviště otevírala dveře od auta (typické stání auto vedle auta, čáry namačkané jako sardinky, aby se ušetřilo místo, z obou stran prostor sotva na to otevřít dveře do půlky a neodřít sousedy) a řekla jsem: "Až budu těhotná, bude se mi dovnitř nalejzat špatně."
Potom jsem se zarazila.
"Myslím, až budu víc těhotná. Až budu mít velký břicho."

Celé moje těhotenství přišlo strašně nečekaně, spontánně a přirozeně. Nečtu žádné příručky o tom, co dělat a co ne, nenutím se jíst potraviny, na které nemám chuť, a když na to přijde, snídám i obědvám housku s Ramou, protože teď strašně miluju chuť Ramy. Věřím svému tělu, že ví, co má dělat.

Vlastně jsem otěhotněla hned ten týden, co jsme se přestěhovali do nového bytu. Jako by ze mě spadl stres celého půročního společného a někdy dost náročného bydlení u mé babičky.
A co vlastně dělám poslední dobou?

Čtu.
Mám konečně opět čas na knihy, víc než kdy dřív, každý den, několik hodin. Snažím se číst, jak jen mohu, říkám si, že až se miminko narodí, už to asi nepůjde, tak si teď musím udělat zásoby :-)
O tom, co všechno jsem přečetla, zase příště...
Mějte se krásně!


Špatně a harmonicky

7. května 2018 v 20:08 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Je neuvěřitelné, jak se cítím. Zhruba v polovině čtvrtého měsíce těhotenství mě pořád trápí nevolnosti, tedy hlavně ráno, a i když se v tu chvíli cítím hrozně mizerně při představě, že za chvíli musím do práce, a jak to chci jako zvládnout, na druhou stranu jsem docela spokojená.
Je to úžasný pocit, že ve vás roste nový život.
A tak jsem unavená, někdy ztrhaná, se žaludkem na vodě, na nic nemám chuť, ale přitom se cítím tak nějak harmonicky, jako kdyby najednou všechno mělo smysl.
Vůbec netuším, jak všechno budu zvládat, ale začínám poznávat takový ten zvláštní pocit, že někoho musím chránit, snažit se být veselá, aby i on byl veselý, silná, aby i on byl silný, občas na něj mluvím a dost divné je, že to na mně ještě není vidět, takže spousta lidí netuší, co se uvnitř děje...

Můj květen je neobyčejně náročný.
Cítím se špatně a harmonicky. Obojí.
A jsem moc šťastná.


Ráno

16. dubna 2018 v 15:57 | Evča
Každé to těžké ráno
obalené rosou
snažím se nadlehčit myšlenkou
na barvu tvých očí
na dotek tvých prstů,
moje rána však zůstávají stále stejně přetížená a černobílá.

Každé to těžké ráno
nadechuji se do dešťových kapek
pluji po vodě z okapů
a říkám si, že snad už dnes pochopím,
co znamená být ženou.

Myslím, že i zítra bude ráno
plné studené malé vody
plné těžkých hořkých bolestivých chvil
plné snů o tobě
zase těžší, než bych si sama vybrala,
ale bude tvoje.

S každým těžkým ránem cítím tvou rozpačitou blízkost
zatím maličkou a nevidomou
mlhavou, zasněnou, ještě rozespalou,
neboj,
i v těžkých ránech na tebe zbývá dost lásky,
tak, jak to umí jen ženy
tak, jak to umí jen ta, která ti brzy daruje svůj život...



Velké změny v mém životě... (re)kapitulace?

4. dubna 2018 v 15:49 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Po delší odmlce vás opět zdravím. Vy, co můj blog znáte trochu víc, víte, že se sem svěřuji s různými událostmi v mém životě, například v létě jsem psala o tom, jak jsem udělala státnice a jak mě čeká první práce. Tak teď trochu (re)kapitulace:
Vystudovala jsem pedagogickou fakultu.
Moc jsem se nad tím nerozmýšlela, zkrátka jsem si vybrala obory, které mě bavily: češtinu a hudebku. Miluju čtení a ... no hudbu jsem donedávna také měla docela ráda... A tak mě napadlo, že by to mohla být zajímavá práce. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co touží být učitelem, nebo si od dětství hraje na školu, jen to na mě zkrátka tak vyzbylo... Tak to zkusím, říkám si, proč ne.

