Zakletá do příběhu!

18. května 2018 v 17:45 | Evča |  recenze
Už ani nevím, jak jsem se k této knize dostala. Pokud mě nějaký titul zaujme, napíšu si ho prostě do mobilu do poznámek, a když se potom ocitnu v knihovně, procházím svoje seznamy a tyto knihy hledám. Nemůžu si vzpomenout, kdo mi doporučil Zakletou, kde jsem ji zahlédla, kde jsem o ní četla, proč se ocitla na mém seznamu, každopádně to bylo docela nevšední čtení.
Ačkoli jsem ji našla pod signaturou oznamující, že se bude jednat o fantasy, tak docela mi nepřišlo, že by se dala zařadit čistě do tohoto žánru. Napůl fantasy, napůl vyprávění mladíka, který žije v našem světě. Napůl kouzla, napůl zázraky soudobé techniky.

Orson Scott Card: Zakletá

V této knize ožívá pohádka, nebo spíše mýtus, o zakleté princezně, kterou hlídá nestvůra, ovládaná zlou čarodějnicí. Jako začátek pohádky by to bylo docela ucházející, kdyby se příběh neodehrával v dnešní době, v Rusku krátce po revoluci, a zachráncem nebyl celkem obyčejný mladík, student, jenž se věnuje teoriím vzniku pohádek, jeho snem je získat vytoužený doktorát, oženit se se svou snoubenkou a vrátit se do Ameriky, kam s rodiči emigroval během stalinského teroru.


Co se stane dál, když tento intelektuál krásnou princeznu vzbudí a zjistí, že se s ní teď musí oženit, ačkoli při pohledu na něj není dívka zrovna nadšená, protože čekala rytíře? A on přece miluje jinou! Jak se bude chovat v její zemi, o níž nikdy neslyšel, v království, na které dějiny zapomněly? Spolu s princeznou se vrátil v čase do devátého století. Ještěže jako lingvista ovládá staroslověnštinu! I král, dívčin otec, je zklamaný. A co náš svět, co mladíkova snoubenka? Proč se najednou musí přizpůsobit tomu, co se od něj čeká? Netrvá dlouho a začnou mu ukládat o život. Lidé jsou navíc vyděšení, protože za celým princezniným únosem se skrývá obávaná Baba Jaga, kterou nelze porazit, a jejíž jméno se nevyslovuje (haha, takový čaroděj tu už jednou byl).
Nebo si snad princezna povede lépe v našem světě? I k tomu dojde. A co se stane, až hlavní hrdina začne litovat, že tuhle povýšenou a chladnou krasavici vůbec zachraňoval?

Jde spíše o oddechové romantické čtení, ale knihu jsem zhltla během jednoho dne. Podivovala jsem se nad úplně jinou realitou pohádkového světa, ve kterém sice byly kouzla a čáry, ale lidé pořád stejně pokrytečtí a vulgární, zablešení a omezení.(Tedy, ne že by dnes byli lidé takoví, ale ty blechy mi nedají spát, to se prostě v pohádkách nedělá, taky by v nich podle mě nemělo být nic ohledně pohlavních orgánů a jejich všemožných výměšků, ale tohle prostě NENÍ pohádka!)

Každopádně to pro mě bylo příjemné čtení a musím říct, že jsem se s podobnou knížkou dlouho nesetkala, snad možná nikdy. Rozhodně doporučuji, pokud si chcete trochu odpočinout, a pokud vám vysloveně nevadí fantasy a blechy v královských postelích. (Nebo pohlavní orgány.)
Mějte se hezky a užívejte si pěkný, i když občas zamračený, květen! (Hlavně pozor na ty blechy, přátelé...)

 

Haló, kdo je tam?

17. května 2018 v 14:23 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Já to nechápu.
Můj rozum prostě není schopen stoprocentně si to všechno uvědomovat.
Že uvnitř mě je malý človíček, který si už teď dovede cucat palec. Jak jsem před měsícem viděla na ultrazvuku, drbal se na hlavičce. Já to nechápu a fascinuje mě to.
Jak je možné, že mimo občasných ranních nevolností uvnitř sebe necítím žádnou změnu? Že moje břicho se sice trošku zvětšilo, taky budu za chvíli končit čtvrtý měsíc, ale to je všechno?

