POSTátNICový život

6. června 2017 v 20:09 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
V mém životě nastaly velké změny.
Tedy hlavně jedna. Po pěti letech dřiny (ehm... :-D ) si konečně mohu před jméno napsat ta tři pěkná písmenka, kvůli kterým jsem studovala (samozřejmě také kvůli tomu, abych měla lepší šance najít práci a aby mě to obohatilo).
Vždycky jsem věděla, že chci mít minimálně tento titul. A teď jsem toho dosáhla. Nijak zvlášť se můj život nezměnil, tedy kromě toho, že mě čeká od srpna práce v oboru. Proto jsem to také dělala, abych mohla do práce. Nebo ne?
Poslední státnice a diplomka... ach jo. Bylo to opravdu náročné.

Den po státnicích jsem jen ležela v posteli. Objevila jsem nový seriál, pokud se tak dá říkat třem dílům, inspirovaný Pýchou a předsudkem. Jde o jakési volné pokračování s kriminální zápletkou.
Název zní Smrt přichází do Pemberley. Co o něm říct? Znáte ten pocit, když se rozloučíte se skvělým příběhem, ať už jde o film či knihu? Takovou tu nostalgii nebo i smutek, že ten příběh skončil? To jsem u něj zažila. Doporučuji.
Pokud máte rádi Pýchu a předsudek, určitě znáte i adaptaci z roku 1995, která má 6 dílů. Ano, je to ta verze, ve které Colin Firth skočí do jezírka a potom se vrací legendárně mokrý.
A samozřejmostí je film z roku 2005 s okouzlující Keirou Knightley, o tom nebudeme vůbec debatovat :-)

Momentálně jedu v audioknihách. Už to bude asi pět dní, co poslouchám Vyhnání Gerty Schnirch. Ten příběh mě docela fascinuje, protože o odsunu Němců jsem měla úplně jiné představy. Trochu váhám nad tím, jak je to s pravdivostí informací a uměleckou licencí Kateřiny Tučkové. Nechce se mi věřit, že by realita byla až tak drsná. A asi právě proto bude realita německého odsunu pravdivá.
V Čechách tabuizované téma, protože tentokrát nejsme ti hodní.


Taky jsem dnes byla naposledy ve škole. V knihovně. Upíjela jsem poslední preso z krásného bílého hrnku s podšálkem a přemýšlela, jestli to je opravdu naposledy. Zatím žádnou větší nostalgii po škole necítím, ale ty semináře, ve kterých jsme mluvili o knihách a rozebírali je, ty mi tedy rozhodně budou chybět.
Co teď? Budu si užívat poslední chvíle volna. Potom mě čeká stěhování zpět do rodného města. Práce. Za pár let snad i vlastní bydlení. Možná i další velké změny. Vždyť co já vím? Budoucnost se mi prozatím skryla v mlze. Uvidíme, na jak dlouho.
Mějte se krásně. Užívejte si léto. Já se na něj moc těším.
 

Kniha, která mě dostala

4. dubna 2017 v 17:56 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Musím vám všem něco říct. Poslední dobou mě totiž naprosto dostala jedna kniha, do které bych to nikdy neřekla. Má pověst sentimentálního románku pro dospívající dívky, tudíž jsem od ní nečekala nic extra, jen jsem si chtěla zkrátit večery.
A představte si: narazila jsem na skutečný klenot.
Tohle dílo mě rozsekalo!

O jakou knihu jde?

Malé ženy!

Tohle dílko je pro mě naprostým překvapením a balzámem na vystresovaný mozek, kterému se v noci nechce spát. Má dost stránek, zpočátku mě to málem odradilo, teď lituji, že jich není mnohem víc!
Tuhle knihu jsem schopná číst do dvou do rána, diplomka nediplomka. Je tak něžná, vtipná, dojemná i působivá, tolikrát jsem u ní brečela i se smála...

Nemůžu uvěřit tomu, že ji poprvé čtu až teď.

Co o ní říct? Není to Austenová, není to Bronteová, prostě... Taková milá Alcottová. Trochu moralistická, ale tak přirozeně a jemně, že mi to vůbec nevadí.
Můžu s klidným srdcem konstatovat, že mě obohatila a že ji mohu doporučit dál. Pro vás, co vůbec netušíte, o co jde, ani jste neviděli film (doporučuji) stručně řeknu, že je o životě čtyř rozdílných sester, které jejich matka vychovává a učí, jak být skutečnými dobrými ženami (protože jsou malé, jsou to zatím malé ženy). Nechybí hádky a těžké situace, ale i humor, láska a chvíle plné dojetí. Zbytek si musíte přečíst sami.

