To když takhle není chuť na nic, nebo naopak na všechno...

Pondělí v 17:49 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Můj život.
Můj nový život.
Někdy plný sluníčka, zlatých korun stromů a tmavě modré oblohy, voňavého tlejícího listí a červeného vína. Kola.
Parfému. Rudé rtěnky. Čerstvého vzduchu a barevných punčoch. Krajek. Hnědého laku na nehty. Natočených vlasů.
Knih.
Filmů.

Jindy zamračený, slzavý, bolavý, tak bolavý a naprosto nenesitelný.
Někdy jen přežít z pondělí na pátek, vydržet, hlavně vydržet, překonat všechny překážky, drzé děti, jejich ADHD, inkluzi, autismus, zničené hodiny, napomínání, poznámky, špatné známky a nepovedené písemky. Hromady hodin opravování. Překonat protivné a drzé rodiče. První rodičáky.
Je tak neuvěřitelné, že už je pondělí za mnou. Je to možné? Ano, vím, je. Žít z pondělí na pátek a uprostřed mít středu, kdy se to láme. A trávit hodiny v kabinetě a vařit si čaje a pít rozpustnou kávu a snít o espressu. A o tom, že někdo někdy ocení, jak moc jsem si dala práci s přípravou téhle hodiny, aby byla zábavná.
Když tak moc prší a cesta se zdá tak moc nekonečná, je lepší vlézt si do auta a být líná. A zabalit se do huňatého šátku, který vypadá jako deka, a dá se rozložit do téměř totožných rozměrů.
A nosit barevné věci a korále a lesklé náhrdelníky a veliké náušnice a protestovat tím proti té vší šedi.

Když už to dál nejde, prostě přežít celý den a sama sobě slíbit, že si doma vlezu do postele a pustím si ten seriál o královně Viktorii, který mě teď tak pohltil. A říkat si, že mě to další den čeká znovu a znovu a doufat, že epizod bude dost.

Předminulý týden jsem měla poprvé po dlouhé době pocit, že znovu žiju. Byla jsem v knihovně na autorském čtení a bylo to zvláštní, zase sedět na židlích na opačné straně, jako posluchač, ne jako ten, kdo řídí výchovný proces.
Po dlouhé době kultura. Po dlouhé době jsem se znovu stala člověkem a ten pocit tam byl se mnou a z oken knihovny zářilo barevné listí a pak se mě spisovatel zeptal, co právě čtu, a já odpověděla, že knihu o Suzanne Renaud.
Ten pocit se mi zalíbil. Došla jsem si koupit lístky na podzimní koncert symfonického orchestru. Hudba. Život.
A tak mám v plánu žít další měsíce.
Znovu věřit, že budu žít, a že se budu smát, i když je teď všechno úplně jiné.
Usmívat se.

 

Deset rozumných důvodů, proč potřebuji harfu

11. srpna 2017 v 18:27 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Věřte tomu nebo ne, už je to nějakou dobu, co jsem zjistila, že nutně potřebuji harfu. Nehledě na to, kolik taková harfa stojí, jak je velká, že má v notách speciální klíč, struny naladit trvá dlouho a člověk asi potřebuje chodit do nějakých hodin hry na harfu... nehledě na tohle všechno prostě potřebuji harfu.
Nutně a rozumně.
Je zhruba deset důvodů, proč je tomu tak...

1. Důvod, proč mít harfu: ZVUK.
Tohle je důvod nejdůležitější a nejpochopitelnější. Harfa je nástroj, který má nezaměnitelný zvuk: fantasticky jemný, přesto pevný. Pusťte si nějakou harp cover verzi své oblíbené písně. Slyšíte to? No řekněte, není to nádhera? Dá se tomu něco vytknout?

2. Důvod: ESTETIKA INTERIÉRU.
Podle mě není moc nástrojů, které by byly schopny natolik povznést jakýkoliv interiér. Harfa mezi ně rozhodně patří.
Z obyčejného starého a oprýskaného obýváku se díky harfě stane hudební salón srovnatelný s jakýmkoli zámeckým hudebním salónkem.

3. Důvod: ŠIROKÁ VYUŽITELNOST.
Máte harfu? Určitě ji využijete nejen pro hraní doma, ale i na veřejnosti. Existuje něco romantičtějšího, než harfa na svatebním obřadu? V orchestru? O Vánocích?

4. Důvod: OKOLÍ.
Pořídili jste si harfu? Nedivte se, pokud s vámi bude chtít najednou každý kamarádit, aby si ji aspoň na chvilinku mohl půjčit a zasnít se.
Alespoň mé nehynoucí přátelství byste měli zaručené.