Co když se mi to jenom zdálo?

Dnes jsem s manželem cestou na parkoviště otevírala dveře od auta (typické stání auto vedle auta, čáry namačkané jako sardinky, aby se ušetřilo místo, z obou stran prostor sotva na to otevřít dveře do půlky a neodřít sousedy) a řekla jsem: "Až budu těhotná, bude se mi dovnitř nalejzat špatně."
Potom jsem se zarazila.
"Myslím, až budu víc těhotná. Až budu mít velký břicho."

Celé moje těhotenství přišlo strašně nečekaně, spontánně a přirozeně. Nečtu žádné příručky o tom, co dělat a co ne, nenutím se jíst potraviny, na které nemám chuť, a když na to přijde, snídám i obědvám housku s Ramou, protože teď strašně miluju chuť Ramy. Věřím svému tělu, že ví, co má dělat.

Vlastně jsem otěhotněla hned ten týden, co jsme se přestěhovali do nového bytu. Jako by ze mě spadl stres celého půročního společného a někdy dost náročného bydlení u mé babičky.
A co vlastně dělám poslední dobou?

Čtu.
Mám konečně opět čas na knihy, víc než kdy dřív, každý den, několik hodin. Snažím se číst, jak jen mohu, říkám si, že až se miminko narodí, už to asi nepůjde, tak si teď musím udělat zásoby :-)
O tom, co všechno jsem přečetla, zase příště...
Mějte se krásně!


Špatně a harmonicky

7. května 2018 v 20:08 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Je neuvěřitelné, jak se cítím. Zhruba v polovině čtvrtého měsíce těhotenství mě pořád trápí nevolnosti, tedy hlavně ráno, a i když se v tu chvíli cítím hrozně mizerně při představě, že za chvíli musím do práce, a jak to chci jako zvládnout, na druhou stranu jsem docela spokojená.
Je to úžasný pocit, že ve vás roste nový život.
A tak jsem unavená, někdy ztrhaná, se žaludkem na vodě, na nic nemám chuť, ale přitom se cítím tak nějak harmonicky, jako kdyby najednou všechno mělo smysl.
Vůbec netuším, jak všechno budu zvládat, ale začínám poznávat takový ten zvláštní pocit, že někoho musím chránit, snažit se být veselá, aby i on byl veselý, silná, aby i on byl silný, občas na něj mluvím a dost divné je, že to na mně ještě není vidět, takže spousta lidí netuší, co se uvnitř děje...

Můj květen je neobyčejně náročný.
Cítím se špatně a harmonicky. Obojí.
A jsem moc šťastná.

 


Ráno

16. dubna 2018 v 15:57 | Evča
Každé to těžké ráno
obalené rosou
snažím se nadlehčit myšlenkou
na barvu tvých očí
na dotek tvých prstů,
moje rána však zůstávají stále stejně přetížená a černobílá.

Každé to těžké ráno
nadechuji se do dešťových kapek
pluji po vodě z okapů
a říkám si, že snad už dnes pochopím,
co znamená být ženou.

Myslím, že i zítra bude ráno
plné studené malé vody
plné těžkých hořkých bolestivých chvil
plné snů o tobě
zase těžší, než bych si sama vybrala,
ale bude tvoje.

S každým těžkým ránem cítím tvou rozpačitou blízkost
zatím maličkou a nevidomou
mlhavou, zasněnou, ještě rozespalou,
neboj,
i v těžkých ránech na tebe zbývá dost lásky,
tak, jak to umí jen ženy
tak, jak to umí jen ta, která ti brzy daruje svůj život...



Velké změny v mém životě... (re)kapitulace?