Tak se mějte krásně a přeji nadherné jarní dny! Už to kolem nás začíná být pěkně zelené, rozkvetlé a voňavé.


Jak jsem nevěděla, co si myslet o seriálu Poldark

27. března 2017 v 12:39 | Cuilë Turmawen |  recenze
Už jste si možná všimli, že ačkoliv jsem založila velkolepě znějící rubriku "recenze", málokdy do ní něčím přispěju. Důvod je jednoduchý: na blog přidávám články tak málo, že když píšu nový, většinou využiji prostoru a mimo novinky a to, jak se mám, do něj zařadím i malinkou "recenzi" na něco, co jsem viděla/četla/oboje.
Tentokrát tomu nebude jinak. Asi sotva ještě někdy napíšu článek čistě zaměřený na renezi něčeho, protože recenze sice ráda a často čtu, ale nerada a zřídkakdy píšu.

Tak jdeme rovnou na věc.

Už jste slyšeli o seriálu Poldark? Pokud ne, jste na tom pravděpodobně jako já zhruba před měsícem. Potom jsem se dívala na film Daleko od hlučícího davu (nejnovější verzi) a když pominu, že jsem byla zklamaná, musím říct, jak moc jsem si oblíbila píseň hlavní hrdinky nazvanou Let No Man Steal Your Thyme.
Od ní to byl jen krůček k další podobné písničce, kterou mi automaticky nabídl youtube. A to už se dostáváme do centra celé záležitosti: byla to Demelzina píseň Medhel an Gwyns. Na ní mě prostě dostává ten fantastický jemný hlas, harfa a housle. A protože mě moc zajímalo, z čeho je, dostala jsem se konečně k seriálu Poldark.

Poldark je seriál natočený podle knižní předlohy, které pořád vychází další a další díly. Na čsfd má vysoké hodnocení, proto jsem se nechala na pár dílů zlákat a ostatní barbarsky přeskákala jen v rychlosti, protože mě zajímalo jak to dopadne. Nevýhodou těchto seriálů je, že většinou nedopadnou, zato se můžete spolehnout, že dalších deset let se nebudete nudit, neboť budete buď čekat, kdy se to začne točit a jak to dopadne, případně kdy se začne točit pokračování. To je taky to hlavní, co mi na seriálu vadí. Další věc je, že mám soucit s hlavní hrdinkou Demelzou a už jsem nemohla snést její osud, proto jsem ty ostatní díly přeskákala a ubezpečila se, že to má chudinka nelehké.

Ale nebudeme tady tak oškliví, abychom spoilerovali (možná jen malinko). Teď k ději.

Ross Poldark zažívá těžké chvíle. Mimo to že vypadá božsky, má pevný charakter, vypracované tělo a soucit s chudými.
Když se po dlouhých, předlouhých třech letech ve válce (které se nám divákům naštěstí smrskly do několika minut) vrací domů, zjistí, že jeho otec zemřel a jeho milovaná Elizabeth se bude ženit s Rossovým bratrancem (což si nerozmyslí ani po Rossově návratu). Je třeba říct, že Ross totiž ztratil to hlavní, podle čeho se většinou krásné ženy rozhodují o sňatku: majetek. (Nechci křivdit Elizabeth. Je pravda, že pár záběrů smutně seděla v zahradě a přemítala o tom, že kdyby ji měl Ross rád a přijel se za ní plazit a prosit, ať si vezme jeho, možná by se nechala obměkčit. Já ji prostě nemám ráda).
Co má dělat chudák Ross?
Má soucit s chudými, otvírá svůj důl a bojuje o úspěch a udržení rodového majetku. Nemá to lehké. V jeho smutné samotě je mu nápomocná služebná Demelza se strastiplným osudem a rezavými fantastickými vlasy. Samozřejmě se stane to, co čekáme: zamiluje se do Rosse a on je zhrzený. Nechá se přesvědčit, že by s Demelzou možná mohl zapomenout na Elizabeth (když už ani ta žena v nevěstinci nepomohla ?


Možná by se mu zapomínalo snáz, kdyby za Elizabeth skoro denně nejezdil na rodové bratrancovo sídlo (možná by pak dokonce ten bratranec neměl důvod k nenávisti), ale to je jenom moje domněnka. Taky by se potom nemohl nořit do takového pompézního smutku, že je jeho láska se svým manželem těhotná (no řekněte: kdo to taky mohl čekat?!) Elizabeth není tak úplně šťastná. Vypadá to, že pořád miluje toho tmavšího Poldarka.
A v tu chvíli divák začne být napjatý... zajímá ho (nebo aspoň mě) jen to jedno:
Tak co, Rosi, kterou?