5. Důvod: ESTETIKA MAJITELE.
Zkrátka osoby, která na harfu hraje. Každá žena, která se posadí k harfě, se stane Ženou. Princeznou. Elfkou. Dokonalou éterickou bytostí. I když má krátké vlasy. I když má krátké vlasy! I KDYŽ MÁ KRÁTKÉ VLASY!

6. Důvod: SEN.
Každý máme nějaký velký sen. Pro mě je to harfa. Potřebujeme sny. Já potřebuji sen o tom, jaké by to bylo mít harfu.

7. Důvod: DĚTSTVÍ.
Pamatuji si naučný program v knihovně, na němž jsem byla jako malé dítě, snad druhá třída... Paní knihovnice nám vyprávěla o historii tohoto nástroje a potom říkala, že se hodí k holčičkám s dlouhými vlásky, načež vybrala jednu mou spolužačku, která byla sice od dětství zlá, ale dlouhovlasá. Řekla jí, že by mohla hrát na harfu. Bylo to úplně nedůležité, nepodstatné, ale já jí to neodpustila... Ani jedné. Já, tenkrát pečlivě krátkovlasá. Je to ve mně dodnes.

8. Důvod: PÁN PRSTENŮ / HOBIT/ ELFOVÉ.
Neexistuje nástroj, který by se více hodil do tohoto dokonalého tolkienovského světa. Narniovského světa. A nesmím zapomenout ani na Kroniky Prydainu. Neopakovatelný Fllewdur Fflam. Totéž.

9. Důvod: VÝJIMEČNOST.
To i mezi námi muzikanty. Tento důvod lze libovolně kombinovat s důvodem číslo 4.

10. Důvod: SLUČITELNOST A KOMBINOVATELNOST...
... se zpěvem. Zpěv plus harfa rovná se andělská bytost místo dřívě obyčejného člověka (ženy).

Tak.
Toto je deset mých základních a rozumných důvodů, proč bych si přála harfu.
Co vy, chtěli byste ji?