4. dubna 2018 v 15:49 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Po delší odmlce vás opět zdravím. Vy, co můj blog znáte trochu víc, víte, že se sem svěřuji s různými událostmi v mém životě, například v létě jsem psala o tom, jak jsem udělala státnice a jak mě čeká první práce. Tak teď trochu (re)kapitulace:
Vystudovala jsem pedagogickou fakultu.
Moc jsem se nad tím nerozmýšlela, zkrátka jsem si vybrala obory, které mě bavily: češtinu a hudebku. Miluju čtení a ... no hudbu jsem donedávna také měla docela ráda... A tak mě napadlo, že by to mohla být zajímavá práce. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co touží být učitelem, nebo si od dětství hraje na školu, jen to na mě zkrátka tak vyzbylo... Tak to zkusím, říkám si, proč ne.

Po absolvování fakulty jsem ihned dostala nabídku práce ve svém oboru v místě bydliště.
Vesele a plna optimismu jsem se vydala na pracovní pohovor... a uspěla jsem! Mamka byla tak nadšená! A já se radovala, hned po škole najít práci, takový úspěch!

Zhruba od října mě radost začala opouštět.
Víte, miluju čtení, češtinu, ale výuka češtiny na druhém stupni bohužel nemá moc společného s mými představami. Většinu času sežere kontrola úkolů, zápisy toho, co kdo zapomněl, a když někdo onemocní, musím mu připomínat, aby si dopsal sešity a ještě je kontrolovat. Když je nemá dopsané, zapsat to do žákovské a znovu je průběžně kontrolovat, nedejbože aby si vedení školy všimlo, že někdo nemá zápis v sešitě a já s tím nic neudělala! To bych dostala vynadat jako malé dítě.

Teď nebudu řešit, kolik hodin týdně strávím kontrolou domácích úkolů, pravopisů a sešitů a psaním vzkazů do těch sešitů, aby si žáci udělali tu opravu, jinak bude zle, až někdo zjistí, že není zdůvodněná...
Teď nebudu řešit arogantní vzkazy a e-maily od rodičů, co že si to dovoluji chtít podpis pod domácím úkolem.
Teď nebudu řešit neukázněné děti, které na mě koukají a nic nepíší, ačkoli jsem je už třikrát napomenula, aby začaly pracovat...

Teď budu řešit, proč mě strašně nebaví vyučovat hudebku.
Jo, představy jsou to hezké. Vezmu Já, písničku, nalistuju třeba Bednu od whisky a zahraji ji dětem, ony budou zpívat, budou rády, že mají oddechovou hodinu a všechno bude v pohodě... jo, teorie hezká.

Praxe: Žlutá Já, písnička je trapná. I ta fialová je trapná. Vlastně všechno je trapné a zpěv je taky trapný a už podstata toho, že existuje předmět jako hudební výchova, je trapná.
Neva. Nakoupila jsem plastové kelímky a naučila se cup song. Určitě to děti aspoň na chvíli zaujme, vždyť tohle je "z jejich století" a budou aktivní, mohlo by je to zabavit.
Praxe: Ne. Je to prostě strašně trapné.
Neva. Tak si pustíme písničku na youtube a budeme zpívat společně? Třeba Malou dámu od Kabátů.
Praxe: Kapela Kabát je strašně trapná.


Frčí jedině Pohodovej rybář, což je takový vulgární chlapík, který ve skladbách pleská holky v plavkách po zadku, zpívá, že ho už nebaví jen honit, tak že jde chytat ryby, jako ty holky, a ve svém klipu mimo jiné předstírá třeba kopulaci s prasetem.
Tak tohle, tohle je to, co konečně není trapné. Hm.

Zhruba v říjnu jsem pochopila, že mě strašně nebaví učit hudebku, ale přežívala jsem to dál.
V poslední době ale nastaly nějaké změny v mém životě a já musela přehodnotit své priority. Kdepak učitelka, už ne. A myslím, že mohu s klidným svědomím říct, že to už NIKDY ne.
Budu dělat COKOLIV jiného, klidně prodávat salámy nebo zametat chodníky.

Chápejte:
Ten pocit, když musíte šest hodin denně chrlit energií, rozčilovat se, uklidňovat, motivovat a vychovávat vesměs rozmazlené děti... tomu prostě své psychické zdraví obětovat nebudu.
Ano, nejsou všechny děti stejné. Jsou tam i hodní jedinci, kteří by třeba rádi zpívali, ale nemůžou, protože by jim ostatní řekli, že jsou trapní.