Po absolvování fakulty jsem ihned dostala nabídku práce ve svém oboru v místě bydliště.
Vesele a plna optimismu jsem se vydala na pracovní pohovor... a uspěla jsem! Mamka byla tak nadšená! A já se radovala, hned po škole najít práci, takový úspěch!

Zhruba od října mě radost začala opouštět.
Víte, miluju čtení, češtinu, ale výuka češtiny na druhém stupni bohužel nemá moc společného s mými představami. Většinu času sežere kontrola úkolů, zápisy toho, co kdo zapomněl, a když někdo onemocní, musím mu připomínat, aby si dopsal sešity a ještě je kontrolovat. Když je nemá dopsané, zapsat to do žákovské a znovu je průběžně kontrolovat, nedejbože aby si vedení školy všimlo, že někdo nemá zápis v sešitě a já s tím nic neudělala! To bych dostala vynadat jako malé dítě.

Teď nebudu řešit, kolik hodin týdně strávím kontrolou domácích úkolů, pravopisů a sešitů a psaním vzkazů do těch sešitů, aby si žáci udělali tu opravu, jinak bude zle, až někdo zjistí, že není zdůvodněná...
Teď nebudu řešit arogantní vzkazy a e-maily od rodičů, co že si to dovoluji chtít podpis pod domácím úkolem.
Teď nebudu řešit neukázněné děti, které na mě koukají a nic nepíší, ačkoli jsem je už třikrát napomenula, aby začaly pracovat...

Teď budu řešit, proč mě strašně nebaví vyučovat hudebku.
Jo, představy jsou to hezké. Vezmu Já, písničku, nalistuju třeba Bednu od whisky a zahraji ji dětem, ony budou zpívat, budou rády, že mají oddechovou hodinu a všechno bude v pohodě... jo, teorie hezká.

Praxe: Žlutá Já, písnička je trapná. I ta fialová je trapná. Vlastně všechno je trapné a zpěv je taky trapný a už podstata toho, že existuje předmět jako hudební výchova, je trapná.
Neva. Nakoupila jsem plastové kelímky a naučila se cup song. Určitě to děti aspoň na chvíli zaujme, vždyť tohle je "z jejich století" a budou aktivní, mohlo by je to zabavit.
Praxe: Ne. Je to prostě strašně trapné.
Neva. Tak si pustíme písničku na youtube a budeme zpívat společně? Třeba Malou dámu od Kabátů.
Praxe: Kapela Kabát je strašně trapná.


Frčí jedině Pohodovej rybář, což je takový vulgární chlapík, který ve skladbách pleská holky v plavkách po zadku, zpívá, že ho už nebaví jen honit, tak že jde chytat ryby, jako ty holky, a ve svém klipu mimo jiné předstírá třeba kopulaci s prasetem.
Tak tohle, tohle je to, co konečně není trapné. Hm.

Zhruba v říjnu jsem pochopila, že mě strašně nebaví učit hudebku, ale přežívala jsem to dál.
V poslední době ale nastaly nějaké změny v mém životě a já musela přehodnotit své priority. Kdepak učitelka, už ne. A myslím, že mohu s klidným svědomím říct, že to už NIKDY ne.
Budu dělat COKOLIV jiného, klidně prodávat salámy nebo zametat chodníky.

Chápejte:
Ten pocit, když musíte šest hodin denně chrlit energií, rozčilovat se, uklidňovat, motivovat a vychovávat vesměs rozmazlené děti... tomu prostě své psychické zdraví obětovat nebudu.
Ano, nejsou všechny děti stejné. Jsou tam i hodní jedinci, kteří by třeba rádi zpívali, ale nemůžou, protože by jim ostatní řekli, že jsou trapní.