Z pohledu malého človíčka

8. srpna 2017 v 21:28 | Evča |  moje tvorba
Druhá polovina léta, nesnesitelná horka pomalu končí. Protahuji se. Blíží se večer a já jsem stále ještě v práci. Ještě jeden návrh reklamy, poslední. Pak konečně bílou škodovkou domů.
Cvakly dveře.
"Zase půjdu domů poslední," pomyslím si naštvaně.
O to více mě překvapí tenký dětský hlásek, který se ozve přímo za mnou. Vyděšeně nadskočím, tak rychle, že převrhnu vychlazenou plechovku Coly na stůl.
"Nakresli mi beránka," opakuje mi znovu neznámý človíček. To už jsem slyšela. Asi jsem v dnešním teplém dni pracovala déle, než bylo zdrávo. Prohlížím si ho. Světlé vlnité vlasy, modré oči, drobná postava. Zamračím se. Mám pocit, že ho odněkud znám.
"Kde ses tady vzal?" zabručím a nezní to zrovna mile. Neznámého můj podrážděný tón očividně nevyvedl z míry. Usmívá se, ale neodpovídá.
"Nakresli mi beránka," vede si svou.
"Nemám teď čas na tvého beránka, jsem v práci," odseknu.
"Ach," řekne človíček smutně. "To jsi asi dnes neviděla západ slunce."
Pohoršeně odseknu: "Nemám čas na takové nesmysly. Jsem v práci."
"Je to pěkná práce?" ptá se stvoření. Už vím, odkud ho znám. No ano! Je to on!
"Ty jsi přece Malý princ," vydechnu.
"Je to pěkná práce?" opakuje Malý princ. To o něm přece vím. To, že se ptá, dokud nedostane odpověď.
"Nebaví mě to," postěžuji si popravdě. "Není to nijak důležitá práce. Prostě teď píšu. Jen píšu."
"Píšeš něco zajímavého? Příběh? Třeba o hvězdách?"
Zasměju se.
"Ne. Je to reklama."
"Co je to?" ptá se Malý princ.
"Podívej," ukazuji mu obrázek v počítači. "Píšu o tom, že tohle je ten nejlepší telefon na světě. Mnoho lidí si to přečte a půjde si jej koupit. Říká se tomu reklama."
"Je dobře, když radíš lidem, který telefon je nejlepší. Ty už sis ho koupila?"
Zasměju se.
"To tak. Zítra budu psát úplně o jiném telefonu. Nebo o jiné věci. Nebudu si ji proto hned kupovat."
Malý princ užasl: "Do zítra se stihne vyrobit jiný ještě lepší telefon?"
"Samozřejmě, že ne," odpovídám. "Jenom se napíše, že je lepší."
Človíček posmutněl: "Není to tedy pravda? Je to lež?"
Zamyslím se. Zní to nepříjemně. Lež. Já přece nelžu.
"Není to lež," říkám váhavě nakonec. "Není to pravda, ale není to ani lež. Je to jen reklama."
Malý princ se najednou tváří ještě sklíčeněji.
"Když si nemyslíš, že to je pravda, proč to píšeš?"
"Je to moje práce," připouštím a následně se rozhodnu uvést ten nejdůležitější důvod, proč to dělám: "Mám za to peníze."
"O nich jsem už slyšel," připouští Malý princ. "Co s nimi děláš?"
"No," zaváhám. Co vlastně dělám? Kam každý měsíc mizí, že mi někdy ani nestačí? Že občas počítám dny, kdy přijde výplata?
"Utrácím je," přiznávám se nakonec.
"Za co je utrácíš?" ptá se stvoření.
"Nejčastěji? Za oblečení. Kupuji si ho hodně. Pořád nové. Taky platím nájem. A benzín."
"Proč si kupuješ pořád nové oblečení?"
"Abych vypadala dobře. Hlavně v práci. Pracuji v reklamě, musím reprezentovat firmu."
"Co je to nájem?"
"No, to jsou peníze, které platím za to, že bydlím v bytě."
"Máš v tom bytě taky zahradu s růží a beránkem?"
Zasměju se. "Kdepak. Je to jen jedna místnost. Říká se tomu garsonka. Zahrada není široko daleko v okolí. Všichni lidé mají spoustu malých bytů vedle sebe. Nemají zahrady. Každý má jen pár místností. Je to tam docela ošklivé."
"Proč tam bydlíš, když je to tam ošklivé? Když nemáš zahradu, růže ani beránka?"
"Nemám to daleko do práce."
"Ach tak. A proč platíš benzín? Na co je?"
"No... Abych mohla jezdit autem do práce. Bydlím sice docela blízko, ale často dělám dlouho do noci a také cestuji daleko do okolí a mluvím s lidmi o práci, kterou dělá naše firma. O reklamě."
"Proč tedy děláš tuhle práci? Když tě nebaví?" zeptá se mě nakonec po delší odmlce.
Zamračím se. Myslím, že už jsem mu to vysvětlila.
"Potřebuji peníze."
"A nač je potřebuješ?"
"Už jsem ti to řekla. Abych mohla reprezentovat firmu. Abych mohla pracovat."
Princ chvíli přemýšlí. Potom se na mě nejistě podívá.
"Potřebuji peníze, abych tady mohla pracovat, a pracuji tady, protože potřebuji peníze," znova mu vysvětluji a pak se zarazím, když si uvědomím, jak divně to zní. Ale je to přece pravda. Jsem úspěšná. Musím se vhodně upravovat, proto ty nákupy. Taky kadeřnice, nehty, kosmetika. Sotva bych se dostala na tuhle pozici, kdybych o sebe tak nedbala. I ten ošklivý byt jsem vzala proto, že byl blízko práce a moje škodovka... to je spíš srdeční záležitost. První auto, které jsem si koupila zbrusu nové. Utrácím i za návštěvy fitcentra. V práci se moc nehýbu, hodně sedím, často mě bolí záda. Mám osobního trenéra. Podívám se na naivně vyhlížejícího Malého prince. To by stejně nepochopil.
"Co kdybys dělala práci, která by tě bavila?"
"Asi bych měla lepší náladu. Ale neměla bych tolik peněz. Takže bych nebyla šťastná." Ano, vydělávám dost... I když... ty peníze vždycky zmizí rychle. Tím spíš si neumím představit, že bych měla menší plat.
"Vy dospělí jste zvláštní lidé," říká nakonec Malý princ. "Dopoledne pracujete a děláte práci, která vás nebaví, a to jen proto, abyste mohli večer utrácet. Kdybych já měl pracovat, našel bych si práci, co by mě těšila. Otevřel bych si třeba malý krámek s beránky. Podívej," ukázal mi svůj obrázek.
"Hezký," říkám taktně. "Ale myslíš, že by si ho někdo koupil?"
"Nic bych za ně nechtěl," pokrčí ramínky, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě.
Rozesměje mě. "To bys moc nezbohatl."
"Nechci být bohatý. Nepotřebuji to. Jen bych maloval beránky a až bych je rozdal, vrátil bych se ke své květině. Jednoho bych si nechal. Mám ho už dlouho."
"Já vím," přitakávám, když spatřím jeho kresbu. Provázela mě od dětství. Krabice s dírkami. Beránek není vidět, je uvnitř. Jak originální.
"A teď mi nakresli beránka. Potřeboval bych druhého, aby tomu, co už mám, nebylo smutno."
"Už jsem ti řekla, že nemám čas. Musím pracovat."
"Mohla bys se mnou rozdávat beránky. Malovali bychom je oba," vede si Malý princ svou.
"Zní to lákavě, ale nezlob se. Už mám práci. Potřebuji ji včas dokončit. Pak pojedu domů. Jsem unavená."