Zažila jsem i hodně bezprostředních a úžasných malých a mladých bytostí, ale bohužel, negativní zkušenost převládá.
V hudebce zvlášť. Nezáleží na výběru kapely. Cokoli vyberu, je trapné. Led Zeppelin se nedá poslouchat. AC/DC přetrpí, ale je to zastaralé. Wanastowi vjecy jsou trapné. Jelen je trapný. Když ho poslouchá někdo z žáků, trapný není, ale když chci já, aby něco od něj zpívali, už to je trapné...

Hledala jsem různé další nápady, co s žáky dělat, když nechtějí zpívat, zajímavé stránky jsou www.jaknahudebku.cz . Bohužel nic z toho nemůžu na druhém stupni použít, protože se to s těmito jedinci nedá. Ještě třeba 5. třída je zlatá, tam by to využít šlo, ale v ostatních třídách ne. Však se ti učitelé hudebky také na naší škole střídají (rychlostí 1 učitelka za rok).


A já už teď vím, že nebudu výjimka.
Právě dnes se mě sedmáci ptali, na co tu hudebku mají, že je nebaví, a že ji nechtějí. Že to je zbytečný předmět a že nic neposlouchají.
Já si myslím svoje a snažím se vydržet do konce školního roku. Ať mi chodí vedení tajně poslouchat za dveře, jestli mám v hodině hluk nebo ne, už mě nic nerozhodí. Už vím, že to brzy skončí, a jsem za to ráda.

Musím říct, že existuje mnoho výborných učitelů. Ti by měli učit a já před nimi smekám za to, co dělají, a jak dovedou jednat s dětmi a s rodiči. Já jsem ale zjistila, že tahle práce není pro mě, a dělat ji prostě nebudu.
Myslím, že jsme všichni dostali do vínku nějaký ten talent a předpoklady pro určitou práci, ale já jsem se tento rok přesvědčila, že učitelka nejsem. Neberu to jako prohru, jen jako další zajímavou životní zkušenost. Třeba se mi jednou hodí.
Tak doufám, že se mi nakonec podaří najít práci, která mě bude alespoň trochu naplňovat. Držte mi palce.

A prosím... nenadávejte na učitele jen proto, že je to populární, a že to dělali vaši rodiče. Ono to je těžké a nevděčné povolání a obzvlášť začínající učitelka je vhozena do rozbouřeného moře bez záchranné vesty či jakýchkoli instrukcí.
Věřte, že mezi učiteli je většina těch, kteří se opravdu snaží vašim dětem něco nového předat tak, aby to bylo zábavné, aby se jim to hodilo do života, a aby to nikdy nezapomněil, jen to mají těžké, protože vaše dítě je samozřejmě to nejúžasnější a nejlepší na světě a musí k němu přistupovat individuálně, protože má své specifické potřeby a je to osobnost...

Tak na ně nenadávejte a mějte se krásně!



Co mě těší v březnu?

10. března 2018 v 16:19 | Evča |  něco pro potěšení
Nevím, jak vás, ale mě rozhodně těší, že sníh už roztál. Začíná to vypadat, že se definitivně blíží jaro. A to mi hodně zlepšuje náladu. Ale i kdyby se zima nakonec přece jen rozhodla, že nad námi ještě na chvilku rozprostře svůj sněhový plášť, jsem vybavená! Nevěříte? Tak sledujte, co mi dělá radost v březnu.


1. Suchý šampon Batiste z DMka. Protože se mi hodně mastí vlasy, a v zimě, když se nosí čepice, je to ještě horší, směle jsem ho vhodila do košíku a zatím nelituji. Líbí se mi i design balení, a i když nemám bůhvíjaký objem, mé vlasy po něm rozhodně vypadají o něco lépe.

2. Moudrá sova. Aneb kdyby to náhodou nebylo v hlavě, ať to je aspoň na krku, protože člověk nikdy neví, žejo... :-D

3. Mléko a med. Básnická sbírka, na kterou mám chuť už dlouho. Teď jsem do ní stačila jen rychle nakouknout a zatím to vypadá dost zajímavě. Líbí se mi i ta grafika.