Děj je zasazen do 17. století, záběry jsou plné blankytných mořských vln, rozkvetlých květin i okouzlující Demelzy. Až s podivem, že když vidím já, jak je krásná, uniká to panu kapitánu Poldarkovi.
Samozřejmě nejde jen o vztah Rosse k ženám. Příběh je proložen dalšími odbočkami k různým více či méně sympatickým vedlejším postavám. Také je napínavé, jestli se podaří Rossovi zachránit rodinné sídlo a důl, protože mu celou situaci všichni komplikují.



Odpověď na všechni tyto otázky nebude vůbec snadná a zabere dvě série (po 8 a 12 dílech), tedy spíše tři, protože už se natáčí další.
Takže závěrečné zhodnocení: zažila jsem lepší seriály, ale Poldark není špatný. Nevím, co si o něm myslet. Možná by se mi líbil víc, kdyby tam nebyl tolik zdůrazňovaný milostný trojúhelník, vlastně čtverec, nebo pětiúhelník? Podle toho, jaká to je epizoda. A taky mě pěkně štve záležitost z konce 2. série!
Rozhodně to je seriál, který stojí za zhlédnutí a který má schopnost pohltit vás (mě pohltil do tří hodin v noci). Tak můžete zkusit, jak tomu bude u vás.

A já to prostě musím říct, ale víte, jak já bych natočila Poldarka? Na Elizabeth by se hned na začátku naštval a vykašlal natrvalo! Ale to by asi nebylo na co koukat.


Toť k Poldarkovi.
Na závěr bych ještě chtěla říct, že se v mém životě staly velké změny, protože jsem pořád řešila, co po škole, a minulý týden mi bylo slíbeno místo, ze kterého mám opravdu radost. Takže jsem spokojená, i když teď stres z VŠ vrcholí a musím dopsat diplomku a udělat státnice. Držte mi palce.

Mějte se krásně!
 


Kávové potěšení

13. března 2017 v 15:16 | Evča |  něco pro potěšení
Dnes je opravdu nádherný den a já si ho užívám. Rozhodla jsem se s vámi podělit o svoje dnešní potěšení.
Našla jsem opravdu malebnou filmovou kavárničku, o níž jsem neměla ponětí. S bílými krajkovými závěsy, s mnoha fotkami z filmů na zdi a pohodlnými lavicemi. Já miluji filmy. Oskarové, novinky, i ty staré, zažité a klasické snímky. Na zdech jsem našla všechno.
Bylo to moc příjemné.
A nejlepší na tom bylo to voňavé, silné a fantastické kafe, které mi přinesla sympatická servírka. S našlehaným mlékem v malinkém porcelánovém kelímku zvlášť, se skleničkou vody, jak to má správně být.
Naprosto brilantní potěšení.
Tak jsem tam seděla, usrkávala horkou kávu a užívala si prostě jen a jen to, že dnešní den je a že i já jsem. A že mám spoustu skvělých lidí, věcí i zážitků ve svém životě.
Teď sedím u stolu a na něm stojí váza s tulipány, které mi v sobotu ráno přinesl manžel do postele.
Čistá fantazie.
Krystalické potěšení z toho, že člověk je.

Udělala jsem slib, že se pokusím být optimista. Budu se snažit hledat tato drobná potěšení a zaznamenávat je.
Uvědomila jsem si, že někdy stačí drobnost a váš život nabere úplně jiný směr.
Přeji i vám, abyste si nějaké to pondělní potěšení našli, ať už s kávou, či bez ní.
A mimochodem, nikomu to neříkejte, ale co nevidět se do té filmové kavárničky vrátím na zmrzlinový pohár.


Jak se mi žije v lednu

24. ledna 2017 v 13:10 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Pokud si dobře pamatuju, moje poslední příspěvky se týkaly toho, jak trávím čas před Vánoci. Mluvila jsem tady i o jedné kontroverzní knize Dítě smíření. Momentálně je leden, čekají mě první státnice, tak se hlavně učím, ale také se snažím najít si trochu času na čtení. Ne, tentokrát to nejsou knížky s dějem, s těmi jsem si dala pauzu, během semestru jsem si jich užila dost. Začala jsem s jinou četbou.
Shodou náhod se mi doma sešly tři knížky na téma manželství, role ženy v něm nebo ženská identita vůbec. Musím říct, že mě to vždycky zajímalo. Možná proto, že jsem už víc jak rok a půl vdaná, což možná víte, možná proto, že tajemství toho "být ženou" mě vždycky fascinovalo, i když musím říct, že ne vždy jsem svoji identitu přijímala (a měla jsem i okamžiky, v nichž jsem toužila být muž, mít sílu, autoritu a být nezranitelná, prostě asi jako když namícháte Aragorna a Halta z Hraničářova učně).
A co že to vlastně čtu?