Malý princ zklamaně odešel a já jsem se zabrala do své práce. To tak, rozdávat beránky! To tak, mluvit s Malým princem! Dokončila jsem návrh té reklamy. Tedy, ne že by mě to nějak bavilo, ale práce přece není zábava, to ví každý.
Práce je práce.
 


Přirůst ke klavíru a jiné pokroky

8. srpna 2017 v 16:05 | Evča |  všechno možné
Přirůst ke klavíru.
Tedy spíše ke klávesám.
To je to, oč se poslední dobou snažím. Hraju celé dny, protože to ve své budoucí profesi prostě budu potřebovat. Asi dělám pokroky. Vzhledem k tomu, že od šesti let hraju na housle, a teď teprve začínám s klavírem, opravdu svým krokům říkám po-kroky.
Už osm písniček ze žluté Já písničky. Včetně Bedny od whisky.
(Potlesk.)


V případě nezdaru si beru do pusy trochu upravená slova od Tomáše Kluse a slibuji, že zapíši se do klavírních hodin.
A nebo prostě nic.
V případě výraznějšího nezdaru doufám, že Kdokoli může dělat cokoli. Tuhle knihu mám ráda.
Třeba skončím na poště. Nebo na mateřské.

O víkendu mě dále čeká zpívání na svatbě. S troškou fantazie romantický a nepochopený život muzikanta. (Nekažte mi to.)
Abych své osobnosti dodala trochu té správné a potřebné rozervanosti, stávám se závislou na kávě. A taky nepohrdnu dobře vychlazeným pivem (Vzpomínka na Plzeň).

Jaké jsou vaše dny?


Zlatý studentský život

18. července 2017 v 14:41 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
Někdy, když se mluví o vysokoškolském životě, studentském životě či letech strávených na vysoké škole, mám takové zvláštní rozporuplné pocity. Proč? Netuším. Všichni teď kývají hlavou, když jim říkám, že jsem skončila studia a půjdu do práce. Smutně se na mě usmívají.

"Teď už to bude na celý život, ta práce, už se nikdy nevrátí ta bezstarostná doba studií," povzdechla si moje lékařka a obtiskla své razítko na potvrzení pro mého zaměstnavatele, že jsem způsobilá pro výkon své budoucí profese.

"Hm, to nejlepší je za tebou," povzbudivě pravil manželův strýc, který sice vysokou školu nikdy nestudoval, ale stejně jako všichni ví, že studentská léta jsou prostě ta nejlepší. (Taky mě nezapomněl informovat o tom, že je stejně úplně jedno, že jsem absolvovala s vyznamenáním, že to nikdy nikoho zajímat nebude. Je to "jen papír".)
Protože je všeobecně známé, že my studenti celou dobu pouze chlastáme, provozujeme různé nemravnosti a potom vyspáváme do oběda, namísto abychom šli na přednášky. Dvakrát za rok se tedy z té postele zvedneme, kopneme do sebe vyprošťovák a jdeme na zkoušku, protože přece jen jsme studenti.

Opravdu by mě zajímalo, na jaké škole je tohle možné. Já totiž měla od rána do večera semináře, ve volném čase věčně psala úkoly nebo seminárky a to všechno jsem se ještě snažila skloubit s povinnou praxí.
Je možné, že se mi po tom jednou bude stýskat. Ale asi až budu starší a zapracuje "selektivní paměť", která vymaže všechny ty další hrůzy.

"Už nikdy v životě nebudete mít tolik času, jako teď," upozorňoval nás potměšile náš pan docent. "Využijte toho, choďte nejen do hospody, ale i za kulturou, teď to jsou roky, kdy můžete nejvíc načerpat."
Tak já nevím. Já obvykle začala čerpat, až když jsem uzavřela semestr. S hospodou to samé. Nejlíp se mi pije, když k tomu je důvod. Nejradši si splním všechny povinnosti a to, co dělám nerada, teprve potom si můžu nějak užívat.

"Možná by sis mohla udělat doktorát," utěšovala mě kamarádka, která má před sebou ještě dva roky školy. "To bys měla dobrý, občas škola, dostávala bys stipendium, prodloužila by sis MLÁDÍ."

Co na to mám říct? Děkuju, ale nechci.
Už nechci studovat.
Mám toho akorát tak dost. Když jsem skončila bakaláře a šla na magistra, těšila jsem se na to všechno nové, co mi škola přinese. Teď už nemám potřebu nových poznatků. Chci začít žít. Chci už konečně využít ty TUNY poznatků, co mi škola dala, a co se mi SAMOZŘEJMĚ hodí do běžného života. Do praxe. Chci vědět, jaký to je pocit vydělat si sama na sebe. (Brigády nepočítám.)
Chci mít to první zaměstnání, které si budete navždycky pamatovat, a ve kterém pravděpodobně stejně dlouho nevydržíte.
A potom... slibuju, že vám všem dám potom vědět, jestli je to lepší na vysoké škole nebo v práci.
Ano, dám vám vědět. Jestli se mi stýská po tom stresu o zkouškovém, pupíncích nebo ironických poznámkách některých vyučujících, kteří se nás neustále snažili ztrapnit.
Dám vám vědět.
Čestný skautský.
Zatím mi dovolte věřit, že to teď bude lepší.