4. Harry-potterovský náramek. Na pěti barevných provázcích je všechno, co správný fanda potřebuje mít hezky pohromadě: dvakrát sova, jednou relikvie smrti a jednou zlatonka (na fotce schovaná, ale, čestný skautský, fakt tam je!).

5. Krvavé jahody. Kniha, která tak dlouho usilovala o mou přízeň, až se úplně nepochopitelně vetřela do mých rukou ve chvíli, kdy jsem se "jen tak" rozhlížela po nabídce našeho knihkupectví.

6. Něco dobrého do bříška! Krtkův dort zbožňuju a momentálně mám dost důvodů, proč být moc šťastná, a to všechno bude se šlehačkou, banány a záplavou čokolády ještě lepší.

7. Něco vtipného a něco uměleckého. Na muzikál Bídníci jsem moc zvědavá, Jára Cimrman je moje srdcovka (taky česká klasika) a "rocková opera" Jesus Christ Superstar je za mě ten nejdokonalejší muzikál všech dob, s fantastickou hudbou, duchovním poselstvím a v neposlední řadě... prostě ho mám ráda, protože má šmrnc. Jeruzalém napůl sestavený z lešení, vojáci v tričkách a novináři dotírající na Ježíše cestou k soudu, ptající se ho, jak se cítí... Nové vyprávění příběhu, který změnil dějiny lidstva, a který jako lidé prostě musíme znát (bez ohledu na to, zda se rozhodneme nechat se jím ovlivnit).

A to je vše, přátelé. Krásný víkend. Krásný březen.

Kdybych našla poklad...

22. ledna 2018 v 17:56 | Evča |  něco pro potěšení
Tak. Pracovní týden zase začal. Krásná zasněžená neděle je pryč, s ní i všechno to lenošení v posteli u filmu. Ranní čtení Geniální přítelkyně taky skončilo. Prostě všechna ta pohoda, kterou každý víkend nabízí, je pryč...
Každý týden hodně prožívám pondělní rána. Jsem jako Garfield.

Nenávidím pondělky.

Přes den se mi ale podařilo vymyslet něco, co mi náladu rychle zlepšilo.

Tak vám mě tak napadlo, co bych vlastně dělala, kdybych našla poklad...

A uprostřed pracovního shonu to byla právě ta myšlenka, kterou jsem potřebovala.


1. Úplně všeho bych v tu chvíli nechala a zamířila do našeho Dékáčka na voňavé bezkonkurenční latte.
2. Koupila bych si červené šaty. Je jedno, v jakém obchodě by je měli. Koupila bych si červené šaty.
3. Hned poté bych si nalakovala nehty. Nemůžu ve svých představách objevovat vzácné poklady se svými současnými holými nehty! A kdyby nebyl čas? S tí souvisí další věc...
4. Dělala bych jen to, co mě baví. Dala bych výpověď v práci. Možná bych počkala, než za mě najdou náhradu.
5. Vzala bych manžela do teplých krajin. Nebo někam na hory. Vzala bych tam každého, kdo by se k nám chtěl připojit.
6. Koupila bych si harfu.
7. Postavila bych si náááádherný přepychový dům, a vůbec by mi nevadilo, že nemám hotový projet ani stavební povolení.
8. Koupila bych si koně.
9. Koupila bych si stáj pro toho koně.
10. Koupila bych něco krásného kolegyni, která mi dnes byla oporou a udělala mi velkou radost.

A vlastně... Tak mě napadá, na co potřebuju poklad. To nejdůležitější stejně můžu udělat klidně hned: dojít si na dobré latte....