Zažila jsem i hodně bezprostředních a úžasných malých a mladých bytostí, ale bohužel, negativní zkušenost převládá.
V hudebce zvlášť. Nezáleží na výběru kapely. Cokoli vyberu, je trapné. Led Zeppelin se nedá poslouchat. AC/DC přetrpí, ale je to zastaralé. Wanastowi vjecy jsou trapné. Jelen je trapný. Když ho poslouchá někdo z žáků, trapný není, ale když chci já, aby něco od něj zpívali, už to je trapné...

Hledala jsem různé další nápady, co s žáky dělat, když nechtějí zpívat, zajímavé stránky jsou www.jaknahudebku.cz . Bohužel nic z toho nemůžu na druhém stupni použít, protože se to s těmito jedinci nedá. Ještě třeba 5. třída je zlatá, tam by to využít šlo, ale v ostatních třídách ne. Však se ti učitelé hudebky také na naší škole střídají (rychlostí 1 učitelka za rok).


A já už teď vím, že nebudu výjimka.
Právě dnes se mě sedmáci ptali, na co tu hudebku mají, že je nebaví, a že ji nechtějí. Že to je zbytečný předmět a že nic neposlouchají.
Já si myslím svoje a snažím se vydržet do konce školního roku. Ať mi chodí vedení tajně poslouchat za dveře, jestli mám v hodině hluk nebo ne, už mě nic nerozhodí. Už vím, že to brzy skončí, a jsem za to ráda.

Musím říct, že existuje mnoho výborných učitelů. Ti by měli učit a já před nimi smekám za to, co dělají, a jak dovedou jednat s dětmi a s rodiči. Já jsem ale zjistila, že tahle práce není pro mě, a dělat ji prostě nebudu.
Myslím, že jsme všichni dostali do vínku nějaký ten talent a předpoklady pro určitou práci, ale já jsem se tento rok přesvědčila, že učitelka nejsem. Neberu to jako prohru, jen jako další zajímavou životní zkušenost. Třeba se mi jednou hodí.
Tak doufám, že se mi nakonec podaří najít práci, která mě bude alespoň trochu naplňovat. Držte mi palce.

A prosím... nenadávejte na učitele jen proto, že je to populární, a že to dělali vaši rodiče. Ono to je těžké a nevděčné povolání a obzvlášť začínající učitelka je vhozena do rozbouřeného moře bez záchranné vesty či jakýchkoli instrukcí.
Věřte, že mezi učiteli je většina těch, kteří se opravdu snaží vašim dětem něco nového předat tak, aby to bylo zábavné, aby se jim to hodilo do života, a aby to nikdy nezapomněil, jen to mají těžké, protože vaše dítě je samozřejmě to nejúžasnější a nejlepší na světě a musí k němu přistupovat individuálně, protože má své specifické potřeby a je to osobnost...

Tak na ně nenadávejte a mějte se krásně!



Co mě těší v březnu?

10. března 2018 v 16:19 | Evča |  něco pro potěšení
Nevím, jak vás, ale mě rozhodně těší, že sníh už roztál. Začíná to vypadat, že se definitivně blíží jaro. A to mi hodně zlepšuje náladu. Ale i kdyby se zima nakonec přece jen rozhodla, že nad námi ještě na chvilku rozprostře svůj sněhový plášť, jsem vybavená! Nevěříte? Tak sledujte, co mi dělá radost v březnu.


1. Suchý šampon Batiste z DMka. Protože se mi hodně mastí vlasy, a v zimě, když se nosí čepice, je to ještě horší, směle jsem ho vhodila do košíku a zatím nelituji. Líbí se mi i design balení, a i když nemám bůhvíjaký objem, mé vlasy po něm rozhodně vypadají o něco lépe.