POSTátNICový život

6. června 2017 v 20:09 | Evča |  mé (ne)všední zážitky
V mém životě nastaly velké změny.
Tedy hlavně jedna. Po pěti letech dřiny (ehm... :-D ) si konečně mohu před jméno napsat ta tři pěkná písmenka, kvůli kterým jsem studovala (samozřejmě také kvůli tomu, abych měla lepší šance najít práci a aby mě to obohatilo).
Vždycky jsem věděla, že chci mít minimálně tento titul. A teď jsem toho dosáhla. Nijak zvlášť se můj život nezměnil, tedy kromě toho, že mě čeká od srpna práce v oboru. Proto jsem to také dělala, abych mohla do práce. Nebo ne?
Poslední státnice a diplomka... ach jo. Bylo to opravdu náročné.

Den po státnicích jsem jen ležela v posteli. Objevila jsem nový seriál, pokud se tak dá říkat třem dílům, inspirovaný Pýchou a předsudkem. Jde o jakési volné pokračování s kriminální zápletkou.
Název zní Smrt přichází do Pemberley. Co o něm říct? Znáte ten pocit, když se rozloučíte se skvělým příběhem, ať už jde o film či knihu? Takovou tu nostalgii nebo i smutek, že ten příběh skončil? To jsem u něj zažila. Doporučuji.
Pokud máte rádi Pýchu a předsudek, určitě znáte i adaptaci z roku 1995, která má 6 dílů. Ano, je to ta verze, ve které Colin Firth skočí do jezírka a potom se vrací legendárně mokrý.
A samozřejmostí je film z roku 2005 s okouzlující Keirou Knightley, o tom nebudeme vůbec debatovat :-)

Momentálně jedu v audioknihách. Už to bude asi pět dní, co poslouchám Vyhnání Gerty Schnirch. Ten příběh mě docela fascinuje, protože o odsunu Němců jsem měla úplně jiné představy. Trochu váhám nad tím, jak je to s pravdivostí informací a uměleckou licencí Kateřiny Tučkové. Nechce se mi věřit, že by realita byla až tak drsná. A asi právě proto bude realita německého odsunu pravdivá.
V Čechách tabuizované téma, protože tentokrát nejsme ti hodní.


Taky jsem dnes byla naposledy ve škole. V knihovně. Upíjela jsem poslední preso z krásného bílého hrnku s podšálkem a přemýšlela, jestli to je opravdu naposledy. Zatím žádnou větší nostalgii po škole necítím, ale ty semináře, ve kterých jsme mluvili o knihách a rozebírali je, ty mi tedy rozhodně budou chybět.
Co teď? Budu si užívat poslední chvíle volna. Potom mě čeká stěhování zpět do rodného města. Práce. Za pár let snad i vlastní bydlení. Možná i další velké změny. Vždyť co já vím? Budoucnost se mi prozatím skryla v mlze. Uvidíme, na jak dlouho.
Mějte se krásně. Užívejte si léto. Já se na něj moc těším.

Kniha, která mě dostala

4. dubna 2017 v 17:56 | Cuilë Turmawen |  mé (ne)všední zážitky
Musím vám všem něco říct. Poslední dobou mě totiž naprosto dostala jedna kniha, do které bych to nikdy neřekla. Má pověst sentimentálního románku pro dospívající dívky, tudíž jsem od ní nečekala nic extra, jen jsem si chtěla zkrátit večery.
A představte si: narazila jsem na skutečný klenot.
Tohle dílo mě rozsekalo!

O jakou knihu jde?

Malé ženy!

Tohle dílko je pro mě naprostým překvapením a balzámem na vystresovaný mozek, kterému se v noci nechce spát. Má dost stránek, zpočátku mě to málem odradilo, teď lituji, že jich není mnohem víc!
Tuhle knihu jsem schopná číst do dvou do rána, diplomka nediplomka. Je tak něžná, vtipná, dojemná i působivá, tolikrát jsem u ní brečela i se smála...

Nemůžu uvěřit tomu, že ji poprvé čtu až teď.