5 tipů pro hezčí leden

14. ledna 2018 v 17:58 | Evča |  něco pro potěšení
Nevím, jak jste na tom vy, ale na mě poslední dny působí trošku pošmourně, proto jsem se rozhodla s tou svou zamračenou náladou něco udělat... pokud chcete, můžete se spolu se mnou podívat na pár věcí, které mě rozveselují v lednu. Mám tady něco pro krásu, ale také radosti, které ocení i tělo a mysl :-)
Tak jdeme na to:


1. Sada zázračných kelímků z Oriflamu, které mi nadělil Ježíšek. V příchutích se už začínám ztrácet: brusinka, borůvka, černý rybíz, nebo originál? Někdy nevím, který si vybrat, ale jasno mám v jednom... asi jsem byla hodná :-)

2. Tělový sprej Victoria's Secret. Svěží, slaďoučký, na zimu se moc nehodí, ale připomíná mi ty krásné dny, kdy jsem udělala první státnice a rozhodla jsem se potěšit za všechnu tu námahu...

3. Něco na zahřátí: v zimě dávám přednost kořeněnějším čajům, tenhle je ideální, zahřeje a voní i chutná po medu.

4. Kreslím, kreslíš, kreslíme! Pro mě naprostá novinka- existují netoxické laky na nehty, které jsou sice trochu dražší než obyčejné drogérkové smradlavé laky, ale vydrží stejně dlouho a navíc jsou úplně bezpečné i pro malé děti nebo těhotné. První sice už nebudu a do druhého mám ještě daleko, ale i tak jsem se rozhodla zkusit šetrnější alternativu (pokud jste náhodou jako já a bez barevných nehtů se vám žije hůř a spadáte do první či druhé zmíněné kategorie, doporučuji).

5. Pro dlouhé zimní večery. Alkohol ne, raději knihu. O téhle jsem toho dost slyšela, proto jsem se konečně rozhodla přečíst si ji. Doufám, že mě Táňa nezklame.

A to je ode mě vše. Máte nějaké vlastní tajné triky, jak bojovat se špatnou náladou? Sem s nimi!

To když takhle není chuť na nic, nebo naopak na všechno...

16. října 2017 v 17:49 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Můj život.
Můj nový život.
Někdy plný sluníčka, zlatých korun stromů a tmavě modré oblohy, voňavého tlejícího listí a červeného vína. Kola.
Parfému. Rudé rtěnky. Čerstvého vzduchu a barevných punčoch. Krajek. Hnědého laku na nehty. Natočených vlasů.
Knih.
Filmů.

Jindy zamračený, slzavý, bolavý, tak bolavý a naprosto nenesitelný.
Někdy jen přežít z pondělí na pátek, vydržet, hlavně vydržet, překonat všechny překážky, drzé děti, jejich ADHD, inkluzi, autismus, zničené hodiny, napomínání, poznámky, špatné známky a nepovedené písemky. Hromady hodin opravování. Překonat protivné a drzé rodiče. První rodičáky.
Je tak neuvěřitelné, že už je pondělí za mnou. Je to možné? Ano, vím, je. Žít z pondělí na pátek a uprostřed mít středu, kdy se to láme. A trávit hodiny v kabinetě a vařit si čaje a pít rozpustnou kávu a snít o espressu. A o tom, že někdo někdy ocení, jak moc jsem si dala práci s přípravou téhle hodiny, aby byla zábavná.
Když tak moc prší a cesta se zdá tak moc nekonečná, je lepší vlézt si do auta a být líná. A zabalit se do huňatého šátku, který vypadá jako deka, a dá se rozložit do téměř totožných rozměrů.
A nosit barevné věci a korále a lesklé náhrdelníky a veliké náušnice a protestovat tím proti té vší šedi.

Když už to dál nejde, prostě přežít celý den a sama sobě slíbit, že si doma vlezu do postele a pustím si ten seriál o královně Viktorii, který mě teď tak pohltil. A říkat si, že mě to další den čeká znovu a znovu a doufat, že epizod bude dost.

Předminulý týden jsem měla poprvé po dlouhé době pocit, že znovu žiju. Byla jsem v knihovně na autorském čtení a bylo to zvláštní, zase sedět na židlích na opačné straně, jako posluchač, ne jako ten, kdo řídí výchovný proces.
Po dlouhé době kultura. Po dlouhé době jsem se znovu stala člověkem a ten pocit tam byl se mnou a z oken knihovny zářilo barevné listí a pak se mě spisovatel zeptal, co právě čtu, a já odpověděla, že knihu o Suzanne Renaud.
Ten pocit se mi zalíbil. Došla jsem si koupit lístky na podzimní koncert symfonického orchestru. Hudba. Život.
A tak mám v plánu žít další měsíce.
Znovu věřit, že budu žít, a že se budu smát, i když je teď všechno úplně jiné.
Usmívat se.