2. Moudrá sova. Aneb kdyby to náhodou nebylo v hlavě, ať to je aspoň na krku, protože člověk nikdy neví, žejo... :-D

3. Mléko a med. Básnická sbírka, na kterou mám chuť už dlouho. Teď jsem do ní stačila jen rychle nakouknout a zatím to vypadá dost zajímavě. Líbí se mi i ta grafika.

4. Harry-potterovský náramek. Na pěti barevných provázcích je všechno, co správný fanda potřebuje mít hezky pohromadě: dvakrát sova, jednou relikvie smrti a jednou zlatonka (na fotce schovaná, ale, čestný skautský, fakt tam je!).

5. Krvavé jahody. Kniha, která tak dlouho usilovala o mou přízeň, až se úplně nepochopitelně vetřela do mých rukou ve chvíli, kdy jsem se "jen tak" rozhlížela po nabídce našeho knihkupectví.

6. Něco dobrého do bříška! Krtkův dort zbožňuju a momentálně mám dost důvodů, proč být moc šťastná, a to všechno bude se šlehačkou, banány a záplavou čokolády ještě lepší.

7. Něco vtipného a něco uměleckého. Na muzikál Bídníci jsem moc zvědavá, Jára Cimrman je moje srdcovka (taky česká klasika) a "rocková opera" Jesus Christ Superstar je za mě ten nejdokonalejší muzikál všech dob, s fantastickou hudbou, duchovním poselstvím a v neposlední řadě... prostě ho mám ráda, protože má šmrnc. Jeruzalém napůl sestavený z lešení, vojáci v tričkách a novináři dotírající na Ježíše cestou k soudu, ptající se ho, jak se cítí... Nové vyprávění příběhu, který změnil dějiny lidstva, a který jako lidé prostě musíme znát (bez ohledu na to, zda se rozhodneme nechat se jím ovlivnit).

A to je vše, přátelé. Krásný víkend. Krásný březen.

Kdybych našla poklad...

22. ledna 2018 v 17:56 | Evča |  něco pro potěšení
Tak. Pracovní týden zase začal. Krásná zasněžená neděle je pryč, s ní i všechno to lenošení v posteli u filmu. Ranní čtení Geniální přítelkyně taky skončilo. Prostě všechna ta pohoda, kterou každý víkend nabízí, je pryč...
Každý týden hodně prožívám pondělní rána. Jsem jako Garfield.

Nenávidím pondělky.

Přes den se mi ale podařilo vymyslet něco, co mi náladu rychle zlepšilo.

Tak vám mě tak napadlo, co bych vlastně dělala, kdybych našla poklad...

A uprostřed pracovního shonu to byla právě ta myšlenka, kterou jsem potřebovala.


1. Úplně všeho bych v tu chvíli nechala a zamířila do našeho Dékáčka na voňavé bezkonkurenční latte.
2. Koupila bych si červené šaty. Je jedno, v jakém obchodě by je měli. Koupila bych si červené šaty.
3. Hned poté bych si nalakovala nehty. Nemůžu ve svých představách objevovat vzácné poklady se svými současnými holými nehty! A kdyby nebyl čas? S tí souvisí další věc...
4. Dělala bych jen to, co mě baví. Dala bych výpověď v práci. Možná bych počkala, než za mě najdou náhradu.
5. Vzala bych manžela do teplých krajin. Nebo někam na hory. Vzala bych tam každého, kdo by se k nám chtěl připojit.
6. Koupila bych si harfu.
7. Postavila bych si náááádherný přepychový dům, a vůbec by mi nevadilo, že nemám hotový projet ani stavební povolení.
8. Koupila bych si koně.
9. Koupila bych si stáj pro toho koně.
10. Koupila bych něco krásného kolegyni, která mi dnes byla oporou a udělala mi velkou radost.

A vlastně... Tak mě napadá, na co potřebuju poklad. To nejdůležitější stejně můžu udělat klidně hned: dojít si na dobré latte....


Kam dál