Co o ní říct? Není to Austenová, není to Bronteová, prostě... Taková milá Alcottová. Trochu moralistická, ale tak přirozeně a jemně, že mi to vůbec nevadí.
Můžu s klidným srdcem konstatovat, že mě obohatila a že ji mohu doporučit dál. Pro vás, co vůbec netušíte, o co jde, ani jste neviděli film (doporučuji) stručně řeknu, že je o životě čtyř rozdílných sester, které jejich matka vychovává a učí, jak být skutečnými dobrými ženami (protože jsou malé, jsou to zatím malé ženy). Nechybí hádky a těžké situace, ale i humor, láska a chvíle plné dojetí. Zbytek si musíte přečíst sami.

Tak se mějte krásně a přeji nadherné jarní dny! Už to kolem nás začíná být pěkně zelené, rozkvetlé a voňavé.


Jak jsem nevěděla, co si myslet o seriálu Poldark

27. března 2017 v 12:39 | Cuilë Turmawen |  recenze
Už jste si možná všimli, že ačkoliv jsem založila velkolepě znějící rubriku "recenze", málokdy do ní něčím přispěju. Důvod je jednoduchý: na blog přidávám články tak málo, že když píšu nový, většinou využiji prostoru a mimo novinky a to, jak se mám, do něj zařadím i malinkou "recenzi" na něco, co jsem viděla/četla/oboje.
Tentokrát tomu nebude jinak. Asi sotva ještě někdy napíšu článek čistě zaměřený na renezi něčeho, protože recenze sice ráda a často čtu, ale nerada a zřídkakdy píšu.

Tak jdeme rovnou na věc.

Už jste slyšeli o seriálu Poldark? Pokud ne, jste na tom pravděpodobně jako já zhruba před měsícem. Potom jsem se dívala na film Daleko od hlučícího davu (nejnovější verzi) a když pominu, že jsem byla zklamaná, musím říct, jak moc jsem si oblíbila píseň hlavní hrdinky nazvanou Let No Man Steal Your Thyme.
Od ní to byl jen krůček k další podobné písničce, kterou mi automaticky nabídl youtube. A to už se dostáváme do centra celé záležitosti: byla to Demelzina píseň Medhel an Gwyns. Na ní mě prostě dostává ten fantastický jemný hlas, harfa a housle. A protože mě moc zajímalo, z čeho je, dostala jsem se konečně k seriálu Poldark.

Poldark je seriál natočený podle knižní předlohy, které pořád vychází další a další díly. Na čsfd má vysoké hodnocení, proto jsem se nechala na pár dílů zlákat a ostatní barbarsky přeskákala jen v rychlosti, protože mě zajímalo jak to dopadne. Nevýhodou těchto seriálů je, že většinou nedopadnou, zato se můžete spolehnout, že dalších deset let se nebudete nudit, neboť budete buď čekat, kdy se to začne točit a jak to dopadne, případně kdy se začne točit pokračování. To je taky to hlavní, co mi na seriálu vadí. Další věc je, že mám soucit s hlavní hrdinkou Demelzou a už jsem nemohla snést její osud, proto jsem ty ostatní díly přeskákala a ubezpečila se, že to má chudinka nelehké.

Ale nebudeme tady tak oškliví, abychom spoilerovali (možná jen malinko). Teď k ději.

Ross Poldark zažívá těžké chvíle. Mimo to že vypadá božsky, má pevný charakter, vypracované tělo a soucit s chudými.
Když se po dlouhých, předlouhých třech letech ve válce (které se nám divákům naštěstí smrskly do několika minut) vrací domů, zjistí, že jeho otec zemřel a jeho milovaná Elizabeth se bude ženit s Rossovým bratrancem (což si nerozmyslí ani po Rossově návratu). Je třeba říct, že Ross totiž ztratil to hlavní, podle čeho se většinou krásné ženy rozhodují o sňatku: majetek. (Nechci křivdit Elizabeth. Je pravda, že pár záběrů smutně seděla v zahradě a přemítala o tom, že kdyby ji měl Ross rád a přijel se za ní plazit a prosit, ať si vezme jeho, možná by se nechala obměkčit. Já ji prostě nemám ráda).
Co má dělat chudák Ross?
Má soucit s chudými, otvírá svůj důl a bojuje o úspěch a udržení rodového majetku. Nemá to lehké. V jeho smutné samotě je mu nápomocná služebná Demelza se strastiplným osudem a rezavými fantastickými vlasy. Samozřejmě se stane to, co čekáme: zamiluje se do Rosse a on je zhrzený. Nechá se přesvědčit, že by s Demelzou možná mohl zapomenout na Elizabeth (když už ani ta žena v nevěstinci nepomohla ?


Možná by se mu zapomínalo snáz, kdyby za Elizabeth skoro denně nejezdil na rodové bratrancovo sídlo (možná by pak dokonce ten bratranec neměl důvod k nenávisti), ale to je jenom moje domněnka. Taky by se potom nemohl nořit do takového pompézního smutku, že je jeho láska se svým manželem těhotná (no řekněte: kdo to taky mohl čekat?!) Elizabeth není tak úplně šťastná. Vypadá to, že pořád miluje toho tmavšího Poldarka.
A v tu chvíli divák začne být napjatý... zajímá ho (nebo aspoň mě) jen to jedno:
Tak co, Rosi, kterou?