Deset rozumných důvodů, proč potřebuji harfu

11. srpna 2017 v 18:27 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Věřte tomu nebo ne, už je to nějakou dobu, co jsem zjistila, že nutně potřebuji harfu. Nehledě na to, kolik taková harfa stojí, jak je velká, že má v notách speciální klíč, struny naladit trvá dlouho a člověk asi potřebuje chodit do nějakých hodin hry na harfu... nehledě na tohle všechno prostě potřebuji harfu.
Nutně a rozumně.
Je zhruba deset důvodů, proč je tomu tak...

1. Důvod, proč mít harfu: ZVUK.
Tohle je důvod nejdůležitější a nejpochopitelnější. Harfa je nástroj, který má nezaměnitelný zvuk: fantasticky jemný, přesto pevný. Pusťte si nějakou harp cover verzi své oblíbené písně. Slyšíte to? No řekněte, není to nádhera? Dá se tomu něco vytknout?

2. Důvod: ESTETIKA INTERIÉRU.
Podle mě není moc nástrojů, které by byly schopny natolik povznést jakýkoliv interiér. Harfa mezi ně rozhodně patří.
Z obyčejného starého a oprýskaného obýváku se díky harfě stane hudební salón srovnatelný s jakýmkoli zámeckým hudebním salónkem.

3. Důvod: ŠIROKÁ VYUŽITELNOST.
Máte harfu? Určitě ji využijete nejen pro hraní doma, ale i na veřejnosti. Existuje něco romantičtějšího, než harfa na svatebním obřadu? V orchestru? O Vánocích?

4. Důvod: OKOLÍ.
Pořídili jste si harfu? Nedivte se, pokud s vámi bude chtít najednou každý kamarádit, aby si ji aspoň na chvilinku mohl půjčit a zasnít se.
Alespoň mé nehynoucí přátelství byste měli zaručené.

5. Důvod: ESTETIKA MAJITELE.
Zkrátka osoby, která na harfu hraje. Každá žena, která se posadí k harfě, se stane Ženou. Princeznou. Elfkou. Dokonalou éterickou bytostí. I když má krátké vlasy. I když má krátké vlasy! I KDYŽ MÁ KRÁTKÉ VLASY!

6. Důvod: SEN.
Každý máme nějaký velký sen. Pro mě je to harfa. Potřebujeme sny. Já potřebuji sen o tom, jaké by to bylo mít harfu.

7. Důvod: DĚTSTVÍ.
Pamatuji si naučný program v knihovně, na němž jsem byla jako malé dítě, snad druhá třída... Paní knihovnice nám vyprávěla o historii tohoto nástroje a potom říkala, že se hodí k holčičkám s dlouhými vlásky, načež vybrala jednu mou spolužačku, která byla sice od dětství zlá, ale dlouhovlasá. Řekla jí, že by mohla hrát na harfu. Bylo to úplně nedůležité, nepodstatné, ale já jí to neodpustila... Ani jedné. Já, tenkrát pečlivě krátkovlasá. Je to ve mně dodnes.

8. Důvod: PÁN PRSTENŮ / HOBIT/ ELFOVÉ.
Neexistuje nástroj, který by se více hodil do tohoto dokonalého tolkienovského světa. Narniovského světa. A nesmím zapomenout ani na Kroniky Prydainu. Neopakovatelný Fllewdur Fflam. Totéž.

9. Důvod: VÝJIMEČNOST.
To i mezi námi muzikanty. Tento důvod lze libovolně kombinovat s důvodem číslo 4.

10. Důvod: SLUČITELNOST A KOMBINOVATELNOST...
... se zpěvem. Zpěv plus harfa rovná se andělská bytost místo dřívě obyčejného člověka (ženy).

Tak.
Toto je deset mých základních a rozumných důvodů, proč bych si přála harfu.
Co vy, chtěli byste ji?



Kam dál