V první řadě je třeba podotknout, že jsem ještě ani jednu knihu nepřečetla, protože to není "jako detektivka", spíš párkrát týdně přečtu kapitolu.

První zleva: Jedeme v tom spolu.
Kniha, která obsahuje mnoho zajímavých témat, jako třeba jak být pro manžela atraktivní, řeší i otázku dětí, financí, hádek, prostě jde o běžná témata z manželského života.
Moje hodnocení? Docela dobré, ale z těchto tří bych řekla, že je nejslabší. Vadí mi hlavně to, že často je tam něco jen černé, nebo bílé. Mám teď na mysli náznaky moralizování. Také se skládá z příkladů z konkrétního soužití různých osob, které se pravděpodobně autorce svěřily (nebo jak jinak by znala tolik detailů).

Uprostřed: Úchvatná! Odhalte tajemství ženské duše.
Ach! Všechno narniovské, pán-prstenovské, jane-austenovské, titanicovské... to všechno se ve mně raduje, když čtu tuhle knihu. Žádné moralizování, spíš snaha něco předat a vysvětlit. Nejde ani tak o manželství, tady si hlavně přečtete o identitě ženy. Přiznám se, že kvůli této knize jsem začala psát článek, který teď čtete.
V současné době je ve mně něco, co neumím vysvětlit, je to hodně ženské a potřebuji se o tom dozvědět víc. Je to křehké a zranitelné. Možná jak končím školu a čeká mě velká změna, první práce. Manžel, o němž jsem si myslela, že na tyhle věci není moc vnímavý, u mě viděl tuhle knížku a pojmenoval ten můj pocit jasně a citlivě: "Myslím, že hledáš svoji identitu. Je to tak?"
Ano, je to tak. Protože jsem jasně cítila, že jsem svoji ženskost ještě úplně nepřijala, což se projevuje různě, ačkoli, kdybyste mě znali osobně, asi byste to do mě neřekli.
Tady čtu o tom, že žena je něžná, ale i silná a bojovná, jako Arwen či Éowyn. O tom, že se kdysi stalo něco špatně (ano, vychází se z Bible, proto doporučuji hlavně věřícím) a žena je oslabená, má strach a touží mít věci pod kontrolou. O tom, jak každá holčička chtěla být princezna a je to hluboko v ní. Plus příklady z mých milovaných filmů a knih: Letopisy Narnie, Pán prstenů, Titanic, Rozum a cit, Zaříkávač koní, Statečné srdce... Jak jsem už řekla, jsem tak ve čtvrtině knihy, ale myslím, že mě nezklame. Líbí se mi ten křesťanský nádech. Je to něco, co se v sobě snažím najít a posílit. Tahle kniha mi pomáhá líp pochopit sebe samu. Třeba by pomohla i vám. Konečný verdikt? Rozhodně doporučuji!

První zprava: Síla manželčiny modlitby.
Jde o knihu, kterou doporučovala na youtube moje oblíbená blogerka Kristýnka z kanálu teeth and heels. Doslova tam řekla, že jí kniha změnila život.
Zkusila jsem to. Jsou to konkrétní tipy na modlitbu za manžela, musím se ale přiznat, že v tom nejsem zas tak aktivní. Moc se mi líbí, jak je kniha pojatá, konečně někdo, kdo si myslí, že je povinností manželky dbát o sebe a snažit se být přitažlivou. To mi mluví z duše. Myslím, že žena o sebe má pečovat a nemá mít výčitky, když si koupí pěkné oblečení, kosmetiku, nebo permantku na cvičení (samozřejmě všeho s mírou!!). Na druhou stranu je to jen kousíček knížky, dočtete se tam i o tom, že je důležitá modlitba a vaše podpora, láska, péče a chápavost. To můžete dát najevo například tou modlitbou. A nakonec jako manželka jste to vy, která utváříte "teplo domova".

To bylo čtení, kterému se věnuji.
Kdyby vás to zajímalo, kromě čtení a učení ještě hraju na svou milovanou okarínu, kterou jsem dostala k Vánocům. Je mým velikým klenotem. Také távím čas nad slovy Vladimíra Raffela a popíjím při nich bylinkový čaj nebo cvičím.


Tak jsme trochu nahlédli do mých běžných všedních dnů.
Přeji vám krásný zbytek týdne, ať už máte zkouškové, nebo pracujete (nebo jste třeba někde na dovolené).
Mějte se krásně!

Kam dál