Děj je zasazen do 17. století, záběry jsou plné blankytných mořských vln, rozkvetlých květin i okouzlující Demelzy. Až s podivem, že když vidím já, jak je krásná, uniká to panu kapitánu Poldarkovi.
Samozřejmě nejde jen o vztah Rosse k ženám. Příběh je proložen dalšími odbočkami k různým více či méně sympatickým vedlejším postavám. Také je napínavé, jestli se podaří Rossovi zachránit rodinné sídlo a důl, protože mu celou situaci všichni komplikují.



Odpověď na všechni tyto otázky nebude vůbec snadná a zabere dvě série (po 8 a 12 dílech), tedy spíše tři, protože už se natáčí další.
Takže závěrečné zhodnocení: zažila jsem lepší seriály, ale Poldark není špatný. Nevím, co si o něm myslet. Možná by se mi líbil víc, kdyby tam nebyl tolik zdůrazňovaný milostný trojúhelník, vlastně čtverec, nebo pětiúhelník? Podle toho, jaká to je epizoda. A taky mě pěkně štve záležitost z konce 2. série!
Rozhodně to je seriál, který stojí za zhlédnutí a který má schopnost pohltit vás (mě pohltil do tří hodin v noci). Tak můžete zkusit, jak tomu bude u vás.

A já to prostě musím říct, ale víte, jak já bych natočila Poldarka? Na Elizabeth by se hned na začátku naštval a vykašlal natrvalo! Ale to by asi nebylo na co koukat.


Toť k Poldarkovi.
Na závěr bych ještě chtěla říct, že se v mém životě staly velké změny, protože jsem pořád řešila, co po škole, a minulý týden mi bylo slíbeno místo, ze kterého mám opravdu radost. Takže jsem spokojená, i když teď stres z VŠ vrcholí a musím dopsat diplomku a udělat státnice. Držte mi palce.

Mějte se krásně!

Kávové potěšení

13. března 2017 v 15:16 | Evča |  něco pro potěšení
Dnes je opravdu nádherný den a já si ho užívám. Rozhodla jsem se s vámi podělit o svoje dnešní potěšení.
Našla jsem opravdu malebnou filmovou kavárničku, o níž jsem neměla ponětí. S bílými krajkovými závěsy, s mnoha fotkami z filmů na zdi a pohodlnými lavicemi. Já miluji filmy. Oskarové, novinky, i ty staré, zažité a klasické snímky. Na zdech jsem našla všechno.
Bylo to moc příjemné.
A nejlepší na tom bylo to voňavé, silné a fantastické kafe, které mi přinesla sympatická servírka. S našlehaným mlékem v malinkém porcelánovém kelímku zvlášť, se skleničkou vody, jak to má správně být.
Naprosto brilantní potěšení.
Tak jsem tam seděla, usrkávala horkou kávu a užívala si prostě jen a jen to, že dnešní den je a že i já jsem. A že mám spoustu skvělých lidí, věcí i zážitků ve svém životě.
Teď sedím u stolu a na něm stojí váza s tulipány, které mi v sobotu ráno přinesl manžel do postele.
Čistá fantazie.
Krystalické potěšení z toho, že člověk je.

Udělala jsem slib, že se pokusím být optimista. Budu se snažit hledat tato drobná potěšení a zaznamenávat je.
Uvědomila jsem si, že někdy stačí drobnost a váš život nabere úplně jiný směr.
Přeji i vám, abyste si nějaké to pondělní potěšení našli, ať už s kávou, či bez ní.
A mimochodem, nikomu to neříkejte, ale co nevidět se do té filmové kavárničky vrátím na zmrzlinový pohár.


Jak se mi žije v lednu

24. ledna 2017 v 13:10 | Cuilë Turmawen |  všechno možné
Pokud si dobře pamatuju, moje poslední příspěvky se týkaly toho, jak trávím čas před Vánoci. Mluvila jsem tady i o jedné kontroverzní knize Dítě smíření. Momentálně je leden, čekají mě první státnice, tak se hlavně učím, ale také se snažím najít si trochu času na čtení. Ne, tentokrát to nejsou knížky s dějem, s těmi jsem si dala pauzu, během semestru jsem si jich užila dost. Začala jsem s jinou četbou.
Shodou náhod se mi doma sešly tři knížky na téma manželství, role ženy v něm nebo ženská identita vůbec. Musím říct, že mě to vždycky zajímalo. Možná proto, že jsem už víc jak rok a půl vdaná, což možná víte, možná proto, že tajemství toho "být ženou" mě vždycky fascinovalo, i když musím říct, že ne vždy jsem svoji identitu přijímala (a měla jsem i okamžiky, v nichž jsem toužila být muž, mít sílu, autoritu a být nezranitelná, prostě asi jako když namícháte Aragorna a Halta z Hraničářova učně).
A co že to vlastně čtu?


V první řadě je třeba podotknout, že jsem ještě ani jednu knihu nepřečetla, protože to není "jako detektivka", spíš párkrát týdně přečtu kapitolu.

První zleva: Jedeme v tom spolu.
Kniha, která obsahuje mnoho zajímavých témat, jako třeba jak být pro manžela atraktivní, řeší i otázku dětí, financí, hádek, prostě jde o běžná témata z manželského života.
Moje hodnocení? Docela dobré, ale z těchto tří bych řekla, že je nejslabší. Vadí mi hlavně to, že často je tam něco jen černé, nebo bílé. Mám teď na mysli náznaky moralizování. Také se skládá z příkladů z konkrétního soužití různých osob, které se pravděpodobně autorce svěřily (nebo jak jinak by znala tolik detailů).

Uprostřed: Úchvatná! Odhalte tajemství ženské duše.
Ach! Všechno narniovské, pán-prstenovské, jane-austenovské, titanicovské... to všechno se ve mně raduje, když čtu tuhle knihu. Žádné moralizování, spíš snaha něco předat a vysvětlit. Nejde ani tak o manželství, tady si hlavně přečtete o identitě ženy. Přiznám se, že kvůli této knize jsem začala psát článek, který teď čtete.
V současné době je ve mně něco, co neumím vysvětlit, je to hodně ženské a potřebuji se o tom dozvědět víc. Je to křehké a zranitelné. Možná jak končím školu a čeká mě velká změna, první práce. Manžel, o němž jsem si myslela, že na tyhle věci není moc vnímavý, u mě viděl tuhle knížku a pojmenoval ten můj pocit jasně a citlivě: "Myslím, že hledáš svoji identitu. Je to tak?"
Ano, je to tak. Protože jsem jasně cítila, že jsem svoji ženskost ještě úplně nepřijala, což se projevuje různě, ačkoli, kdybyste mě znali osobně, asi byste to do mě neřekli.
Tady čtu o tom, že žena je něžná, ale i silná a bojovná, jako Arwen či Éowyn. O tom, že se kdysi stalo něco špatně (ano, vychází se z Bible, proto doporučuji hlavně věřícím) a žena je oslabená, má strach a touží mít věci pod kontrolou. O tom, jak každá holčička chtěla být princezna a je to hluboko v ní. Plus příklady z mých milovaných filmů a knih: Letopisy Narnie, Pán prstenů, Titanic, Rozum a cit, Zaříkávač koní, Statečné srdce... Jak jsem už řekla, jsem tak ve čtvrtině knihy, ale myslím, že mě nezklame. Líbí se mi ten křesťanský nádech. Je to něco, co se v sobě snažím najít a posílit. Tahle kniha mi pomáhá líp pochopit sebe samu. Třeba by pomohla i vám. Konečný verdikt? Rozhodně doporučuji!

První zprava: Síla manželčiny modlitby.
Jde o knihu, kterou doporučovala na youtube moje oblíbená blogerka Kristýnka z kanálu teeth and heels. Doslova tam řekla, že jí kniha změnila život.
Zkusila jsem to. Jsou to konkrétní tipy na modlitbu za manžela, musím se ale přiznat, že v tom nejsem zas tak aktivní. Moc se mi líbí, jak je kniha pojatá, konečně někdo, kdo si myslí, že je povinností manželky dbát o sebe a snažit se být přitažlivou. To mi mluví z duše. Myslím, že žena o sebe má pečovat a nemá mít výčitky, když si koupí pěkné oblečení, kosmetiku, nebo permantku na cvičení (samozřejmě všeho s mírou!!). Na druhou stranu je to jen kousíček knížky, dočtete se tam i o tom, že je důležitá modlitba a vaše podpora, láska, péče a chápavost. To můžete dát najevo například tou modlitbou. A nakonec jako manželka jste to vy, která utváříte "teplo domova".

To bylo čtení, kterému se věnuji.
Kdyby vás to zajímalo, kromě čtení a učení ještě hraju na svou milovanou okarínu, kterou jsem dostala k Vánocům. Je mým velikým klenotem. Také távím čas nad slovy Vladimíra Raffela a popíjím při nich bylinkový čaj nebo cvičím.


Tak jsme trochu nahlédli do mých běžných všedních dnů.
Přeji vám krásný zbytek týdne, ať už máte zkouškové, nebo pracujete (nebo jste třeba někde na dovolené).
Mějte se krásně!

Kam dál